reklama
 
 

Viděl jsem tisíce nepohřbených těl a přežil peklo v Normandii, líčil veterán Knorr

9. 11. 2018 13:17
Fascinující příběh Miloše Knorra dává odpověď na otázku, proč si i po sto letech od konce první světové války připomínat 11. listopad 1918, kdy bylo uzavřeno příměří, jako Den veteránů a vzpomínek. Před sto lety totiž tato tradice i vznikla. Miloš Knorr bojoval proti nacistům jako důstojník britské armády i proti komunistům ve službách americké vojenské zpravodajské služby CIC.

Generálmajor Miloš Knorr patří k méně známým československým veteránům. Od své válečné a zpravodajské kariéry se totiž po 2. světové válce zcela odstřihl a úplně změnil život.

Od roku 1955 pracoval pro jednu z nejstarších amerických pojišťoven (Insurance Company of North America - pozn. red.), které pomohl v expanzi na evropský trh. V roce 2008, krátce před svou smrtí, se v New Yorku podělil s Pamětí národa o svůj příběh.

Spisovatel a partyzán Ladislav Mňačko o Knorrovi podobných "obyčejných hrdinech" v románu "Jak chutná moc" říkal, že když si tito vlastenci vyřídili účty s nacisty, vysvlékli uniformy a odložili zbraně, šli - tak jako před válkou - normálně do práce. Pro jiné se válečné zásluhy staly startem k politické kariéře a uchopení moci.

Za svou výjimečnou mezinárodní kariéru vděčí Miloš Knorr svému otci, který ho jako učitel podporoval v učení jazyků i ve studijních pobytech v zahraničí. Během svého téměř devadesátiletého života zvládl prvotřídně němčinu, francouzštinu a angličtinu.

Narodil se těsně před vznikem Československa 20. září 1918 ve Slezské Ostravě a dětství strávil v Ivančicích, kde jako malý chlapec dostal od místního rodáka slavného malíře Alfonse Muchy skicu jeho Slovanské epopeje.

"Bylo mi osm let, když mě poprvé poslali samotného na prázdniny do jedné německé vesnice. První noc jsem probrečel, ale když pro mě po měsíci rodiče přijeli, nechtěl jsem domů," vzpomínal Miloš Knorr na svůj první pobyt v zahraničí.

11. listopad: Den veteránů a vzpomínek. Vlčí mák jako symbol

11. listopad: Den veteránů a vzpomínek. Vlčí mák jako symbol

  • "Rádi bychom, aby si lidé připnutím rudého kvítku na své oblečení připomněli sounáležitost s těmi, kteří byli ochotni bojovat a položit život za svobodu a demokracii. A platí to i pro ty, kteří se postavili komunistickému útlaku," vysvětluje Mikuláš Kroupa, ředitel občanského sdružení Post Bellum a vedoucí projektu Paměti národa. Výtěžek z prodeje vlčích máků (50 Kč), do něhož byli v ulicích o víkendu zapojeni studenti a dobrovolníci, půjde na zaznamenávání ojedinělých hrdinských příběhů.
  • "V uplynulých letech jsme prodali vždy stovky kvítků, což do rozpočtu Paměti národa (nejrozsáhlejší veřejně přístupná pamětnická databáze v Evropě) přineslo desítky tisíc korun," dodává Kroupa.
  • Symbolem Dne veteránů se stal květ vlčího máku. Tradice je spojená s básní Na flanderských polích, kterou v roce 1915 napsal kanadský chirurg John McCrae. Sloužil na západní frontě, nedaleko belgického města Ypres. Vlčí mák jako symbol pro padlé vojáky 1. světové války poprvé použila americká profesorka a humanistka Moina Michaelová. V roce 1921 zvolil bývalý velitel britských expedičních sil polní maršál sir Douglas Haig (jako předseda Nadace veteránů) vlčí mák za symbol pro sbírku na pomoc válečným veteránům a invalidům.

