


„Francie má skvělý tým. Ovšem bez Francouzů. Ale hrají velmi dobře, bude to hrozivý soupeř.“ Tyhle tři věty napsal bývalý španělský premiér Mariano Rajoy pro španělský konzervativní deník El Debate v rámci svého pravidelného komentování fotbalového šampionátu. Narážel tím na etnický původ hráčů francouzského týmu. A způsobil diplomatickou bouři.

Jak upozornila francouzská ambasáda v Madridu, z 26 nominovaných hráčů Francie se jich 23 narodilo přímo na území Francie a zbylí tři mají francouzské občanství od dětství. Všichni jsou tedy legálně Francouzi. Původem je ale většina hráčů ze subsaharské Afriky.
Z Kamerunu je například otec Kyliana Mbappého nebo Aurélien Tchouaméni, z Konga pak Randal Kolo Muani. Další jsou ze severní Afriky (z Alžírska pochází matka Kyliana Mbappého) nebo z Karibiku a Tichomoří (odtud pocházejí předkové hráčů jako Marcus Thuram nebo Kingsley Coman). Bělochů je z 26 hráčů jen sedm.

Ve Francii ale platí (alespoň teoreticky) přísný občanský princip. Je jedno, odkud jste a jakou máte barvu pleti. Jakmile jste občan Francie, jste stejný Francouz, ať jste původem z Kamerunu, nebo Normandie. Francouzský ministr vnitra Laurent Nuñez tak označil výrok za „naprosto nepřijatelný“ a francouzská ministryně pro boj s diskriminací Aurore Bergé odsoudila tyto „opakované rasistické výlevy“.
Opakované hromadné násilnosti při fotbalových zápasech Francie s Marokem nebo Alžírskem ale dokazují, že nemalá část přistěhovalců (i jejich potomků ve druhé nebo třetí generaci) se minimálně při fanděni fotbalu jako Francouzi příliš necítí.
Po vítězství Francie nad Marokem v roce 2022 propukly v Paříži, Lyonu, Nice a Montpellier tvrdé střety mezi fanoušky a policií. Po letošním vyřazení Maroka Francií musela francouzská vláda preventivně mobilizovat rekordních 20 000 policistů a četníků. Zápasy Alžírska pravidelně paralyzují francouzská města. Oslavy alžírské diaspory po postupu do finále Afrického poháru národů v roce 2019 se změnily v rozsáhlé nepokoje po celé Francii.

Fotbal je tak trochu zrcadlem vývoje francouzské společnosti. Francouzský tým byl ještě v 80. létech tvořen téměř výhradně bílými hráči. Mezi výjimky tehdy patřili Jean Tigana (původem z Mali) nebo Marius Trésor (z Guadeloupe). To se změnilo v další dekádě. Symbolem se stalo vítězství Francie na mistrovství světa v roce 1998.

Před šampionátem v roce 1998 byla Francie politicky hluboce rozdělená. Krajně pravicový politik Jean-Marie Le Pen veřejně kritizoval národní tým, že je „příliš tmavý“, hráči dostatečně nezpívají hymnu (Marseillaisu) a nereprezentují „skutečnou Francii“.
Jenže pak přišlo fenomenální vítězství nad Brazílií 3:0, přičemž dva góly dal záložník Zinédine Yazid Zidane, který je alžírského původu. Do centra Paříže přišlo tehdy slavit milion lidí.
Celý tým byl tehdy namixovaný zhruba půl na půl mezi bílými Francouzi a potomky přistěhovalců – Afričanů a Arabů. Této zlaté éře francouzského fotbalu se proto říkalo „Black-Blanc-Beur“ (Černý-Bílý-Arab).
Média nadšeně psala o tom, že se zrodila nová, tolerantní a multikulturní Francie, kde fotbal dokázal to, co politici desítky let nezvládli – dokonale integrovat přistěhovalce. Tato iluze se zhroutila stejně rychle jako sláva národního týmu, který už o čtyři roky později vypadl na mistrovství světa v Japonsku a Jižní Koreji už v základní skupině.

Když nyní Rajoy naráží na to, že francouzský tým vlastně není francouzský, paradoxně řekl jinými slovy jen to, co už předtím předseda senegalského Národního shromáždění Ousmane Sonko. V rozhovoru pro stanice France 24 a RFI (Radio France Internationale) před zápasem mezi Senegalem a Francií v základní skupině na mistrovství světa odpověděl: „V každém případě je to jen fotbalový zápas. Ale pokud se na ten zápas chcete podívat politicky, pak ať vyhraje kdokoliv, bude to Afrika, kdo porazí Afriku.“

Rajoy je ve Španělsku pověstný svou láskou k fotbalu (je to vášnivý fanoušek Realu Madrid), který až fanaticky sleduje a často a rád komentuje. Během svého působení v úřadu premiéra byl terčem vtipů za to, že ráno raději čte sportovní deník Marca než politické svodky. Pro deník El Debate a rozhlasovou stanici COPE komentoval už minulé mistrovství světa v Kataru v roce 2022.



Pokud by se v červenci konaly sněmovní volby, zvítězilo by hnutí ANO se ziskem 34 procent hlasů. S odstupem následuje STAN, které by dalo hlas 15 procent voličů, třetí je ODS s podporou 12 procent. Vyplývá to z průzkumu společnosti Median, který má ČTK k dispozici. Do Sněmovny by se dostali ještě Piráti s osmi procenty a SPD se ziskem 7,5 procenta hlasů.



U ruského města Voroněž zřejmě hoří další sklad internetového prodejce Wildberries. Informoval o tom v úterý deník Ukrajinska pravda s odkazem na telegramový kanál Astra. Společnost informovala, že ve Voroněžské oblasti evakuovala své zaměstnance, místní úřady předtím hlásily útok ukrajinských dronů.



Jen málokdy se stane, aby film pojmenoval své vlastní slabiny, a ještě je vydával za přednost. Přesně to se ale děje v Hořkých svátcích, novince režiséra Pedra Almodóvara, který zřejmě usoudil, že sebekritika je polehčující okolnost.



Íránská tisková agentura Mehr o víkendu zveřejnila videozáznam s nejvyšším íránským vůdcem Modžtabou Chameneím, který se od nástupu do úřadu letos v březnu neobjevil na veřejnosti. Informoval o tom v neděli deník Gulf News, vycházející ve Spojených arabských emirátech. Mehr nicméně neuvedla, kdy a kde byl videozáznam pořízen.



Michal Rada potvrdil na atletickém mistrovství světa juniorů v Eugene pověst mládežnické superstar. 19letý Čech si v závodě na 400 metrů překážek suverénně doběhl pro zlato, navíc při tom rozmetal vousatý evropský rekord kategorie. Stejně jako předloni a vloni prší na talent z Českých Budějovic chvála.