Ukrajinská vojačka léčí kolegy nečekaným způsobem. Popsala největší problém na frontě

Pocházíte z Rivne ze západní Ukrajiny, jste pedagožka, vystudovala jste hudbu. Ale teď jste tady ve vojenské uniformě a dočetl jsem se, že jezdíte na frontu pořádat koncerty a působíte jako psycholožka. Co tedy teď děláte a jak to vlastně začalo?

Začalo to invazí do Luhanské a Doněcké oblasti. Po anexi Krymu jsem se rozhodla podpořit naše vojáky a vyrazila jsem na bojiště s koncerty a dobrovolnickou pomocí. Během devíti let jsem odehrála asi tisíc koncertů na frontové linii.

Moje vysokoškolské vzdělání mi umožnilo absolvovat další studium a stát se také psycholožkou. Získávala jsem zkušenosti na frontě a pracovala s vojáky, pomáhala jsem jim vyrovnat se s jejich prožitky. To znamená, že jsem kombinovala jak komunikaci, tak pomoc při zotavení. A přidávala jsem koncerty, když byla příležitost – k psychickému uvolnění a k podpoření návratu emocí, které v sobě mnozí potlačují.

Související

01:38

Konec války přinese nový problém. Ohrozí i mladé Čechy, varuje odbornice

To je, předpokládám, společně s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) jedním z hlavních problémů vojáků.

Ve válce je potřeba velmi mnoho lidí a není možnost provádět rotace ani často pouštět vojáky na dovolenou. Lidé proto nevidí své příbuzné a blízké. Někdo půl roku, někdo rok, někdo dva, tři. Pokud mají příbuzné v zahraničí, možná se neviděli už od začátku plnohodnotné invaze. A to je velmi těžké, protože lidem chybí možnost se „resetovat“.

Jedním z největších problémů této války je právě to, že lidé zůstávají na bojových pozicích déle než měsíc, déle než dva měsíce, což je podle mezinárodních protokolů zakázáno, jinak u člověka zaručeně dojde právě k posttraumatické stresové poruše. Není však kým je nahradit a lidé jsou tak nuceni pracovat „přesčas“. To je ten největší problém. Samozřejmě je tu také otázka akutní reakce na stres.

Na frontě není kým vojáky nahradit

Jak taková akutní reakce může vypadat?

Lidé například mohou upadnout do strnulosti, mohou mít záchvaty paniky, může dojít k hysterii, člověk může rychle vyběhnout z krytu, čímž vystaví ostatní nebezpečí nebo prozradí pozici. Může se stát, že prožívá vnitřní rozrušení natolik, že nedokáže ovládat svůj mozek a prostě vyběhne.

Jak v těchto podmínkách udržet vojáky motivované?

Každý má svou vlastní motivaci. Někdo si pod neprůstřelnou vestou schovává fotku milované manželky a dítěte a to ho motivuje – ví, koho chrání a proč je ve válce. Některé motivují sny o tom, že až boje skončí, otevřou si třeba vlastní podnik, začnou úplně jinou životní cestu.

Protože my, Ukrajinci, jsme ve většině nechtěli s nikým válčit. Chtěli jsme žít šťastně, v míru, rozvíjet se, vytvářet své vlastní projekty, podnikat, učit, psát písně. Ale nepřítel vtrhl na naši půdu a naši vojáci jsou nyní nuceni se bránit a bojovat za to, aby jejich blízcí a milovaní mohli žít pod mírovou oblohou a nezemřeli rukou ruského vojáka.

Jak využíváte hudbu v psychoterapii?

Měla jsem třeba případ, kdy byl voják v šoku – prostě zíral do jednoho bodu, nereagoval, nejedl, nechodil do sprchy, nepil vodu. Byl vyčerpaný, ale nikdo ho nedokázal přimět k řeči, nikdo s ním nemohl nic udělat. Moje nadřízená mě požádala, abych s ním pracovala.

Související

Ruský ekonom vysvětluje: Jaké jsou důsledky ničivých ukrajinských úderů?

Vešla jsem do místnosti a on zíral do jednoho bodu. Byl hladový, několik dní nejedl. A já měla s sebou mandarinky. Říkám mu: „Dáte si mandarinku?“ Mávl rukou, že ne. Nabízela jsem mu vodu, čaj, kávu. Nad vším jen mávl rukou a dál zíral do jednoho bodu. Vzala jsem kytaru a zeptala se: „Nebudu vám vadit, když si jen tak zahraju?“ On, že ne.

Jakmile jsem začala hrát na kytaru a zpívat ukrajinskou lidovou píseň, viděla jsem, jak se jeho oči pohybují na kytaru, na mě, na kytaru. Něco se stalo, jeho výraz se změnil. Zapnul se sluch, jeden ze smyslových orgánů. A člověk se zapojil, mozek mu dovolil prožít emoce. A on začal mluvit, řekl, že je to moc krásné. Požádal o vodu, pak jsem ho vzala na jídlo. A právě v tu chvíli jsem pocítila, jak velká je síla hudby a jak je důležitá.

Pomáhá hudba i těm, kteří nemají za sebou tak extrémní stresovou reakci, ale prostě je jen povzbudí?

Často jsou naši vojáci prostě unavení, vyčerpaní, bez kvalitn ího spánku, s prázdným pohledem. A když začnete zpívat píseň, když pro ně začnete hrát, jejich pohled se změní, začnou se usmívat. Někdo se rozpláče. Slzy jsou také dobré, protože značí, že prožívají nějakou emoci.

Vojáci mi pak ukazují fotky svých manželek, svých dětí, vyprávějí, že někomu dcera nastoupila do školky, někomu syn začal lézt. A vzpomínají na to, že doma mají svou rodinu a blízké. Dovolí si uvolnit emoce, které si na frontě dovolit nemohou, aby si zachránili život. Tam jsou zdrženliví, ale tady, kde se mohou trochu uvolnit, si dovolí emoce prožít, a tím se osvobodí, k čemuž přispívá i hudba.

Proto využívám arteterapii jako jednu z metod psychologické rehabilitace. Setkávám se a komunikuji s veterány i vojáky v rámci své práce jako psycholožka. Pracovala jsem i přímo v aktivní vojenské jednotce. Když se naskytne příležitost a možnost někoho podpořit, pomoci, udělám. Prostě proto, že mám chuť – a je tu taková poptávka.

Kolik žen je vlastně na frontě?

Přesná čísla neuvádíme, ale v armádě je žen hodně. Některé plní bojové úkoly přímo v první linii, jiné pracují v zázemí, ale zapojené jsou všechny. Naše ženy jsou obrovsky motivované – všechny přišly dobrovolně, nikdo je nenutil. V armádě máme pro spolubojovnice výraz „posestry“ (sestry ve zbrani). Stejně jako mají muži své bratry ve zbrani, my ženy držíme při sobě a bojujeme jako sestry.

Inspirace na frontě

Četl jsem, že některé vaše písně vznikají přímo na frontě. Co je vaší největší inspirací?

Jsou to emoce a příběhy, které slyším od kluků z první linie, i to, co vidím na vlastní oči. Jednu z písní jsem věnovala vesnici Krynky v Chersonské oblasti, kde bohužel padlo mnoho lidí. Vojáci tam museli překonávat řeku na člunech pod těžkou palbou dělostřelectva. Když byli zasaženi, padali do vody v těžkých neprůstřelných vestách, které je táhly ke dnu. Mnozí se utopili, protože si výstroj nestačili sundat.

Jako psycholožka jsem pak pracovala s těmi, kterým se podařilo z levého břehu vrátit. Byli neskutečně vyčerpaní, hubení, bledí a se zarudlýma očima. Přišla jsem k nim s kytarou a zeptala se, zda jim mohu zazpívat. V očích se jim rozsvítil oheň, začali mě objímat, plakali a usmívali se. Z té bolesti ze ztrát a zároveň radosti z přeživších hrdinů vznikla jedna moje píseň.