Jako sedmnáctiletý student gymnázia vycestoval na studia do Francie. To už mu začaly imponovat "uniformy a vojáci", jak popsal svůj mladistvý zájem. Po maturitě proto toužil nastoupit k dragounům, jak se tehdy říkalo příslušníkům jezdeckému pluku. Dragouni byli elitou tehdejší armády, a tak mu k přijetí do důstojnické školy v Pardubicích pomohlo to, že se jeho maminka znala s plukovníkem generálního štábu.

Po absolvování důstojnické školy s vynikajícím prospěchem pokračoval ve studiu na Vojenské akademii v Hranicích, a když nastupoval k 6. dragounskému pluku v Brně, psal se rok 1939 a Miloš Knorr se rozhodl bojovat za svobodné Československo v zahraniční armádě. "Nevěřil jsem na domácí odboj a chtěl jsem jít pryč. Na začátku okupace jsem se pokusil odejít do Polska, ale to nevyšlo," uvedl.

Druhý pokus v únoru 1940 (tzv. jižní cestou) se už povedl. Přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko se dostal do Řecka a dále do Istanbulu, odkud odplul lodí do francouzského přístavu Agde, kde se formovaly československé jednotky.

Služba u britských Žlutých ďáblů

"Byl jsem tam jedním z mála mladých důstojníků, kteří uměli francouzsky. Když tam přišel slovenský generál (Rudolf) Viest, který velel 1. československé divizi ve Francii, učinili ze mě jeho osobního pobočníka," vzpomínal. Po pádu Francie se Miloš Knorr s ostatními československými vojáky přesunul do Anglie.

"Velmi rychle jsem se naučil anglicky. A protože Angličané neměli dostatek důstojníků, domluvili se s československou exilovou vládou, že jim důstojníky půjčí. Tak jsem se stal zpravodajským důstojníkem průzkumného pluku 43. britské divize," vyprávěl Knorr.

V řadách této divize, které Němci přezdívali Žlutí ďáblové (Yellow Devils) podle jejich insignie zobrazující žlutého draka na modrém pozadí, se zúčastnil druhé vlny invaze do Normandie. Stal se tak prvním Čechoslovákem, který se vylodil ve Francii, protože v první vlně žádný nebyl. Ve třetí byli dva.

Jako zázrakem přežil bez zranění tragédii, ke které došlo při vyloďování spojeneckých jednotek. Jeho loď najela nedaleko francouzského břehu na německou minu a začala se potápět. Pluk tehdy ztratil 183 mužů a 120 zraněných bylo převezeno zpět do Británie.

Knorrova divize překročila - po boji s Němci u města Vernon - jako první britská jednotka Seinu a pronikla dále na sever Francie do Belgie. "Dostal jsem obrněné auto (britské průzkumné vozidlo Humber - pozn. red.), se kterým jsem jezdil na průzkum fronty. Také jsem vyslýchal zajaté německé vojáky, protože jsem jako jeden z mála mluvil německy," popsal Miloš Knorr práci u průzkumného pluku.

V Nizozemsku se jeho divize zapojila do největší výsadkové operace Market Garden, která sice začala úspěšně obsazením mostů přes řeku Rýn, ale nakonec skončila krvavou porážkou spojenců, jimž se nepodařilo udržet klíčový most v Arnhemu. "Chytili jsme tři čluny s Němci, kteří podminovali most. Nechtěli říct, kam dali miny. Rozkázal jsem je tedy přivázat ke sloupu, že jedeme pryč. Hned začali křičet, že nám miny ukážou," líčil.

Osvobození Bergen-Belsenu předčilo hrůzy z bojů

Během postupu severozápadní Evropou utrpěli v bojích Britové - stejně jako ostatní spojenecké jednotky - velmi těžké ztráty. Od června 1944 do května 1945 ztratili přes 12 500 vojáků.

V dubnu 1945 dorazila Knorrova britská divize na konci svého tažení Evropou na sever Německa, kde se podílela na osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen. Na Brity tam čekal strašný pohled na 60 000 většinou těžce nemocných vězňů a 13 000 nepohřbených těl. Předčilo to všechny předchozí hrůzy z bojových akcí. V táboře se totiž rozšířil skvrnitý tyfus, kterému podlehl ještě před osvobozením například i Josef Čapek. Miloš Knorr dostal na starost odvézt z tábora do Čech 300 československých vězňů.

