Princeton - Odpověď na zásadní otázku, kde se na Zemi vzal život, si lidstvo klade od nepaměti. Teorií je mnoho - od božího stvoření přes intervenci mimozemské civilizace až po tzv. panspermii (sporu života), která měla přilétnout na cizím vesmírném tělesu a život na naší planetě "zasít".
Právě poslední zmíněná hypotéza se díky výzkumu amerických a španělských vědců jeví pravděpodobnější než kdy dříve.
Už loni geologové přišli se zjištěním, že v asteroidu, jenž na Zemi spadl v roce 2000, nalezli aminokyseliny a další stavební prvky živých organismů v různých chemických vazbách. To znamená, že cestou na asteroidu probíhaly transformační procesy - zřejmě ovlivněné působením vody a tepla vyzařovaného radioaktivními materiály.
Jejich zjištění sice podporuje myšlenku, že zárodek života může přežít cestu nehostinným vesmírem, a dokonce se cestou vyvíjet, nevysvětluje ale, jak by se asteroid s organickou sporou mohl dostat až do našeho planetárního systému. Přitažlivé síly v solárních systémech totiž fungují tak, že se podobné cestování malých vesmírných těles doposud zdálo nemožné.
Když už by totiž gravitační síla nějakého velkého tělesa (například planety velikosti Jupiteru) asteroid odmrštila takovou silou, aby opustil domovskou sluneční soustavu, předpokládalo se, že nabere takovou rychlost, že ho žádná jiná sluneční soustava nepřitáhne.
Jinými slovy astrofyzici předpokládali, že gravitační síly tvoří mezi jednotlivými slunečními soustavami neprostupnou bariéru. Nová studie americko-španělského vědeckého týmu, publikovaná v odborném magazínu Astrobiology, nicméně naznačuje, že to není pravda.
Chaos jako pomalý, ale spolehlivý dopravce
Astrofyzici z Arizonské a Princetonské univerzity ve spolupráci s kolegy ze španělského Centra pro astrobiologii vytvořili počítačový model "pomalého přenosu", kdy těleso krouží kolem planety nebo hvězdy a z jeho gravitačního vlivu se vymaňuje velmi pozvolna, tedy nikoliv prostřednictvím takzvaného gravitačního praku, který se naučili využívat lidé.
V takovém případě by pak mohl asteroid opustit domovskou sluneční soustavu a plout mezihvězdným prostorem, až by ho náhodně přitáhla gravitace jiného planetárního systému.
Má to háček
"V takovém případě by šlo o tak pomalý proces, že je možné aplikovat teorii náhody a chaosu. Právě tyto atributy by totiž ono těleso (s panspermií) pomalu vyvedly ze sluneční soustavy," cituje server listu Time astrofyzika z Princetonu Edwarda Belbruna.
Chaos a náhoda jsou ale velmi pomalí dopravci. Jedna taková cesta do sousední sluneční soustavy se může protáhnout až na 1,5 miliardy let a déle, což je podle všeho příliš i na ty nejodolnější panspermie.
Na druhou stranu - když se přibližně před 4,5 miliardy let naše Slunce rodilo, bylo součástí úzce provázané hvězdokupy, a asteroid tak mohl mezi jednotlivými systémy cestovat mnohem rychleji.
"Po 100 až 200 milionech let se hvězdy roztrousily a rychlost přenosu začala dramaticky klesat," dodává Belbruno.
