Když hovoříme více než rok od začátku války o humanitární pomoci Ukrajincům, o jakou pomoc se vlastně jedná?
V oblastech blízko frontové linie jde stále o distribuci jídla a základních potřeb, i když ne tolik jako dříve. Kde to je možné, dáváme spíše peníze. Finanční dávku od nás dostalo od začátku války přibližně 110 tisíc lidí. Pomáháme s opravou střech, oken a dveří. Třeba nakoupíme na Ukrajině materiál a předáme ho lidem, aby si dům sami opravili, nebo jim zaplatíme firmu, aby to udělala. Do teď jsme takto opravili asi dvacet tisíc bytových jednotek. V blízkosti frontové linie ještě pomáháme s distribucí vody.
Lidé, kteří zůstali na východě Ukrajiny, teď už zřejmě neuvažují, že by odešli do jiných částí země nebo zahraničí. Je to tak?
Mluvil jsem třeba s lidmi, kteří uprchli z Lymanu, kde se bojuje, do Dnipra. Spíš zvažují, kdy a jak se budou moci vrátit zpět domů. Nepřemýšlejí, že by se usadili na západě Ukrajiny a v Evropě už vůbec ne. Berou to tak, že na začátku války evropské země uprchlíky přijímaly, ale ta doba už je pryč. Specifické pro mnohé lidi z míst, kde zuří boje, je, že jsou rusky hovořící. Na západě Ukrajiny se mluví ukrajinsky a to je pro ně trochu problém.
Setkal jste se také s tím, že lidé, kteří dříve normálně používali ruštinu, se teď snaží přejít na ukrajinštinu, protože ruština je jazyk okupanta a agresora?
Ano, to se děje. Ale není to tak, že promluvit rusky je už něco, co se pomalu nesmí. Ukrajinština teď má rozhodně silnější postavení než dřív, ale když jste z oblasti, kde se celý život mluvilo rusky, tak samozřejmě není tak jednoduché se rychle přepnout na ukrajinštinu. Je to jedna z věcí, o kterých přemýšlíme do budoucnosti. Že bychom pomáhali s jazykovými kurzy, protože někteří lidé nemají šanci se dostat na trh práce, protože neumí dobře ukrajinsky.
Dva roky války je optimistický odhad
Jak moc válka zničila ukrajinský pracovní trh?
Nejde jen o to, že lidé ztratili práci. Funguje to i naopak: práce ztratila lidi. Mnoho mužů je v armádě, narukovali, takže chybějí na pracovním trhu. Ženy se budou rekvalifikovat na nějaké - řekněme spíše mužské - profese, protože válka může trvat ještě roky. Ale třeba v Dnipru, odkud jsem se vrátil, průmysl a obchod celkem funguje. Ekonomika se adaptuje na to, co se děje. Například je třeba vyrobit věci na opravu domů, což je samozřejmě příležitost pro firmy, které to dělají a vytváří tím nové pracovní příležitosti. Nemám dojem, že by ukrajinská ekonomika byla ve stavu nějakého úplného zhroucení.
Lidé už to berou tak, že válka potrvá spíše roky než měsíce?
Optimistický názor mezi Ukrajinci je zhruba dva tři roky trvající válka, pokud se ukrajinské armádě povede nějaký průlom k Azovskému moři. O chystané ofenzivě Ukrajinci dost mluví a nikdo si nepřipouští, že Ukrajina řekne Rusům: nechte si část Donbasu a Krym. Ale uvědomují si, že dobýt zpět území, které Rusko okupuje už od roku 2014, bude trvat roky. Že to může být pomalý postup kousek po kousku. A jasně si Ukrajinci uvědomují, že podpora na Západě bude časem slábnout.
Nic pro armádu
Berou tam Česko jako zemi, která Ukrajinu podporuje?
Česko má na Ukrajině dobré jméno. Nenarážíme na žádné velké překážky. Na začátku války, když jsme vypravovali vlaky s humanitární pomocí, bylo těžké na Ukrajině vysvětlit, že náš mandát je čistě na pomoc civilistům, ne armádě. Vysvětlovali jsme, že po nás nemohou chtít, abychom část pomoci vydělili armádě.
Čili vaší zásadou je pro armádu nic?
Ano. To si hlídáme. Je to i z toho důvodu, že kdyby se balíček s logem Člověka v tísni mezi ukrajinskými vojáky objevil na ruském internetu, tak by naši lidé s logy na automobilech byli ohrožení jakožto podporovatel jedné ze stran. My máme jasný názor, že Rusko napadlo Ukrajinu, ale mechanismus naší pomoci stojí na tom, že jsme neutrální a nestranní.
V minulosti jste pracovali i na okupované straně Ukrajiny. Co bylo vlastně důvodem vašeho odchodu z této oblasti?
Na konci roku 2016 přišli do naší kanceláře v Doněcku maskovaní ozbrojenci a oznámili nám, že končíme. Co bylo bezprostřední příčinou, nevíme, ale prostě už nás tam nechtěli. V takzvané Luhanské lidové republice jsme ale distribuovali pomoc ještě loni, byli jsme tam jedinou zahraniční nevládní organizací. Ale v létě jsme zvážili veškerá rizika a rozhodli jsme se tam naše aktivity ukončit. V regionu začaly platit ruské zákony a Člověk v tísni je v Rusku nelegální. Lidem za práci pro nás hrozilo, že budou obviněni z trestného činu.