Po válce nastala absurdní situace - Miloš Knorr musel pokračovat ve studiích na Vysoké škole válečné v Praze. "Řekli nám, že jsme se toho za války dost nenaučili a že musíme do válečné školy," vzpomínal s úsměvem Miloš Knorr, který dostal za účast v bojích Řád britského impéria.

Po ukončení "studia" na škole zůstal přednášet vojenskou taktiku a zároveň byl velmi činný v Klubu spojeneckých důstojníků. "Členy byli zahraniční českoslovenští vojáci a všichni cizí vojenští atašé. Organizoval jsem pro ně různá setkání i oficielní večeře," popisoval.

Nebylo proto divu, že byl po komunistickém převratu 25. února 1948 okamžitě zbaven funkce profesora a všech dalších pravomocí. "Ve své kanceláři jsem našel dopis z ministerstva obrany: ´Jste zbaven funkce profesora a přidělen k brigádě na severní Moravě. Prahu musíte opustit do osmačtyřiceti hodin a bez zvláštního povolení se nesmíte vrátit. Nikdy nebudete smět mít žádnou štábní funkci´," uvedl.

Utéct Knorrovi pomohl důstojník StB

Miloš Knorr odjel tedy do Šternberku, kde ho místní velitel chtěl okamžitě jmenovat náčelníkem štábu. "Říkal jsem mu, že to nepůjde, že jsem politicky nespolehlivý, a on na to, že když vstoupím do KSČ, tak to mé jmenování zařídí. Tak jsem mu řekl, že si to musím rozmyslet, a odjel jsem na dovolenou za tatínkem do Ivančic," vyprávěl Knorr.

Po cestě se stavil ve Znojmě, kde poprosil o pomoc s přechodem hranice bratra jednoho z vojáků, s nimiž sloužil ve Francii a Anglii. František Mucha měl na starosti ochranu hranic jako přednosta oblastní úřadovny Státní bezpečnosti. S pomocí tohoto důstojníka StB se o deset dní později do Rakouska paradoxně opravdu dostal.

"Šli jsme na procházku z jeho vily do lesa, kde byla hranice, i s jeho malým klukem, takže to vypadalo přirozeně. Pak jsme potkali agenta a ten mě převedl přes řeku Dyji. Asi po hodině pochodu jsme došli do nějaké hájovny, kde jsem čekal na odvoz do Vídně, který jsem zařídil přes jednu známou. Přijeli pro mě i s falešným rakouským průkazem. Šofér přijel i s manželkou a miminkem. Ptal jsem se ho, proč takhle vystavuje nebezpečí svou rodinu? A prý: ´To uvidíte.´ Když jsme přijeli na jednu křižovatku, zastavil nás ruský voják a kontroloval papíry. Ta paní štípla dítě a to začalo řvát. Rusák zapomněl na papíry, začal se zaobírat dítětem a pustil nás," vzpomínal.

Ve Vídni už na Knorra čekali Američané. O jeho zkušenostech a znalostech jazyků věděl americký vojenský atašé, který mu zařizoval převoz kufrů: "Američané mi hned nabídli práci při prověřování uprchlíků," líčil Knorr. Na čas ji přijal a ve službách americké armádní zpravodajské služby CIC pomáhal odhalovat československé agenty v řadách příchozích Čechů. A těch do Rakouska přicházely denně desítky.

Boj s totalitou pokračoval

Miloš Knorr se ale toužil vrátit do Anglie a i přes varování Američanů, že tam nesežene práci, se rozhodl zkusit štěstí. Brzy se ukázalo, že Američané měli pravdu. "Šel jsem tedy na americké velvyslanectví a přihlásil se smluveným kódem. Důstojník na ambasádě mi řekl, že můj telefonát už týden očekává," vyprávěl.

Jazykové schopnosti Miloše Knorra se Američanům velmi hodily. Zpravodajská služba americké armády se po válce zaměřila na protikomunistický boj a Miloši Knorrovi nabídla práci, která obnášela vyhledávání a školení agentů, kteří plnili zpravodajské úkoly na území sovětského vlivu - včetně Československa. Mužům a ženám ochotným ilegálně přecházet hranice se říkalo agenti-chodci a americká zpravodajská služba je získávala v uprchlických táborech.

