Tajnou jadernou havárii v Evropě odklízeli vojáci USA. Teď se dočkali malé satisfakce

Kateřina Vítková Kateřina Vítková
15. 2. 2020 6:32
Je 17. ledna 1966, zhruba 10:30 ráno. Na americké letecké základně Morón poblíž španělské Sevilly se rozezní sirény. Každý, kdo má volné ruce, nastupuje do autobusů a vyráží na tajnou misi. Vozidla směřují k pobřežní vesnici Palomares, u které se během doplňování paliva za letu srazila dvě americká letadla.

Jde o tanker KC-135 z místní základny a strategický bombardér B-52G Stratofortress, který přiletěl z letecké základny Seymoura Johnsona v Severní Karolíně. Čtyřčlenná posádka tankeru a tři ze sedmi lidí na palubě bombardéru během kolize zemřeli.

"Byl to prostě chaos," citoval před čtyřmi lety americký list New York Times vzpomínky tehdy 74letého Johna H. Garmana, který byl v roce 1966 coby teprve 23letý vojenský policista mezi prvními na místě. "Trosky byly po celé vesnici. Velká část bombardéru dopadla na dvorek školy."

Ztracené životy členů posádky a trosky letadla rozprášené po okolí by ale samy o sobě Washingtonu hrůzu nenaháněly. Tragédie však měla mnohem větší rozsah. Zřícený bombardér se účastnil operace Chrome Dome, která držela hlídky u hranic Sovětského svazu a jež měla Spojeným státům v případě konfrontace dát možnost rychlého úderu. Na palubě proto nesl čtyři vodíkové bomby Mark 28.

Tři z bomb dopadly na pevninu poblíž vesnice Palomares v Andalusii. Ve dvou z nich při dopadu explodovaly výbušniny. Díky bezpečnostnímu opatření sice nedošlo k jaderné detonaci, nicméně oblast o velikosti zhruba čtvereční míle byla kontaminována plutoniem. Čtvrtá bomba zmizela v moři.

Washington se snažil celý incident držet co nejvíc pod pokličkou. Nedošlo ani k evakuaci místních civilistů. Řada povolaných vojáků sbírala v prvních dnech "úklidu" částečky roztříštěných bomb na místě přímo holýma rukama.

"Neměli jsme žádné detektory na radiaci, takže jsme netušili, zda jsme v nebezpečí. Prostě jsme tam stáli a koukali dolů do toho kráteru," vzpomínal Garman. Vědecký tým, který na místo taky dorazil, mu později vzal oblečení a oznámil, že bude v pořádku. V 35 letech dostal rakovinu močového měchýře. V roce 2019 John H. Garman zemřel na respirační onemocnění.

Zlomený šíp

Pro tento typ incidentu, který zahrnuje jadernou zbraň, ale nevede k nebezpečí jaderné války, používá americká armáda termín "zlomený šíp". Od roku 1950 jich eviduje více než tři desítky. Ten u Palomares patřil mezi nejnebezpečnější.

Plutonium je extrémně toxické, ale v situaci, k jaké došlo v Palomares, nezpůsobil okamžitá poranění, jako jsou například spáleniny v případě jaderného výbuchu. Nicméně částečky, které se dostanou do těla třeba při vdechnutí, mohou vést v delším časovém horizontu právě k rakovině a dalším zdravotním potížím.

"Nikdo nemluvil o radiaci, ani plutoniu nebo o čemkoliv takovém," svěřil se listu New York Times také Frank B. Thompson, který coby 22letý hráč na pozoun z americké základny ve Španělsku trávil několik dní prohledáváním kontaminovaných polí. "Řekli nám, že je to bezpečné, a my jsme byli natolik hloupí, že jsme jim to věřili."

Vojáci mačetami likvidovali porosty a pálili je. Sbírali kontaminovanou půdu a zhruba 1400 tun zeminy poslali v barelech na uskladnění do USA.

I u Thompsona se později objevila rakovina, která zasáhla hned několik orgánů včetně plic a ledvin. Jelikož nebyl americkým letectvem oficiálně uznán za oběť ozáření - stejně jako nikdo z jeho kolegů z roku 1966 -, musel si nákladnou lékařskou péči platit sám, namísto aby ji pokryly kompenzace z ministerstva pro záležitosti veteránů. Thompson zemřel v roce 2018.

Deníku New York Times se podařilo před čtyřmi lety identifikovat asi 40 veteránů, kteří tehdy u Palomares odklízeli škody. Jednadvacet z nich mělo rakovinu.

"John Young, zemřel na rakovinu. Dudley Easton, rakovina. Furmanksi, rakovina," vypočítával v roce 2016 tehdy 76letý Larry L. Slone, někdejší vojenský policista. Vzpomínal, jak mu na místě nehody dali do ruky jenom igelitovou tašku.

"Několikrát mě zkontrolovali pomocí Geigerova čítače a vyšlo jasně najevo, že je to mimo rozsah," řekl s tím, že více se o něj nestarali.

Zprávy o bombách se držely pod pokličkou

Zatímco americké námořnictvo pátralo po ztracené čtvrté bombě, aby ji jako první nezískalo Rusko, na pevnině docházelo k absurdním situacím, kdy se Američané snažili dokázat, že nebezpečí nehrozí.

