Ukrajinci jsou už vyčerpaní, v krytech mají i dětské hračky, říká válečná reportérka

Martin Novák Martin Novák
17. 12. 2021 7:44
Současná ukrajinská armáda je úplně jiná než ta z roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krym. Jestliže se Moskva rozhodne pro velkou ofenzivu, narazí na odpor a zaplatí vysokou cenu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz to říká ukrajinská válečná reportérka Jevhenija Podobná.
Ukrajinská vojenská kolona u města Novoajdar, nedaleko frontové linie na Donbasu.
Ukrajinská vojenská kolona u města Novoajdar, nedaleko frontové linie na Donbasu. | Foto: Reuters

Podobná pracovala jako televizní zpravodajka na Donbase a napsala knihu o ženách bojujících v ukrajinské armádě. Zpověď pětadvaceti vojaček nazvaná Dívky si zkracují vlasy získala prestižní ukrajinskou literární cenu Tarase Ševčenka.

Jevhenija Podobná.
Jevhenija Podobná. | Foto: facebook

V rozhovoru pro Aktuálně.cz Podobná říká, že některé oblasti na frontové linii se mění k lepšímu a obnovují se, protože lidé vědí, že tato válka bude ještě dlouhá a je nutné žít co nejnormálněji. Od začátku prosince se však hovoří o možné invazi na Ukrajinu, Rusko přesunulo k hranicím zhruba sto tisíc vojáků. Západní politici varují prezidenta Vladimira Putina, že Rusko bude čelit tvrdým sankcím, pokud zaútočí.

Domníváte se, že hrozba ruského vpádu na Ukrajinu je tentokrát reálná?

Vpád Ruska na Ukrajinu se už odehrál v roce 2014. Od té doby ruská vojska z území Ukrajiny neodešla a válka neskončila a nebyla přerušena ani na jeden den. Na frontě pořád umírají naši lidé. Proto bychom teď měli mluvit spíš o totální ofenzivě a invazi.

Podle mého názoru to není moc pravděpodobné, ale od událostí z roku 2014 jsem pochopila, že každým dnem musíme být připraveni na jakýkoliv scénář. Rusko rádo hovoří se světem z pozice síly. Jazykem zastrašování a hrozeb diktuje své podmínky. Tentokrát je to podobné, jde o psychologický nátlak.

Těžko si představit, že by ruská armáda zabrala silou třeba Charkov nebo Oděsu…

Je těžké alespoň přibližně pochopit, co se odehrává v mysli Vladimira Putina. Po okupaci Krymu a ozbrojeném vpádu na Donbas před sedmi lety můžeme očekávat opravdu cokoliv. Vždyť kdo by si tehdy dokázal představit, že někdo vtrhne do jiné země, silou jí sebere část území a naplive na mezinárodní právo? Že budou existovat koncentrační tábory, kde mučí lidi, jako se to děje v Doněcku?

Co se týká Oděsy a Charkova, i tam byly v roce 2014 pokusy uchvátit moc. V obou městech panovala složitá situace. Mnoho provokací, střetů, vraždy ukrajinských vlasteneckých aktivistů… V autobusech přijížděli údajní stoupenci sjednocení s Ruskem na demonstrace, ale ty autobusy byly z Ruska. A 1. března pověsil ruskou vlajku na budovu místní správy v Charkově člověk, který přijel z Moskvy. Vlajka tam ale vydržela jen půl hodiny, lidé se tehdy postavili na odpor. Byli mezi nimi zranění i mrtví, ale Charkov zůstal ukrajinský. Myslím, že to tehdy Putina překvapilo, protože tyto regiony Ukrajiny považoval za proruské.

V Charkově i Oděse existovaly Ruskem financované organizace, které byly připravené vyhlásit samozvané republiky jako ty, které vznikly v Doněcku a Luhansku. Ale teď tam už nejsou, v tom se situace dost změnila.

Z hlediska útočníka nejde jen o dobytí nějakého města, ale je nutné ho pak udržet a okupovat. Myslím, že to by bylo pro ruskou armádu těžké, protože místní by to nedovolili. Vidí, jak bídně se žije lidem v Doněcku a Luhansku a tohle doma nechtějí bez ohledu na to, že někteří z nich dříve s Ruskem sympatizovali.

Ukrajinští politici nyní říkají, že jejich ozbrojené síly jsou lépe připravené a vyzbrojené než v roce 2014, takže Rusko to bude mít mnohem těžší. Odpovídá to realitě?

O tom nepochybuji. Před sedmi lety byla ukrajinská armáda na válku absolutně nepřipravená. Problém spočíval v tom, že nikdo nikdy - ani teoreticky - neuvažoval o válce s Ruskem a nepřipravoval se na ni. Vždyť jsme na Ukrajině dlouho pokládali Rusy za bratrský národ a nepřipouštěli jsme si možnost konfliktu s nimi. Když v roce 2014 začala válka, na frontu šlo mnoho dobrovolníků, kteří chtěli bránit svoji zem, ale neměli žádné zkušenosti. Technika byla ve špatném stavu, nedostávalo se munice, špatně fungovalo i zásobování jídlem.