Nábor těchto agentů byl v popisu práce Miloše Knorra, který ovšem ve svém vyprávění zdůraznil, že možnost stát se agenty-chodci uprchlým Čechům nabízel, ale nikdy nikoho nenutil. Jejich prostřednictvím získávali Američané informace o stavu armády a průmyslu, o těžbě uranu a také o politické situaci. Získané informace ovšem záležely na lidech, které agenti-chodci v Československu znali.

"Někdy to vyšlo a někdy ne," uvedl Miloš Knorr, jenž se snažil získat kontakt na zpravodajskou legendu generála Františka Moravce, který po emigraci organizoval v západním Německu výzvědnou činnost na území Československa.

Pracovat pro Moravce začal v roce 1951, kdy generál s pomocí Američanů založil výzvědnou skupinu OKAPI. V Moravcově skupině se Knorr stal vedoucím operativy, což znamenalo, že měl na starost finance a rozděloval také peníze na jednotlivé akce. Na práci u Moravce ale Miloš Knorr příliš vzpomínat nechtěl: "Když vše skončilo, byl jsem velice zklamán a rozhodl jsem se, že na to zapomenu. S Moravcem se těžko jednalo. Pak se Knorr pohádal s vyšším šéfem a byl zbaven funkce."

Skupina Františka Moravce byla infiltrována Státní bezpečností a také Miloš Knorr byl sledován komunistickou rozvědkou se zvýšeným zájmem. Proto se i on rozhodl zpravodajskou činnosti ukončit a odjet do Spojených států.

Nastal čas na nový život

Bylo mu 37 let a začínal zcela nový život. To se mu podařilo opět díky šťastné náhodě a znalosti jazyků.

"Ve Filadelfii jsem se setkal s jedním pánem, který byl šéfem ve velké americké pojišťovně (Insurance Company of North America, nejstarší americká akciová společnost, jedna z tehdejších největších pojišťoven - pozn. red.). Zajímal se o to, co bych mohl dělat v Evropě, a protože jsem uměl jazyky, tak mě vzal. Rok mě zaučovali v oblasti zajištění, což je pojištění pojišťoven, a pak mě poslali do Evropy, kde jsem zakládal pobočku," popsal Miloš Knorr cestu na post ředitele evropské pobočky v Haagu.

Za 26letou kariéru u pojišťovací společnosti kromě toho založil a po tři roky vedl kanadskou pobočku a dva roky tu v New Yorku. V roce 1961 se oženil s Betty Lee Keese, která pracovala pro CIA, a proto se ho ani příliš nevyptávala na podrobnosti jeho zpravodajské kariéry. V roce 1963 se jim narodila dcera Evanne.

Společně s manželkou se Miloš Knorr zapojil do činnosti řady krajanských organizací a spolků v USA, společně se také podíleli na organizování plesů Beseda Ball. Byl členem Rady svobodného Československa a po jejím zániku v roce 1993 členem Rady vzájemnosti Čechů a Slováků. Jako pokladník působil v Americkém fondu pro československé uprchlíky a v Československé obci legionářské v zahraničí.

Československo navštívil po pádu komunistického režimu v roce 1989 několikrát. V roce 1995 pak Miloš Knorr převzal z rukou prezidenta Václava Havla dekret, v němž byl povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě.

Miloš Knorr zemřel v New Yorku 1. července 2008, tři měsíce před svými devadesátinami. Jeho poslední přání znělo, aby jeho ostatky byly převezeny do rodinného hrobu v Ivančicích. To se mu splnilo letos 20. září - urna s jeho popelem byla uložena na tamním hřbitově v den jeho nedožitých stých narozenin se všemi vojenskými poctami.

Video: Vzpomínky válených veteránů či partyzánů neznají často ani jejich nejbližší. Připomeňme si je v Den veteránů a vzpomínek. Příběh Karla Brhela.

Den veteránů. Příběh plukovníka Karla Brhela | Video: Post Bellum |  01:20

autoři: Jan Gazdík, Markéta Kristová (Paměť národa) | 9. 11. 2018 13:17

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama