reklama
 
 

Zapomněli jsme, že smyslem armády je boj, varuje šéf elitních speciálních sil Karel Řehka

9. 1. 2017
"Chceme-li mít mír, připravujme se na válku," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz šéf českých speciálních sil Karel Řehka s odkazem na nedávné teroristické útoky v Evropě. Brigádní generál patří k vojákům, které respektují i špičkoví čeští akademici Miroslav Bárta, Martin Kovář nebo Vladimír Mařík. Jejich ojedinělá publikace Na rozhraní, která vyšla na sklonku minulého roku, odpovídá na stále palčivější otázky hrozících konfliktů, ale i rizik civilizačního rozvoje. Právě Řehkova studie, která je součástí knihy, patří k jedněm z nejpozoruhodnějších.
Doporučujeme

Pokud šéf speciálních sil s válečnými zkušenostmi z Afghánistánu píše, že "otázkou není, zda budeme v budoucnu čelit válce, ale kdy k tomu dojde a jak se tedy máme na konflikt připravit", mrazí mě v zádech. Nepřeháníte a nestrašíte lidi?

Karel Řehka: Já ani náhodou nehodlám strašit lidi, natož vyvolávat paniku. 

Realita je ale taková, jaká je. Příkladů z historie je pro mé varování víc než dost. Mezi lidmi zkrátka vždy byly, jsou a nadále i budou konflikty. To je neoddiskutovatelný fakt.

My k nim ale máme nyní mnohem blíže než v uplynulém čtvrtstoletí. Což se v dohledné době nezmění, spíš zhorší. Dokážu si představit, že se jeden ze současných konfliktů vymkne kontrole. Nebo některá ze "soupeřících stran" dá ve vzájemném sporu přednost násilí. Nebezpečné války tady ostatně už máme: Ukrajinu, Sýrii, Irák, Afghánistán... S nimi souvisí i stále častější teroristické údery.

Říkáte, že máme počítat s válkou, která dříve či později přijde?

Neříkám, že určitě přijde. Ale s přihlédnutím k množství válečných konfliktů, ale i teroristických úderů nám válka hrozí.

V Evropě znovu propukla na Balkáně v devadesátých letech minulého století a opět se válčí na Ukrajině. Ve válce s Islámským státem koneckonců už jsme. Já jen jako voják v publikaci Na rozhraní apeluji: pokud chceme žít v míru, připravujme se na válku.

Čím vycvičenější a akceschopnější ozbrojené síly (tedy i armádu) budeme mít, tím méně pravděpodobné je, že se ve válce ocitneme. Vyhnout se jí může jen k obraně suverenity velmi odhodlaná země. Tedy i politicko-vojenské uskupení NATO, jehož jsme členem. Jedno s druhým souvisí.

Většina z nás by se asi nepokoušela předejít kriminálním hrozbám třeba tím, že bude chodit v noci po ulicích s nápisem "nemám zbraň a neumím se prát, prosím neútočit" nebo vyvěšením cedule na dům "žádný pes, alarm ani zbraně, pouze ženy a děti, prosím neloupit".

Lakování na růžovo je cestou do pekel

Čeští akademici vás přizvali ke spoluautorství knihy Na rozhraní. Už nyní je z ohlasů patrné, že jde o mimořádné, ale taky nebývale kritické dílo o příčinách rizik, která nás obklopují. Nejste ale například k úrovni připravenosti naší armády až příliš kritický?

Doba je taková, jaká je. A nejsem zdaleka sám, kdo si myslí, že uzrál čas otevřeně diskutovat o rizicích, které mohou Česko ohrozit. Mělo by se o nich diskutovat až na samou dřeň, natvrdo, bez jakýchkoliv okolků. Zároveň ale věcně a bez emocí.

Velím sice speciálním silám, ale nedělám si patent na pravdu. Jde o mé osobní názory. Takže říkám: je nejvyšší čas diskutovat otevřeně o bezpečnosti a obraně naší republiky. Třeba i politicky nekorektně, jak se říká. Obrana vlasti a bezpečnost lidí je dnes základem všeho, i naší prosperity. Pro mě – stejně jako pro ostatní mé kolegy v armádě – jde o nejvyšší prioritu.

Co získáme lakováním reality na růžovo nebo nalháváním si, že nám pořád až tak nic moc nehrozí, takže můžeme to či ono v obranyschopnosti země odložit na jindy. Přesně tohle je přímá cesta do pekel.

