"Chcete šest limuzín a chcete je namalovat narůžovo? Tak jo," vypráví Lily Sageová Weinriebová, jak dříve probíhala příprava pohřbu. "Teď to ale spíš vypadá na: Chcete kremaci? Promiňte, ale ne. Chcete pohřeb a už máte vymyšleno, jak bude vypadat? Promiňte, ale ne."
Zaměstnanci pohřebních ústavů mají stejně jako lékaři a sestry v koronavirové epidemii více práce. Jenom tak trochu na druhé, méně viditelně straně. Nezachraňují živé, ale starají se o mrtvé.
"Bylo nám řečeno, že jsme hrdinové, protože jsme v první linii. Ale já mám pocit, že každý den v očích rodin selhávám," říká Weinriebová.
Šestatřicetiletá koordinátorka pohřebních služeb v Harlemu Jenny Adamesová si vzpomíná na první případ oběti koronaviru, který ji rozbrečel. "Potřebuji pomoct," volal jí každou hodinu muž, kterému zemřel kamarád. Jeho tělo zůstalo ležet v pečovatelském domě, kde se o něj před smrtí starali. "Nevím, co mám dělat. Nechci, aby ho hodili do jámy na poli. Prosím, Jenny, pomoz mi," vzpomíná Adamesová. Nemohla ale nic dělat.
Bojí se o své rodiny
Stejně jako zdravotníci také ti, kteří se starají o oběti, se obávají nákazy. Mají strach o své rodiny.
Třiatřicetiletá Nicole Warringová se například bojí o svého desetiletého syna. Její přítel se nakazil koronavirem, ale vyléčil se. "Je to traumatizující pro všechny," říká.
Jenny poslala svoji dceru bydlet s babičkou. "Potřebuje svou matku. Nepotřebuje Jenny, ředitelku pohřebního ústavu."
Šestatřicetiletá Alisha Narvaezová chtěla ochránit svoji dospívající dceru a poslala ji nejprve bydlet ke své sestře. Ale odloučení pro ně bylo těžké, a tak se vrátila. "Musím se ujistit, že jsem zdravá, abych jí neublížila," říká Alisha. "Ačkoliv byla v karanténě několik týdnů, každý den, když se vrátím z práce, je pro ni znovu nultým dnem." Žena se proto sprchuje v práci i po návratu domů, dezinfikuje si kabelku, vyplachuje ústa.
Pětadvacetiletá Weinriebová děti nemá, ale odstěhovala se aspoň ze sdíleného bytu. Aby nenakazila rodiče, kteří si ji vzali k sobě, spí často v kapli v pohřebním ústavu. "Je to na nic," přiznává.
Osamělé pohřby
Většina obětí pandemie umírá o samotě a jejich příbuzní jsou často sami v karanténě. Poslední rozloučení je tak těžko proveditelné. Obřadu se může účastnit maximálně deset lidí. Aby se mohla rozloučit širší rodina, střídají se pozůstalí u rakve po hodině.
Pokud jsou mimo karanténu, nechává ústav pozůstalé po kremaci těla přesypat popel do urny.
K dispozici mají příbuzní obětí i Jennyino soukromé telefonní číslo, zprávy jí přicházejí pozdě do noci.
V New Yorku na pandemii zemřelo téměř 17 tisíc lidí. Město má k dispozici pouze čtyři krematoria. Oběti pandemie se začaly pochovávat v masovém hrobě na Hart Island.
Nemocnice nemají dost místa pro mrtvé, těla se kupí na sobě. "Vidíš tuny pytlů s těly se štítkem covid-19, covid-19, covid-19. Je to jako hororová show," popisuje Nicole.
Dodavatelům ústavu docházejí rakve i urny. Pozůstalí už si je nemohou vybírat z katalogu, maximálně si mohou říct o určitou barvu.
Je potřeba omezit soucit
Mezi oběťmi koronaviru je i dědeček Jenny. Zemřel 6. dubna. Její teta umřela s podezřením na nákazu o týden později. O oba se postarala sama Jenny. V době pandemie je podle ní nutné omezit soucit.
"Nepotrpím si na emoce, abych řekla pravdu. Nechci znít bezcitně, ale je to práce. To je to, co dělám," dodává.
