Analýza - Nestává se často, aby se zprávy o Česku probily na titulní strany předních evropských novin. Rok 2009 byl výjimkou.
Čechům se "povedlo" prorazit hned dvakrát: Poprvé, když uprostřed českého předsednictví v Praze padla vláda. Podruhé, když prezident Václav Klaus odmítl podepsat takzvanou Lisabonskou smlouvu.
Gratulovat si ale nebylo k čemu. Zahraniční zprávy a komentáře se jen hemžily slovy jako chaos, amatérismus, provokace, pozérství nebo sabotáž.
Zatímco nad předčasným koncem Topolánkova vládnutí Evropa "pouze" nevěřícně kroutila hlavou, prezidentovy obstrukce vůči Lisabonu vzbudily v unii skutečné vášně. Mluvilo se mimo jiné o tom, že by se čeští potížisté měli za zablokování EU náležitě potrestat. Třeba tím, že přijou o svého evropského komisaře.
A jak to nakonec dopadlo? Podstatně líp, než v co doufali i ti největší optimisté. Nejenže Praha o místo v komisi nepřišla. Získala v ní důležité portfolio s podstatně většími pravomocemi, než jakými disponoval někdejší český premiér, eurokomisař Vladimír Špidla.
Chaotické předsednictví
Česko, teprve druhá předsednická země z bývalého východního bloku, to v čele sedmavacítky nemělo jednoduché.
Unijní kormidlo Praha přebírala uprostřed nejhorší hospodářské krize od třicátých let minulého století. A hlavně Paříž se od začátku netajila názorem, že EU potřebuje v tak těžké době úplně jiné vedení.
Na druhou stranu: podle toho, co v polovině roku znělo z bruselských kuloárů, se čeští politici opravdu moc nepředvedli. České předsednictví tak do historie vešlo jako chaotické a nepříliš úspěšné. Mimo jiné proto, že politici z Prahy, toho času reprezentanti celé EU, rychleji mluvili než mysleli.
Když se šéfování unie v létě ujímalo Švédsko, evropská sedmadvacítka si oddechla. "Je cítit úleva," napsal o konci předsednictví Česka německý ekonomický deník Handelsblatt.
Evropský enfant terrible
Po měsících nejistoty se v Bruselu těšili na švédskou "stabilitu a spolehlivost", jak uvedl Handelsblatt. To ovšem ještě nikdo netušil, že i do švédského předsednictví výrazně zasáhnou Češi. Přesněji řečeno - jeden Čech. Prezident republiky Václav Klaus.
Klaus pobouřil Evropu už v době, kdy Česko unii vedlo. V projevu ve Štrasburku přirovnal evropskou intergraci k totalitě, načež europoslanci houfně opustili své poslanecké lavice.
Evropa sice Klausovy názory na EU znala, doufala však, že si český prezident po dobu, kdy jeho země unii šéfuje, vybere něco jako "oddechový čas". Nevybral.
V prvním půlroce dráždil Václav Klaus hlavně zapřísáhlé eurooptimisty. Zlom nastal v říjnu 2009. Po opakovaném referendu v Irsku se do něj pustili politici, právníci, politologové i novináři napříč celou Evropskou unií.
Z provokatéra sabotérem
S tvrdou kritikou přišel i vlivný Financial Times, list, který čtou nejen všichni evropští finančníci. Důvod? Česká hlava státu odmítla - jako úplně poslední - podepsat Lisabonskou smlouvu. Svůj podpis přitom dříve podmiňovala právě irským "ano" v referendu.
Když pak Irové smlouvu odsouhlasili, zazněla z Pražského hradu další podmínka: Češi měli získat záruky, že je kvůli Lisabonu nepřipraví o majetky odsunutí sudetští Němci. Evropa byla rázem na nohou. Krátce předtím, než měl léta vyjednávaný dokument začít platit, něco takového nikdo nečekal.
Český prezident Klaus zašel ve svém provokativním odporu za každou cenu příliš daleko, napsaly v komentáři "Pozér Klaus" Financial Times. Z provokatéra se stal sabotér, uvedly.
Václav Klaus nakonec Lisabonskou smlouvu nezastavil. Začala platit 1. prosince 2009.
Konec vetům, konec blokádám
Česko - a stejně tak i ostatní státy EU - Lisabon připravil o možnost, aby se v příštích politických šarvátkách chovaly jako český prezident ve sporu o novou unijní smlouvu. Ve většině oblastí totiž přestává platit právo veta. Žádná země tudíž nebude moci zablokovat všechny ostatní.
Ani tak ale Češi o vliv nepřijdou. Unie, která bude "šlapat" a nebude paralyzována některým z jejích sedmadvaceti členů, bude přínosem i pro ně.
Navíc: Lisabon výrazně posílil Evropský parlament, a tím pádem i přímo volené europoslance z České republiky. Skoro nic, co (nejen) na summitech rozhodnou členské státy, se v budoucnu neobejde bez jeho souhlasu.
Trnitá cesta k cíli
Kdyby Lisabon neprošel, Česko by možná v komisi ztratilo svého zástupce. Předchozí smlouva z Nice totiž počítala s méně než 27 eurokomisaři.
I díky Lisabonské smlouvě si teď Praha může gratulovat, že pro českého diplomata Štefana Füleho získala křeslo komisaře pro rozšíření a Evropskou politiku sousedství s rozpočtem 12 miliard eur (přibližně 332 miliard korun).
Mimochodem - i původní verze smlouvy z Lisabonu počítala s nižším počtem eurokomisařů. Příslušná pasáž ale vzala za své; z finální verze textu vypadla, aby se dokument náležitě "osladil" vzpupným Irům.
Právě způsob, jakým dokument vznikal, tak je největší kaňkou na projektu zvaném Lisabonská smlouva.
Přepisovala a schvalovala se dlouhých osm let. Přežila všelidová hlasování, která pro ni původně měla znamenat smrtelnou ránu. Není divu, že opakování irského referenda vzbudilo u mnohých Evropanů dojem, že Irové budou hlasovat tolikrát, než konečně rozhodnou "správně".
Ať už je Lisabonská smlouva jakákoliv, jedno je jisté: hned tak se měnit nebude. Cesta k ní totiž ukázala, že by se Evropská unie momentálně stěží dokázala na něčem tak komplexním dohodnout. A jedním z troublemakerů by nepochybně byli i Češi.