Někteří lidé si dokonce sami za své peníze kupovali neprůstřelné vesty a další vybavení. Jeli na frontu v džínech. Všichni jsme se tehdy snažili pomáhat. Sbírali jsme peníze, kupovali vše potřebné, třeba i přístroje na noční vidění. Dnešní armáda je úplně jiná. Poučili jsme se a je těžké nás překvapit. Naši vojáci mají už dobré bojové zkušenosti a v případě totální ofenzivy by bylo mnoho veteránů, kteří prošli těžkými bitvami, připraveno vrátit se do armády. V posledních letech vstoupilo do armády mnoho mladých velitelů, kteří prošli výcvikem podle nových standardů. Zcela se změnilo i zásobování.

V armádě v souvislosti s nejnovějšími zprávami nepozoruji žádnou paniku. Po tom všem, co viděli a zažili, je těžké je vyděsit. Navíc během války jsme zjistili, jak důležitá je motivace a sebevědomí: pokud člověk pochopí, za co bojuje, a uvědomí si, že za jeho zády stojí mírumilovní lidé, které musí chránit, dokáže mnohé.

Jako reportérka jste strávila hodně času na frontové linii na Donbasu. Konflikt trvá sedm let. Nakolik jsou tam lidé už válkou vyčerpaní a jak se dívají do budoucnosti?

Pracovala jsem ve válečné zóně čtyři roky. Jistěže jsou vyčerpaní. Někteří se pořád nemohou vrátit do svých domovů, někteří ani nemají kam, protože jejich domy jsou zničené. Je hrozné vidět, jak si lidé i děti zvykli v této bolesti žít. Perfektně rozeznávají zbraně a granáty podle zvuku, přesně vědí, kdy je potřeba uchýlit se do krytu a kdy je naopak možné dál v klidu pracovat na poli. Mnoho z nich má ve sklepích zásoby svíček, pití a jídla. Je bolestivé, když v takových sklepích vidíte i dětské hračky.

Humanitární situace je na některých místech děsivá, lidé leckde od prvního roku války nemají čím topit. Někde se ale život obnovuje, protože místní pochopili, že tato válka bude dlouhá a je nutné snažit se žít, a ne jen existovat. Města jako například Avdějevka nebo Krasnohorivka se probouzejí. Lidé opravují domy, otevírají se obchody.

Jste autorkou úspěšné knihy Dívky si zkracují vlasy, ve které zpovídáte ženy-vojačky bojující na Donbasu. Jak vznikla myšlenka napsat takovou knihu?

Natáčela jsem reportáž o ženách, které šly do války. Když vypukla, ženy podle ukrajinských zákonů nemohly zastávat většinu bojových pozic v armádě. Buď chodily bojovat do dobrovolnických praporů, nebo byly papírově na jiných pozicích - dívka například bojovala jako ostřelovačka, ale oficiálně podle dokumentů byla švadlenou. Bylo to velmi nespravedlivé. Jak armáda, tak ukrajinská společnost zůstaly v zajetí stereotypů, že válka není záležitostí žen, ženy nemají na frontě místo, jsou slabé a nebudou schopny plnit úkoly. Výjimkou byly lékařky.

Když jsem začala jezdit na frontu, viděla jsem tam mnoho žen a chtěla jsem jim dát hlas. Vyprávět o nich bez přikrášlení - o jejich boji nejen s nepřítelem, ale také o boji dokázat, že mají právo bránit svou zemi na stejné úrovni jako muži.

Nejdřív jsem chtěla natočit film, ale pak jsem si to rozmyslela a rozhodla se napsat knihu. Obsahuje 25 příběhů žen: ostřelovaček, lékařek nebo dívky, která se podílela na odvážení těl našich mrtvých obránců. Bylo pro mě důležité mluvit o různých aspektech - o životě žen na frontě, o válce ženskýma očima, o vojenských operacích, kterých se zúčastnily, nebo o tom, jak prožívaly návrat z války. Nestačí totiž přežít válku, důležité je také naučit se po návratu z fronty žít znovu v míru.

Věříte, že se část Donbasu s Doněckem a Luhanskem ještě někdy vrátí k Ukrajině?

Prošli jsme mnoha těžkými obdobími, z nichž posledním byla sovětská okupace. Jsem si jistá, že jednou se nám části Luhanské a Doněcké oblasti vrátí.

Mám kořeny částečně ve městě, které je nyní okupováno v Doněcké oblasti - jsou tam hroby mých příbuzných. Nemohu se tam ale dostat. Pokud překročím demarkační linii, v lepším případě mě zatknou, budou mučit a držet v zajetí, jako tomu bylo v případech jiných ukrajinských novinářů. To, že na hroby svých prarodičů nemůžu položit květiny a volně se dostat do domu, kde žili a kde vyrůstal můj táta, je pro mě jedna z největších bolestí uplynulých let.

Bude těžké vrátit nejen toto území, ale i lidi, kteří tam stále žijí a každý den jsou vystaveni velmi agresivní propagandě. Představte si, že letos na těchto územích chodily do školy děti, které se už narodily za okupace. Od narození jim říkají, že Ukrajina je špatná. Že na Ukrajině jsou fašisté, kteří zabíjejí rusky mluvící lidi, a že na kontrolovaném území jsou ukřižovány děti. Po takovém vymývání mozků povede ke sjednocení dlouhá cesta.

Video: Ruské vojenské cvičení u hranice s Ukrajinou

Ruské vojenské cvičení blízko ukrajinských hranic | Video: tvzvezda.ru
 

Právě se děje

Další zprávy