Experti srovnávají to, co se děje na Středním východě, s třicetiletou válkou v Evropě.
Má to hodně společných rysů. My, Evropané, často zapomínáme, že islám není jen náboženstvím, ale také formou uspořádání společnosti. A za třicetileté války sehrávalo náboženství i státoprávní roli.
První díl rozhovoru:
Vezměme si naše husity ve století patnáctém – to byli fundamentalisté par excellence. Jejich ničivé nájezdy by se daly přirovnat k řádění Islámského státu. Vidíte, všechno už tu jednou bylo.
Jak čtete varování německého ministerstva vnitra, že Turecko slouží Islámskému státu jako základna? Vlastně to paradoxně vzkazuje alianční země svému spojenci v NATO.
Uvědomte si, že strana, která dnes v Turecku vládne a kterou dominantně ovládá prezident Erdogan, byla původně umírněnou islamistickou stranou. A řekneme-li v Turecku islamistickou, tak to znamená i sunnitskou islamistickou stranou. Zatímco v Íránu vládne šíitský klérus.
Blog Tomáše Laně
Turkolog, překladatel a bývalý diplomat Tomáš Laně má na Aktuálně.cz svůj blog. Komentuje v něm dění v Turecku, zahraniční události i to, co se odehrává na domácí scéně.
V Turecku jsou dnes silné sunnitské konzervativní tendence. Zjednodušeně řečeno: v části turecké společnosti je přítomna nevyřčená nepřímá podpora Islámskému státu. Vždyť co jiného měly znamenat vojenské konvoje neurčeného obsahu, které asi před dvěma lety odhalili levicoví turečtí novináři? Kvůli vyzrazení státního tajemství byli postaveni před soud.
Otázkou je i to, kam všude se dostanou turecké zbraně směřující k syrské frontě An-Nusrá či jiným tamním opozičním islamistickým skupinám.
Pokud tedy do sebe ten stále "jen" doutnající válečný požár na Blízkém a Středním východě vtáhne tamní regionální mocnosti, může se rozhořet v opravdové válečné peklo.
Je tedy chybou postoj Washingtonu, že Irák musí porážku Islámského státu zajistit především sám?
Turecké ambice je určitě třeba mírnit. Pákou by stále ještě mělo být členství Turecka v NATO. Přesněji: strategické partnerství Turecka se Spojenými státy, které pořád ještě existuje.
Američané vycházejí zatím vstříc požadavkům Turecka, aby byla neutralizována PKK (Strana kurdských pracujících – pozn. red.). Podle požadavku Turků udrželi jednotky syrských Kurdů na východním břehu Eufratu, aby neobsadily celou syrsko-tureckou hranici.
Za těchto podmínek by se nakonec Turci a Američané mohli dohodnout, že se Ankara nebude příliš vměšovat do iráckých problémů v Mosulu.
Křehká a nebezpečná rovnováha
Bez Američanů to podle vás nepůjde?
Přesně tak. Američané sice opravdu prohlašují, že tenhle problém si musí vyřešit Irák, zároveň by ovšem bylo osudovou chybou, pokud by nevyužili veškerých diplomatických, ale i silových pák vůči Iráku i Turecku. Jinými slovy: aby tedy Bagdád přítomnost turecké armády v bojích o Mosul dočasně akceptoval s tím, že naopak Turci omezí na minimum své nároky na tento prostor.
Zároveň se ale Turci musí cítit na své jižní hranici bezpečně, což se bez zmíněné neutralizace PKK, případně vyhlášení bezletové zóny neobejde.
Jde tedy o to, aby USA vyšly vstříc Turecku a Ankara – ve svých nárocích na Mosul – zase mezinárodnímu společenství i Iráku s tím, že se podíl Turecka na osvobozování Mosulu omezí jen na účast sunnitských jednotek, které turecká armáda vycvičila.
Tohle by jako řešení velmi nebezpečného rébusu mohlo fungovat. Zrušením mezinárodního embarga mají USA navíc páku i na Írán, na který může navíc působit Rusko jako další významný hráč v tomto regionu.
Měli by být do dobývání Mosulu zapojeni i šíité?
Do přímého dobývání Mosulu určitě ne, jakkoliv iráckou armádu tvoří převážně šíité. Měli by tam vstoupit pouze sunnité.
Jaký statut by tedy Mosul mohl po válce získat, aby to nevedlo k dalšímu nebezpečnému konfliktu?
Turecku by mohla být přiznána určitá účast na osudu tamních Turkmenů, aby mohli používat svůj jazyk, měli kulturní autonomii a nebyli ze strany Arabů či Kurdů kráceni na svých právech. Aby se zkrátka minimalizovala odvěká bolest tohoto regionu, kde jsou všichni proti všem. Potom by se Irák nemusel rozpadnout.
Pokud v nadcházejících amerických prezidentských volbách stane v čele USA Hillary Clintonová, která už jako ministryně zahraničí získala zkušenosti se složitou situací na Blízkém východě, tak by to nemuselo dopadnout špatně.
Prezident Bush vpadl do Iráku hlava nehlava, aniž měl jasno, co se zemí udělá, až odstraní diktátora Saddáma Husajna. Dnes je jasné – a bylo už brzy po porážce Saddáma Husajna –, že v podobných zemích může těžko vzniknout západní demokracie. To je naivní iluze.
Budoucnost Iráku závisí na dohodě mezi hlavními větvemi islámu, ale i mezi kmeny a etnickými skupinami. Tohle vše se musí sladit, aby měli šíité i sunnité pocit, že mají svůj stát.
Právě sunnité byli totiž po dobytí Iráku zcela opominuti.
A Kurdové?
I jejich pocit bezpečí je pochopitelně velmi důležitý, jakkoliv jejich autonomie již existuje. A netroufám si v tuto chvíli říci, zda by mělo dojít i k autonomii šíitů či sunnitů.
Sunnité by ale každopádně měli mít proporcionální podíl na vládě v Iráku. V úvahu je třeba brát i práva turkmenské menšiny.
Ankara by se neměla stavět do role ochránce sunnitských muslimů. To by zcela jistě popudilo Írán a irácké šíity a mohlo by to vést k širšímu šíitsko-sunnitskému konfliktu. Jak říkám – tuhle nesmírně křehkou rovnováhu je po dobytí Mosulu velmi důležité nastolit a neustále o ni dbát.