Válka a osudy vojáků jsou vaším hlavním tématem. Jako dobrovolnice působíte už od roku 2014. Co přesně vaše pomoc obnášela?

Byla to humanitární pomoc i hudba. Až později jsem si jako psycholožka uvědomila, že moje koncerty na frontě fungovaly jako psychologická regenerace – pomáhaly vojákům uvolnit nahromaděné emoce. Pořádala jsem ale i dobročinné koncerty v zahraničí: v Česku, Itálii, Norsku či Velké Británii. Veškerý výtěžek šel na vojenské vybavení: zbraně, drony, systémy elektronického boje (REB), zdravotnický materiál či sanitky. Vše pro záchranu životů.

Dnešní válka se od doby vašich začátků asi hodně proměnila, že?

Ano, je vysoce robotizovaná. Nicméně je vždy lepší, když nepřítel palbou ničí techniku než lidské životy. Klíčové jsou dnes pozemní robotické komplexy. Takový malý dálkově řízený vozík dojede na pozici, naloží zraněného nebo padlého vojáka a odveze ho do bezpečí. Při běžné evakuaci jinak riskujete životy pěti až deseti lidí pod palbou dálkových dronů.

Podívejte se na videoreportáž z estonské firmy Milrem Robotics, která podobná vozítka vyrábí:

Kdy podle vás válka skončí a o čem budete zpívat potom?

Doufám, že brzy. Pak chci zpívat o lásce a o tom, jak je život krásný. Zpívám o tom i teď, ale primárně chci hudbou dodávat sílu svým spolubojovníkům. Po tolika letech je těžké neustále pořádat koncerty a žádat lidi o peníze – všichni jsou už unavení.

Proto patří obrovský dík nezištným lidem v Česku a na Slovensku za to, že nepolevují ve své podpoře. Jako zástupkyně 30. sboru ukrajinské námořní pěchoty jsem za to nesmírně vděčná.

Jak vlastně funguje námořní pěchota v místech, kde není moře?

Námořní pěchota je elita. Přestože máme v názvu moře, naši vojáci dnes brání zemi v Doněcké, Záporožské, Chersonské i Charkovské oblasti – na zemi, na moři i ve vzduchu. Naše heslo je „Vždy věrní“.

Ctíme přísahu a tradice, jako je náročný dvanáctikilometrový běh přes překážkovou dráhu pro získání legendárního baretu. Já sama se v současnosti věnuji komunikaci a mezinárodní spolupráci, aby se svět dozvěděl o hrdinství našich „mariňáků“.

Velmi dobře popsanou kapitolou vojenské historie v Sovětském svazu je situace, kdy se z války v Afghánistánu v 80. letech vrátily desetitisíce lidí. Jak se Ukrajina připravuje na návrat obrovského množství lidí s psychickými traumaty?

Vznikají speciální programy a psychologové se intenzivně školí, ale odborníků je stále kritický nedostatek. S takto masivní, moderní válkou jsme neměli zkušenosti. Jako armádní psycholožky nicméně pracujeme s vojáky přímo v terénu – učíme je třeba sebeovládání a zvládání paniky při ostřelování.

A jak ten obrovský stres zvládáte vy osobně?

Každý psycholog by měl mít i svého vlastního terapeuta, což sama využívám. K zotavení mi nesmírně pomáhá příroda, možnost pohladit si opuštěná zvířata na frontě, o která se staráme, a samozřejmě hudba. Zpěv a psaní písní jsou pro mě tou nejlepší terapií, jak ze sebe dostat nahromaděnou bolest.

Mohlo by vás zajímat: Ukrajinská klinická psycholožka Natalia Sablina hovoří o tom, jak jsou Ukrajinci po čtyřech letech války vyčerpaní (10. února 2026). Celý text si můžete přečíst zde