V polemice o našich obranných schopnostech mi tedy nejde o nic jiného, než abychom neztratili schopnost reálného pohledu na skutečnost, na hrozby, které nás mohou zničit.

Buďme konkrétní. Říkáte například, že dnes vnímáme armádu jako všechno možné, jen ne jako nástroj k vedení boje. Jak tomu rozumět?

Ale to se přece nestalo až teď, ze dne na den. Fakt, že primárním účelem ozbrojených sil a smyslem jejich existence je boj a příprava na něj, jsme ztratili ze zřetele už dávno. A nejenom my v Česku.

Máme to sice zakotveno v zákoně, ale to je asi tak vše. I když se v historii nejednou ukázalo, že o existenci národa může rozhodnout právě úroveň vycvičenosti ozbrojených sil, tedy i to, zda je armáda schopna bojovat. Obecně platí, že pokud společnost nemá velkou vůli se bránit a do své obrany investovat dostatečné prostředky a úsilí, žádné ozbrojené síly ji neochrání.

V české společnosti se například diskutuje o armádních zakázkách, vyzbrojování, ale třeba minimálně o bezpečnostní doktríně. Podívejme se na průměrného důstojníka generálního štábu. Kolik času věnuje přípravě na válku a konkrétně své osobní připravenosti? Zjistíme, že je místo toho zahlcen milionem podružných věcí, které jsou pro něj ovšem alfou a omegou jeho bytí.

Velitelé a štáby by se ale měli dnem i nocí věnovat reálným přípravám na boj, od toho si je přece daňoví poplatníci platí. Všechno ostatní by měl být pouze "šum v pozadí", který musí jen podporovat primární smysl armády. A tím je boj.

Když vojáky ničí byrokracie

Pokud to chápu správně, smyslem vaší studie není kritika poměrů v armádě.

Ani náhodou. A ministerstva obrany už vůbec ne. Bylo by to hodně laciné a nefér. Jen popisuji realitu mnohaletého celospolečenského vývoje, kdy pro vedení realistické přípravy a výcviku nebyly současnému generálnímu štábu vytvořeny ani ty nejzákladnější podmínky. V posledních letech se naopak jen zhoršovaly.

Obrana země, která by odpovídala současným rizikům, není přitom otázkou týdnů, měsíců či několika málo let, ale generací. Začít s budováním bojeschopných ozbrojených sil až v okamžiku, kdy začíná krize, je pozdě. S křížkem po funuse, jak se říká.

Permanentní škrty, rušení a "optimalizace", kterými si v uplynulých letech prošla armáda, policie i hasiči, jsou naopak mnohem snazší a rychlejší než opětovné budování schopností a kapacit ozbrojených sil. I proto jsme koneckonců postupně ztratili ze zřetele, že jejich primárním účelem a smyslem je příprava na vedení války a boj. A odpovídá tomu i již zmíněný reálný poměr mezi časem a úsilím důstojníka generálního štábu vynaloženým na válečné přípravy a tím, který věnuje onomu "šumu na pozadí".

Většinu energie a času věnuje byrokracii, správní a jiné podpůrné činnosti, které se dnes staly běžnou náplní života velitelů i jejich štábů. Jsou tím "šumem" doslova pohlceni a – bohužel – za něj i hodnoceni. A hodnotí je za to i společnost.

Jakou tedy nabízíte alternativu?

Ani z pozice ředitele speciálních sil nemůžu pochopitelně vědět jakými těžkostmi, problémy a úskalími se musí každý den potýkat náčelník generálního štábu, natož ministr obrany. Takže v naší polemice o obranyschopnosti země sděluji jen své osobní názory, to ještě jednou podtrhuji. V našem rozhovoru je to dost podstatné.

Ale k věci. Kdy jste třeba zaznamenal diskusi nebo názorovou přestřelku o tom, jak má česká armáda vypadat a čemu má sloužit? Zda výcvikové metody odpovídají současným požadavkům a zda vzdělávání vojenských profesionálů reaguje na soudobé konflikty? O podobných výměnách názorů neuslyšíte.

Čerpám sice jen ze svých zkušeností a svého vzdělání, ale třeba výcvikových a analytických válečných her jsem moc nezažil. Prošel jsem všemi stupni našeho národního vojenského vzdělání, ale válečnou hru, která by velitele něco naučila a prověřila jejich schopnosti, jsem na těchto školách nezaznamenal ani jednu. Dokonce ani snahu o ni.