Podle New York Times například od Španělů vykoupili rajčata z pole, u kterého se bomby roztříštily, která místní lidé odmítali jíst. A dávali je k snědku svým vojákům.

Informace o existenci bomb se ven dostaly až zhruba měsíc po incidentu. Časopis Life ve svém tehdejším únorovém hledání popsal absurditu celé situace. Zatímco manévry u španělského pobřeží a v okolí Palomares podle magazínu vypadaly jako "předmostí invaze druhé světové války", španělské úřady ani obrana nechtěly přiznat, "že se postrádá bomba", stálo v textu.

Zatímco americké letectvo desítky let tvrdilo, že na 1600 lidí potichu čistících pobřeží od toxického prachu bylo dostatečně chráněno a že nebezpečí kontaminace bylo jen minimální a ke škodlivému záření na místě utajovaného neštěstí nedošlo, rozhovory s tehdy zasahujícími muži a také poměrně nedávno odhalené dokumenty hovoří trochu jinak. Záření na místě bylo vysoké a letectvo tehdejší měření kontaminace plutoniem odložilo se slovy, že je nereálné.

Úspěch u soudu

Teprve nyní dosáhli veteráni drobného zadostiučinění. Seržant ve výslužbě Victor Skaar podal žalobu proti ministerstvu pro záležitosti veteránů, která byla nakonec klasifikována jako hromadná. To je velký pokrok, dosud v podobných případech mohli podobně postižení veteráni proti rozsáhlé vojenské byrokracii bojovat jen každý za sebe. Jejich šance konečně získat od státu nějakou kompenzaci tak výrazně stouply.

Víc než půl století od tragédie už je pro mnohé příliš pozdě. "Už nežijí," řekl nyní 83letý Skaar letos v únoru americkému deníku New York Times.

Skaar se snažil ozbrojené síly přimět, aby zhoršení jeho zdravotního stavu označily za spojené s vojenskou službou, už od 80. let, kdy se při fyzických testech ukázalo, že počty jeho bílých krvinek nesedí. "Nejprve mi řekli, že neexistují žádné záznamy," vzpomíná voják ve výslužbě. Podle svých slov věděl, že je to lež, protože na tvorbě záznamů se sám podílel.

Byl v týmu, který u vojáků testoval vzorky moči. "Následovali jsme protokol? Rozhodně ne. Neměli jsme na to čas ani prostředky," tvrdí.

"Později mi řekli, že jsem byl vystaven, ale úrovně byly tak nízké, že na tom nezáleželo," vzpomíná Skaar.

Teprve nedávno odtajněné dokumenty Komise pro atomovou energii ukázaly, že bomby, které se v Palomares roztrhly, obsahovaly přes tři miliardy mikrogramů plutonia. Člověku přitom uškodí už jeden mikrogram plutoniového prachu.

Čtyři muži se dokázali katapultovat

Ke kolizi v roce 1966 došlo shodou nešťastných okolností. Bombardér B-52G potřeboval za letu doplnit palivo, aby se mohl vrátit na domovskou základnu v USA. Letouny se nacházely ve výšce asi devíti kilometrů. Ke kolizi došlo, když tryska tankovacího ramene narazila do horní části trupu bombardéru a rozbila nosnou součást rámce. Došlo k výbuchu, tanker se vzňal a bombardér se začal rozpadat.

"Podíval jsem se nahoru a viděl jsem, jak padá obrovská ohnivá koule, obě letadla se rozpadala na kusy," vzpomínal pro server National Interest Manolo Gonzales, který v místě žil. Padající trosky nikoho na zemi nezabily.

Pilot bombardéru B-52 major Larry G. Messinger, který kolizi přežil, později vzpomínal. "Dostali jsme se za tanker a letěli jsme trochu rychleji, takže jsme ho začali trochu předstihovat. Existuje postup, který se následuje, když má při doplňování paliva operátor ramene pocit, že se blížíte příliš a je to nebezpečné. Zavolá: Odtrhněte se, odtrhněte se. Nikdo nezavolal, abychom se odtrhli, takže jsem tu situaci jako nebezpečnou neviděl. Ale pak se zničehonic začalo všechno hroutit," popsal.

Pouze tři muži, všichni byli součástí posádky bombardéru, se zvládli bezpečně katapultovat a pak použít padák. Dopadli do moře. Dalšímu se podařilo otevřít padák, přestože se nemohl dostat z katapultovaného sedadla. Dopadl na pevninu a přežil s popáleninami. Messingera zachránila po 45 minutách ve vodě rybářská loď.

Zatímco všechny tři bomby, které dopadly na pevninu, byly nalezeny během 24 hodin, na hledání čtvrté termonukleární bomby ztracené v moři musely USA povolat okolo 30 lodí, dvě ponorky a zhruba 12 tisíc lidí. Obávaly se, že by ji jako první mohli objevit Sověti, jejich soupeř ve studené válce.

Nakonec Američanům pomohl místní rybář Francisco Simo-Orts, který viděl, kam ztracená bomba dopadla. Najít se ji podařilo až 2. dubna 1966, vyzvednuta ze dna byla o pár dní později.

 

Právě se děje

Další zprávy