Chemnitz – Sedí na schodech, klábosí a vtipkují. Chvílemi si pohrávají s mobily. Klasická partička teenagerů, jakých se po německých parcích potloukají stovky. Na místní poměry je ale přece jen trochu nápadná. Tvoří ji převážně snědí mladíci, kteří se mezi sebou baví arabsky. Není těžké odhadnout, že sem přišli teprve nedávno.
Chemnitz, třetí největší saské město, není právě mezinárodní metropole. Krátery po válečných bombách tu nahradily komunistické paneláky a budovatelské plastiky. Centru dodnes vévodí monumentální busta Karla Marxe, jehož jméno město za doby bývalé NDR hrdě neslo.
Mezi mládeží posedává v pošmourném podzimním odpoledni i drobný osmnáctiletý Wessam Kanaan, který přišel do Německa před rokem ze syrského Damašku. Stejně jako jeho přátelé měl štěstí v neštěstí. Ze země zmítané válkou se dostal do bezpečí.
Studuje, měl by se stát ošetřovatelem. Za chvíli jej čeká praxe. Na to, že se prý německy učil pouhé tři měsíce, mluví překvapivě plynně. Více než státem organizovaný integrační kurz mu ale prý pomohla německá videa na YouTube.
Po otázce, jak se mu žije v Sasku, jeho obličej za nápadnými brýlemi náhle zvážní. S řadou místních nemá právě dobré zkušenosti: "Říkají nám zlé věci, pořád nás otravují, když jsme ve městě. I doma," vypočítává hořce Wessam.
Ani místní úřady podle něj nejsou právě vstřícné. Svá slova ale hned trochu mírní: "Je tu i velmi mnoho milých lidí, kteří nám pomáhají," říká. Vděčný je i za to, že společně s matkou a bratrem může žít v normálním bytě. To není v dnešním Sasku zdaleka samozřejmostí.
Ubytovny: žádné soukromí a hrozba konfliktů
S výjimkou oblíbeného Lipska a Drážďan v Sasku žádná nouze o volné bydlení není. Řada místních obcí nadále raději sází na hromadné, střežené ubytovny s pevným řádem. I přesto, že jsou až na výjimky ekonomicky nákladnější, neposkytují lidem žádné soukromí a mají i další zásadní nevýhody.
Za hlavní z nich považuje sociální pracovník Benjamin Schumann ze Saské rady pro uprchlíky hrozbu vzniku konfliktů: "Je to úplně jasné. Pokud uzavřete 200 lidí v jednom domě, je to nebezpečnější, než když 200 lidí rozdělíte do bytů," vysvětluje.
Zakopaný pes spočívá v tom, že k decentrálnímu ubytování mají výhrady občané, kteří přistěhovalce z jiných kulturních okruhů často za sousedy nechtějí. Nejsou na ně zvyklí.
V Sasku, podobně jako v dalších nových spolkových zemích, žije na německé poměry výrazně málo cizinců. Tvoří pouhých 3,9 procenta obyvatel. Jejich nejpočetnější skupiny navíc dosud pocházely z nemuslimských zemí – Ruska, Polska a Vietnamu.
Chceš byt? Jenom jestli umíš třídit odpad
Podle Schumanna se k přistěhovalcům nestaví rezervovaně jen místní "znepokojení občané", ale i zemská správa. Její strategií podle něj je neposkytovat nově příchozím lepší podmínky ani tam, kde je to možné.
"Konzervativní saská vláda to tak dělá vždy. Argumentuje tím, že tu nechce mít příliš dobrou situaci pro uprchlíky, aby nemotivovali k příchodu ještě více lidí. Tato tendence se samozřejmě projevuje i u bydlení," vysvětluje.
Některé saské obce dnes například požadují před "propuštěním" lidí z ubytoven do bytů v nájmu města vyplnění podrobného dotazníku. V něm pověřený sociální pracovník hodnotí například i to, zda žadatel neruší noční klid a umí šetřit vodou nebo třídit odpad. U Němců nebo jiných cizinců, kteří si hledají bydlení, podobné otázky nikdo přirozeně neřeší.
"Jednotlivým uprchlíkům by se mělo ponechávat více zodpovědnosti. Musím říci, že jsem s těmito lidmi žádné špatné zkušenosti neměl," říká Schumann.
Imigranti podle něj nemusejí žít ve velkých ubytovnách ani proto, aby se k nim lépe dostali sociální pracovníci. Se svými klienty už dnes komunikuje spíše přes telefon nebo WhatsApp. Jednotlivé případy těch, kdo se v Německu ještě dobře neorientují a na samostatné bydlení nejsou zralí, se prý dají řešit výrazně méně byrokraticky než nyní.
Jiná atmosféra než ve zbytku Německa
Ve čtvrtmilionovém Chemnitzu, ke kterému turističtí průvodci přidávají přívlastek "severní brána Krušných hor", žije v současné době asi 3500 žadatelů o azyl. Nejpočetnější skupiny tvoří Syřané (25 procent) a Afghánci (17 procent).
Město, vedené sociálnědemokratickou starostkou Barbarou Ludwigovou, vědomě sází na rozdělení uprchlíků do volných bytů, kterých je tu dost. Podle statistik se mu do nich podařilo rozmístit skoro 80 procent nově příchozích.V dalších městech regionu je však situace zcela opačná.
Panuje v Sasku celkově odlišná atmosféra než ve zbytku Německa?
"Odpověď je ano. Situace je jiná," říká Jens Passlack z Kulturní kanceláře Sasko, která vystupuje proti pravicovému extremismu. "Myslím, že je zde situace pro uprchlíky náročná. V mnoha chvílích zažívají, že je hodně lidí odmítá," říká Passlack. Začíná to prý divnými pohledy, drobnými ústrky a nadávkami na ulicích, končí násilím.
"V loňském roce jsme měli v Sasku 200 útoků na ubytovny, domy a osoby. Toto číslo narostlo oproti předchozímu roku více než dvojnásobně. To je velmi výrazné," zdůrazňuje Passlack. "Proto tu také hodně lidí, kteří do Saska musí přijít, nechce zůstat. Pokud se jich zeptáte, mnoho jich řekne, že chtějí buď do jiných spolkových zemí, nebo do zahraničí," dodává.
Podle nového integračního zákona, který byl schválen letos v červenci, ale platí i pro uznané uprchlíky povinnost mít bydliště na určitém místě. Ti, kteří byli přiděleni do Saska, tedy většinou nemají jinou volbu než zůstat. Minimálně na další tři roky a pak se uvidí.
"Možná ano, tam, kde by to pro nás bylo lepší," odpovídá Wessam na otázku, zda by chtěl jít třeba do etnicky pestrého Berlína. Uvažuje o tom i přesto, že by v hlavním městě bylo mnohem těžší najít byt – a možná i práci – než v Chemnitzu.
