Za zády má agresivní Čínu. Japonsko zvažuje krok, který by od něj nikdo nečekal

„Ačkoli je pro Japonsko z historických důvodů obtížné o tomto tématu diskutovat, debatě o jaderných zbraních se nevyhneme,“ prohlásil ministr obrany Šindžiró Koizumi a odpálil tím pomyslnou atomovou bombu. Země se dosud držela takzvaných tří nejaderných principů, podle nichž Japonsko nebude tento typ zbraní vyrábět, vlastnit ani dovolovat jejich umístění na svém území. Tomu je ale nyní konec.

Koizumiho prohlášení přichází v době, kdy kabinet premiérky Sanae Takaičiové zásadně mění japonskou bezpečnostní a obrannou politiku.

Premiérka kritizuje pacifistický přístup, který Japonsko uplatňovalo po druhé světové válce, a upozorňuje na stále agresivnější a méně předvídatelné chování Číny.

Japonsko nyní rekordně zbrojí a zároveň opouští doktrínu, podle níž nesmělo vlastnit zbraně schopné zasáhnout cizí území. Vláda vyčlenila přes šest miliard dolarů čistě na vývoj a nákup střel s dlouhým doletem.

Země rovněž vyvíjí společně s Velkou Británií a Itálií stíhací letoun nové generace a ve výrobě dronů úzce spolupracuje s Ukrajinou, od níž přebírá reálné zkušenosti z bojiště. Buduje také síť multilaterální obrany s Austrálií, Indií, Jižní Koreou a Filipínami. A ve hře je i uvolnění pravidel pro export zbraní, což by uvítala hlavně Ukrajina a další evropské státy.

Jediný cíl jaderných zbraní

Japonsko je jediným státem, proti němuž byly ve válce použity jaderné zbraně. První bomba dopadla 6. srpna 1945 na Hirošimu, druhá o tři dny později na Nagasaki. Celkový počet bezprostředních obětí a lidí, kteří zemřeli na následky radiace v následujících měsících, se odhaduje na více než 200 tisíc.

I proto má země od roku 1967 oficiální vládní doktrínu, která říká: „Japonsko nebude jaderné zbraně vyrábět, vlastnit ani je nenechá umístit na svém území.“ Pokud tedy Takaičiová mluví o americkém deštníku nebo jaderných zbraních na japonské půdě, znamená to přímý útok na toto posvátné politické dogma.

Zachování nejaderných principů navíc nadále podporuje také většina japonské veřejnosti. Podle průzkumu z dubna letošního roku se pro jejich zachování vyslovilo 75 procent respondentů, zatímco pouze 21 procent bylo proti.

Podle japonského ministra obrany Koizumiho nicméně ukazuje současný vývoj v Evropě, že debata o jaderném odstrašení se dramaticky posouvá i v zemích, které samy jaderný arzenál nevlastní.

Francouzský precedens

Jako precedens slouží zejména nová francouzská iniciativa, která nabídla několika evropským státům včetně Dánska, Německa, Česka, Finska a Polska možnost přítomnosti stíhacích letounů nesoucích francouzské jaderné zbraně. Finsko a Litva mezitím schválily zrušení zákonů, které zakazovaly rozmístění jaderných zbraní na jejich území.

Japonští představitelé navíc stále častěji srovnávají ruskou agresi proti Ukrajině s čínskou expanzí v Tichomoří. Jejich varování lze shrnout větou, že dnešní Ukrajina může být zítřejší východní Asií.

Tokio současně prohlubuje vztahy s Tchaj-wanem. Případná čínská invaze na ostrov by podle japonské vlády představovala existenční bezpečnostní hrozbu také pro samotné Japonsko. Premiérka Takaičiová dokonce nevyloučila možnost japonského vojenského zásahu, pokud by Čína Tchaj-wan napadla.

A jak si Japonci představují svoji jadernou budoucnost? Nemusí to nutně znamenat výrobu vlastní jaderné zbraně. Jednou z možností by bylo požádat Spojené státy o rozšíření jejich jaderného deštníku a případné umístění amerických jaderných zbraní na japonské půdě. Takaičiová tuto variantu zmínila už v roce 2024.

Potřebná infrastruktura nechybí

Z technického hlediska by pro Japonsko ani získání vlastní jaderné zbraně nepředstavovalo nepřekonatelný problém. Země disponuje vyspělým civilním jaderným průmyslem, rozsáhlými zkušenostmi s raketovými a kosmickými technologiemi i potřebnou průmyslovou základnou.

Země navíc spravuje přibližně 44,4 tuny separovaného plutonia. Na jeho území se nachází asi 8,6 tuny, zatímco zbývajících 35,8 tuny je uloženo ve Velké Británii a Francii. V čistě teoretickém přepočtu jde o množství materiálu postačující pro výrobu několika tisíc jaderných hlavic. Civilní plutonium však nelze automaticky považovat za hotový materiál pro okamžitou výrobu použitelného arzenálu.

Japonsko je proto často označováno za latentní neboli prahovou jadernou mocnost – stát, který vlastní zbraně nemá, ale disponuje technologiemi, materiálem a odborníky potřebnými k jejich relativně rychlému vývoji. Odhady potřebného času k výrobě takové zbraně se liší. Některé hovoří o šesti měsících až jednom roce pro vytvoření první jaderné nálože, zatímco vývoj zmenšené, spolehlivé a vojensky použitelné hlavice by mohl trvat několik let.

Rozmístění jaderných zbraní na území dnešního Japonska by přitom nemělo historickou premiéru. Spojené státy během studené války umístily na Okinawě přibližně 1200 jaderných zbraní, od leteckých pum až po balistické rakety. Okinawa však v té době nebyla pod japonskou správou. Spojené státy ostrov formálně vrátily Japonsku až v roce 1972, kdy z něj byly jaderné zbraně odstraněny.