Přitom dobře připravená štábní válečná hra odhalí problémy, jichž bychom si jinak ani nebyli vědomi. Umožňuje hráčům si konflikt "prožít", bezpečně riskovat, redukovat překvapení, s nimiž se velitelé mohou v reálném boji setkat.

Abych to tedy shrnul: jedině válečná hra dostatečně simuluje realitu války, vtáhne účastníky do děje, klade nejvyšší důraz na Clausewitzův (Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz, pruský generál a významný válečný stratég a teoretik. Jeho hlavním dílem je kniha O válce – pozn. red.) "souboj vůlí", který je pro pochopení války mimořádně důležitý. Hra na mapách je zkrátka a dobře efektivním nástrojem ve výcviku velitelů a jejich štábů. Přičemž armády, které tyto hry neopomíjely, měly v konfliktech vždy navrch.

Jak to vypadá v bojových útvarech?

Abychom si rozuměli: realistická příprava na boj a výcvik v armádě samozřejmě normálně běží, ale jen u útvarů a jednotek na tom nejnižším, taktickém stupni. Jenomže já v souvislosti s válečnými hrami mluvím o úrovni nejvyšší, strategické. Právě ona je pro vedení války rozhodující.

Válka se nepřipravuje ani nevede na úrovni brigád a chybné strategické rozhodnutí odsoudí k záhubě i sebelépe vycvičené jednotky. Navíc ani příprava a výcvik (především formou realistických válečných her) se nemůže týkat pouze vojáků, stejně jako není válka připravována ani vedena jen vojáky, ale především politickým vedením země a vlastně celou společností.

Důvod k optimismu? Stále existuje

Jen pro odlehčení: zdá se, že si rád hrajete a že se vám po válečných hrách stýská.

Jen málokterý způsob umožňuje vojákům napodobit realitu války lépe než válečná hra. Navíc snadno a levně. Pokud své budoucí scénáře a plány obranyschopnosti nebo vedení boje nepodrobíme realistickým válečným hrám, můžeme jen stěží říkat, že jsme pro obranyschopnost země udělali maximum a že jsou naše záměry dostatečně promyšlené.

Znovu proto říkám: v Česku jsme ztratili ze zřetele prapůvodní poslání ozbrojených sil. Tedy jejich přípravu na válku a na boj. Není to chyba generálního štábu, který navíc ani nemá strukturu k tomu, aby řídil boj nebo vedl válku. Do současné podoby byl "osekán" v určitých letech. Funkční velitelství, které má vést válku, vypadá úplně jinak.

Vaše názory nesdělujete na odborných seminářích nebo v článcích poprvé. Předpokládám tedy, že vaše postoje jsou důkazem prosazujících se moderních vojenských trendů na generálním štábu.

Důvod k optimismu v tomto směru určitě je. Například i proto, že vládní strany se usnesly na trvalém navyšování rozpočtu na obranu. Ale i proto, že nedávno byla aktualizována naše bezpečnostní strategie, která – zejména po ruské anexi Krymu – reaguje na změnu bezpečnostního prostředí. Tohle jsou alespoň pro mě povzbuzující a motivující signály.

Ale opět: rezignace společnosti na obranu země není záležitostí posledních pěti nebo deseti let, jde o generace. A nikdo si nemůže myslet, že když je obrana země celou tu dobu podceňována a odsouvána na vedlejší koleji, tak se pod vlivem obav z Islámského státu nebo jiného agresora změní vše najednou zázrakem k lepšímu. Takhle to prostě nechodí.

Obrana země – to je i fungující válečná ekonomika, přechod na ni, mobilizace lidí, věcných zdrojů a mnoha dalších věcí. Každá armáda je taková, jakou ji společnost chce mít, co od armády vyžaduje a jak ji hodnotí. To nemluvím o opomíjeném odhodlání společnosti se agresorům bránit. I v tom se můžeme my Češi poučit z historie.

Za připomenutí proto stojí slova bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové: "Nikdy není nedostatek potenciálních agresorů a jediný způsob, jak zabezpečit mír a svobodu, je zajistit, aby mírumilovné demokratické země měly vojenskou převahu nad agresivními výtržníky."

Doufám, že zátarasů v ulicích bude přibývat, budou chytré a budou i hezké. V Německu selhaly bezpečnostní složky i úřady, říká Tomáš Pojar. | Video: Martin Veselovský |  14:40

autor: Jan Gazdík

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama