Rodiče zastřelili, vesnici spálili. Polsko zažilo za války stovky příběhů Lidic, nikdo je ale nezná

Maciej Ruczaj
Aktualizováno 20. 8. 2017 21:04
Vypálení středočeské vesnice Lidice 10. června 1942 se stalo globálním symbolem hrůz druhé světové války. Vedle francouzského Oradour-sur-Glane jde zřejmě o světově nejznámější vesnici vyhlazenou německými nacisty. V sousedním Polsku i jinde na východě bylo přitom podobných tragických příběhů daleko víc. Kromě pár pamětníků a historiků o nich ale ví jen omezený počet lidí. „V (polském) Generálním gouvernementu se příběh Lidic opakoval několiksetkrát,“ napsal britský historik Norman Davies. Pro velký čtenářský ohlas reprízujeme jarní seriál Aktuálně.cz o tzv. heydrichiádě před 75 lety.
Zničená polská vesnice Sochy v roce 1943.
Zničená polská vesnice Sochy v roce 1943. | Foto: Wikimedia Commons

Varšava - "A už jdou Němci, dva, v zelených vojenských uniformách. Obličeje si nepamatuji, jen ty uniformy na pozadí nebe.

Zato si velmi výrazně pamatuji, to gesto si pamatuji velmi výrazně, jak jeden z těch vojáků míří puškou na maminku, která stojí na druhé straně cesty až u obilí s mou sestrou na ruce. A ten voják, ještě než se mamince podlomily nohy, přesouvá hlaveň směrem na dítě."

Takhle popisuje polská spisovatelka Agata Janková vyhlazení polské vesnice Sochy v polovině druhé světové války ústy své maminky.

Pokračuje líčením dalších detailů z pohledu malého dítěte, postaveného před hrůznou realitu smrti rodičů přímo před jeho očima. 

"V té chvíli mu ten druhý stlačil hlaveň dolů. Mám v paměti jen to gesto, výstřely ne, jako by žádný zvuk nezazněl. Matka se sesune a puška se také sesune, střílí do země.

Nevidím maminku, přestože vím, že leží hned vedle. Nepamatuji se, jak leží. Vstávám a tu mám pocit, jako by mnou uprostřed proletěla velká ledová kapka, a od té chvíle je ze mne někdo jiný.

Beru bratra a sestru za ruce a jdeme cestou k silnici. Míjíme tátu. Leží na zádech a na pravé straně saka má dírku, tam, kde vletěla kulka. Právě to jsem si pomyslela: tudy vletěla kulka.

A viděla jsem, že se mu pohnul ohryzek, jako by polkl slinu. Měl na sobě nové sako, hnědé s nenápadným vzorečkem, a právě v tom novém saku byla dírka."

To jsou stovky polských Lidic

České Lidice. Francouzské Oradour-sur-Glane. Právě jména těchto vypálených vesnic se stala celosvětovým symbolem nacistických hrůz za druhé světové války.

Podobných válečných příběhů jsou přitom desítky, možná stovky. Upadly ale neprávem v zapomnění.

Mimo jiné proto, že jejich místa neležela v "západní" zóně Evropy, ve které sice nacističtí okupanti spáchali mnoho děsivých zločinů, ale nezhroutily se tam úplně státních struktury.

Podobné tragédie tedy pořád "trčely" nad rámec běžného dění, na rozdíl od dobytých území Polska a Sovětského svazu.  

Popravy polských sedláků nacisty.
Popravy polských sedláků nacisty. | Foto: Wikimedia Commons

"V protektorátu fungovala loutková česká vláda a státní správa v čele s Háchou, v Generálním gouvernementu, který vznikl na většině předválečného území Polska, takové řešení nacisty ani nenapadlo," vysvětluje Paweł Ukielski, polský historik a zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání.

"Proto také Lidice a Ležáky byly příkladem bezprecedentního zločinu, zatímco na polských územích šlo o smutnou každodennost. Podobných pacifikací se během války uskutečnilo kolem osmi set," vypočítává Ukielski.

Zlikvidujte je

Už instruktážní materiály pro vojáky německého wehrmachtu, který vstupoval v září 1939 do Polska, zdůrazňovaly rasovou propast mezi příchozími a "domorodci".

A taky "proradnou a nebezpečnou" náturu polských vesničanů.

První vypálené a vyvražděné polské vesnice se tak na mapě objevují už v průběhu bojů na podzim 1939.

Vypálený polský Michniów v červenci 1943.
Vypálený polský Michniów v červenci 1943. | Foto: Wikipedia Commons

"Většina ze zničených obcí nebyla důsledkem bojů při přechodu frontové linie," zdůrazňuje Ukielski. "V obrovské většině případů šlo o cílené vyhlazovací operace, často byly uskutečňovány jako odvety za působení odboje," dodává polský historik.

Symbolem "vypálených obcí" se stal polský Michniów ve Svatokřížských horách, tedy oblasti obzvlášť aktivního partyzánského odboje.

Pomstou za podporu jednotek Zemské armády (AK) byla vesnice v červenci 1943 částečně zničená.

