"Spal jsem za dva dny jen dvě hodiny," usmívá se africký záchranář, kruhy pod očima z vyčerpání, ostatně jako všichni dobrovolníci na jihu ostrova Tenerife.
Po nebezpečné cestě, která mnohdy končí smrtí, připlouvají k pobřeží ve dne v noci chatrné bárky přeplněné vždy zhruba čtyřicítkou Afričanů snících o idylické Evropě. Vyplouvají nejčastěji z Mauritánie nebo z Maroka a při příjezdu jsou nesmírně unaveni. Někteří trpí podchlazením.
"Centrum mě vzbudilo včera ve tři hodiny ráno. Vydal jsem se do přístavu. Rozdávám jim vodu a jídlo. Rád lidem pomáhám," říká Arsenio. Záchranáře dělal už na Kapverdech.
"Je to smutné vidět je takhle připlouvat. Sní o něčem, ale najdou tu cosi zcela jiného. Živobytí je to drahé, těžko se shání práce i papíry," připomíná.
Arsenio, který se mezi dvěma záchrannými operacemi vrací ke své práci stavebního dělníka, ví, o čem mluví. Sám si vyzkoušel dobrodružství imigrace do Evropy před třemi lety. Ovšem za velice luxusních podmínek ve srovnání s dramaty, která prožívají všichni, kdo nyní na Kanárské ostrovy připlouvají.
"Já jsem připlul na plachetnici," směje se Arsenio. "Měsíc jsem na Kapverdech opravoval starou plachetnici, kterou chtěl jeden bohatý Španěl prodat a koupit si novou. Spřátelili jsme se. Jednou se mě zeptal: Co kdybys se mnou jel na Kanáry?"
Arsenio se dvakrát nerozmýšlel. Jeho španělský přítel mu hodně pomohl. Loni mu dokonce sehnal pracovní smlouvu. To mu umožnilo, podobně jako dalším 600.000 nelegálním imigrantům, ve Španělsku využít mimořádné příležitosti a požádat o povolení k pobytu.
Štěstí mu přálo: hned po příjezdu na Kanárské ostrovy před šesti lety poznal svou osudovou lásku Mariu da Luzovou, jež je dnes jeho manželkou. Stejně jako on pochází z Kapverd.
Párek má nyní osmiměsíční dítě a žije v malém, ale útulném bytě s Mariinou tetou. Pěkná devětadvacetiletá žena přijela na Kanáry tři roky před Arseniem z Portugalska, kde získala šestiměsíční stipendium, aby se vyučila elektrikářkou. Manželé lékaři z Kanárských ostrovů se seznámili s jejími rodiči o dovolené na Kapverdech a Marii zaměstnali u sebe jako hospodyni.
"Dva roky se mnou zacházeli jako s otrokyní. Myla jsem dům, tahala jsem tvárnice, starala jsem se jim o slepice. Každý měsíc posílali mým rodičům 120 eur. Mně neplatili nic. Můj pas měli schovaný v sejfu," vypráví.
Dnes má Arsenio, jak se sám vyjadřuje, slušnou mzdu. Maria dostává podporu v nezaměstnanosti a stará se o dítě. Až potomek trochu povyroste, půjde do práce i ona.
Arsenio doufá, že se dnešní noc vyspí alespoň několik hodin. Bude snít o tom, že se mu podařilo získat práci strážce na plážích. Chce si našetřit trochu peněz. "Myslím na to, jak se jednou vrátím do vlasti, kterou mám rád," vyznává se.
