Praha - "Slyšel jsem, že Austrálie je bezpečná země. Není tam válka, život je klidný a všechno je dobré." Na jižní polokouli s těmito myšlenkami míří každý rok tisíce běženců.
V Austrálii bude lépe. Bez násilí, bez války, říkají si lidé na motorových člunech.
Na televizních obrazovkách australských domácností mezitím běží jiné poselství. "Musíme ty lodě zastavit," opakují politici. "Musíme vyslat jasný signál, že budeme rozhodovat o tom, kdo a jak překročí naše hranice," zní přímo z úst australského premiéra Malcolma Turnbulla.
Austrálie bývá předkládána jako příklad zvládnuté migrační krize. Moře na její břehy nevyplavuje mrtvá těla a vyfouknuté čluny, v přístavech se nehromadí běženci. Na první pohled by se zdálo, že žádný problém neexistuje.
O tom, že jsou na tichomořských ostrovech Nauru a Manus detenční tábory, kde čekají žadatelé o azyl, ví každý Australan.
Ale o tom, jak dlouho a v jakých podmínkách tam čekají, neví téměř nikdo. Dovnitř je vstup přísně zakázán.
Tvůrcům dokumentárního filmu Azyl v nedohlednu se však podařilo pořídit videozáznam na skrytou kameru. Snímek australské režisérky Evy Ornerové je k vidění na festivalu Jeden svět, který se během tohoto týdne přesunul z Prahy do dalších českých měst.
Dokument přináší výpovědi obyvatel a pracovníků detenčních center na tichomořských ostrovech. Vypráví o utrpení a zoufalství lidí, kteří si v Austrálii chtěli zachránit život, a beznaději těch, kteří jim nemají jak pomoci.
Jako ve válečném zajetí
"Nechci tady promrhat své mládí," šeptá do skryté kamery 28letý mladík. Jak dlouho bude ještě žít v oploceném táboře, netuší. Přišel jako uprchlík a už několik měsíců žije jako vězeň. Vězni ale na rozdíl od běženců v táboře na Nauru můžou počítat dny do propuštění.
Stejně jako ostatní obyvatelé detenčního centra má tento mladík posloužit jako odstrašující příklad, tvrdí filmaři. Má odradit další uprchlíky od hledání azylu v Austrálii.
Nejistota a izolace od okolního světa se na lidech podepisují i v podobě silných traumat. "Viděla jsem lidi, co se řezali. Polykají nebezpečné, ostré předměty, snaží se oběsit se," popisuje dívka, která v centru na ostrově Nauru pracovala.
Ovšem jen anonymně, vynášet jakékoliv informace z tábora je trestné. Podle zákona z roku 2015 za to hrozí až dva roky vězení. Případné stížnosti na chování hlídačů, sexuální obtěžování, zneužívání a šikanu se tak můžou úspěšně ututlávat.
Více než rok za ostnatým drátem
"Věděla jsem, že je to detenční centrum," popisuje další pracovnice svůj příchod na Nauru. "Ale nevěděla jsem, že už tam takhle žijí třeba i 400 dní," dodává.
Tábor oplocený pletivem s ostnatým drátem hlídají pracovníci bezpečnostní služby. Ve velkých stanech hučí elektrické větráky, které rozdmychávají horký tropický vzduch.
Lidé tu žijí i s rodinami pod neustálým dohledem. Vyrůstají tady jejich děti.
Austrálie je přitom jedinou zemí na světě, která v detenci dlouhodobě zadržuje právě i děti. Pro ně je ztráta svobody obzvláště těžká.
I ti nejmenší přicházejí o svou identitu. Stejně jako všichni ostatní se prokazují pomocí čísla, které jim bylo přiděleno. Na jménech téměř nezáleží.
Psychické problémy, které se u obyvatel tábora na Nauru projevují, potvrzuje i tamní psycholog. "Je to cena za to, že jsme zastavili ty lodě," zopakuje na závěr dokumentu s pokrčenými rameny populární slogan.
Chasing Azylum (Azyl v nedohlednu). Režie: Eva Ornerová. Evropa zaskočená migrační krizí hledá nejrůznější řešení. Zvláště konzervativní politické spektrum jedno nabízí: stačí se prý podívat do Austrálie, která dokáže své břehy ochránit před loděmi přeplněnými lidmi snícími o lepším životě. Ale za jakou cenu? Země kdysi otevřená žadatelům o azyl začala aplikovat tvrdou politiku: nepustit prakticky nikoho. Snímek přináší výpovědi a záběry skryté kamery z detenčních center na tichomořských ostrovech, kam Austrálie za finanční úplatu vyváží své svědomí a porušování lidských práv. Drsné podmínky si nezadají s vězením, přinášejí týrání, zneužívání - a především beznaděj pro ty, kteří hledali pomoc.