Zhruba stovku mužů nacisté upálili v místní stodole. Ještě tutéž noc provedli partyzáni odvetnou operaci, po které se nacisté do Michniówa vrátili, vyvraždili veškeré zbývající obyvatele a zničili všechny budovy.

Malý holocaust

Ani logika odvety proti partyzánskému boji ale nevysvětluje všechny případy "vyhlazených obcí".

Anna Janko: "Mała zagłada" (Malý holocaust)

Mala zaglada obálka

Kniha Anny Jankové je věnovaná tragickému osudu vesnice Sochy na východě Polska v blízkosti města Zamość. V ní bydlela před druhou světovou válkou autorčina matka s rodiči a malým bratrem. Nacisté začali ale brzy po obsazení Polska tuto úrodnou oblast etnicky čistit pro přesídlení tisíců německých "kolonizátorů". Kvůli tomu zhruba 300 zdejších vesnic vysídlili, zhruba třetinu vypálili a obyvatele vyvraždili, včetně vísky Sochy. Knížka "Mała zagłada" vydaná před dvěma lety v polském originále vyjde v českém překladu Petrušky Šustrové v nakladatelství PANT na podzim 2017.

Polská spisovatelka Anna Janková vydala před dvěma lety knihu Mała Zagłada (Malý holocaust).

Ta je věnovaná rodné vesnici její matky Sochy, kterou nacisté v rámci etnického čištění v okolí města Zamość na jihovýchodě Polska zničili v letech 1942 až 1943.

Úrodnou oblast vytipovali pro masové osidlování německých "kolonizátorů". Kvůli tomu zhruba 300 polských vesnic vysídlili a zhruba jednu třetinu "vyhladili".

"Chodím po vypáleném údolí a dívám se. Vidím spálené komíny, jež tu a tam trčí nad rumištěm dohořívajících trámů, jiné ještě stojí a pod nimi jednotlivě poházená těla těch, co chtěli ještě stihnout něco vynést, něco schovat, pustit krávu, koně," mluví spisovatelka Agata Janková ústy své maminky.  

"Za kůlnou, za stodolou, jejichž zdi se svalily a teď chladnou po požáru, leží žena s odhaleným prsem a s dítětem, které od toho prsu odpadlo, už se nehýbají. Dál je dívenka s rozpleteným copem, má otevřené oči, víčka se nechvějí, jako by se klidně dívala na nebe." 

Na převýchovu

S Lidicemi, vypálenými v červnu 1942 během tzv. heydrichiády spojuje příběh polských Soch ještě jeden motiv.

Několik tisíc tamních dětí nacisté odebrali rodinám. Část z nich zemřela v koncentračních táborech, ale řada "s dostatečně germánskými rysy" byla odeslána na převýchovu do německých rodin.

Podle spisovatelky Anny Jankové vysídlili nacisté z okolí města Zamość zhruba 110 tisíc lidí. Z nich bylo asi 20 tisíc dětí, polovina nepřežila.

Po válce Poláci našli jen 800 těchto dětí, určených ke "germanizaci". Tři z nich dokonce svědčily během tzv. norimberských procesů, tedy poválečných soudů se zadrženými čelnými nacisty.

Nacisté přesidlují polské obyvatelstvo v okolí města Zamość.
Nacisté přesidlují polské obyvatelstvo v okolí města Zamość. | Foto: Wikimedia Commons

"Proč Lidice, a ne naše Sochy?" ptá se v knize polské spisovatelky Anny Jankové hlavní vypravěčka, autorčina matka.

Český historik Jiří Friedl nachází několik důvodů.

"V první řadě československá exilová vláda měla velmi dobře fungující propagandu a dokázala prezentovat zemi jako spolehlivého a sympatického spojence," říká. 

Oproti tomu Polsko, hlavně kvůli sporu se Sovětským svazem o své východní hranice, vnímali spojenci jako "potížistu". 

Věhlas Lidic se ale podle Friedla hlavně odvíjel od jedinečného významu atentátu na Heydricha.

"Nešlo o smrt několika vojáků či odvetu za pomoc partyzánům. Heydrich byl personou opravdu velkého významu v nacistické hierarchii, jeho smrt znamenala pro Hitlera velkou ztrátu," vysvětluje Jiří Friedl.

K věhlasu Lidic přispěli i sami nacisté. 

"Nejenže se hned přiznali, ale zničením Lidic se v podstatě chlubili. Zprávám o podobných věcech v Polsku se moc nevěřilo, zdály se být přehnané," dodává český historik.

Tragédie musí mít své jméno

V knížce polské spisovatelky Anny Jankové o její matce, která přežila vyhlazení rodné vísky Sochy jako dítě, se téma Lidic taky krátce objevuje. 

"Všichni znají obrázek krásného památníku, zástupu soch dětí, který tam dnes stojí. Každé zavražděné dítě tam má svou sochu. U nás byly stovky takových vesnic, tisíce dětí, mluví se obecně o všech najednou. A to není tak nosné. Protože když slyšíš: sto deset vesnic na Zamojsku, nic nevidíš. To, co námi otřese, musí být konkrétní a mít své jméno."

Vypálení středočeské vesnice Lidice nacisty 10. června 1942 na archivních záběrech. | Video: Národní filmový archív
 

Právě se děje

Další zprávy