Bílé místo historie. V asijské poušti umírali Čechoslováci, jejich hroby jsou neznámé

Obrazem: Neví se, jak ani kde zemřeli. Badatelé pátrají po hrobech Čechoslováků
Generál Karel Klapálek (26. května 1893 – 18. listopadu 1984) byl členem československých legií v Rusku. V roce 1915 narukoval k osmému pluku, s nímž odjel do Haliče na ruskou frontu. Pak byl zajat a v Taškentu se přihlásil do legií na Rusi. Zúčastnil se bitvy u Zborova, do vlasti se vrátil až roku 1920. V druhé světové válce bojoval v řadách britských vojsk v Africe. Po procesu s Rudolfem Slánským byl uvězněn ve Valdicích. Rehabilitace se dočkal v roce 1968.
O osudech Čechoslováků, kteří zde zemřeli, se mnoho neví. Proto se je Radim Chrást vydal na začátku letošního ledna zmapovat. Na snímku je křesťanský hřbitov číslo 11 poblíž bývalého zajateckého tábora Trojick (dnešní Uzbekistán). Jsou zde pohřbeny až tisícovky Čechů a Slováků.
Prapor československých dobrovolníků z města Taškent, který si přivezli do legií. Zajateckými tábory v tehdejší gubernii Turkestán prošly i mnohé osobnosti československého protinacistického odboje, například Karel Klapálek, František Kravák, Jan Kasalický nebo Václav Vašátko.
Turkestánem byla nazývána oblast mezi Čínou, Afghánistánem, Persií a Kaspickým mořem. Území bylo pro umísťování zajatců vhodné jak podnebím, tak velkým počtem prázdných kasáren. Téměř třetina přijíždějících zajatců byla z Česka a Slovenska. Celkem se na území gubernie rozkládalo 34 zajateckých táborů, ve kterých koncem roku 1915 žilo 150 tisíc zajatců.
Foto: Archiv Radima Chrásta
Jan Gazdík Jan Gazdík
21. 2. 2020 7:11
Tisíce mužů z Čech a Moravy zahynuly před sto lety v zajateckých táborech dnešního Uzbekistánu a Kazachstánu (někdejšího Turkestánu). O osudech těchto vojáků, padlých v první světové válce, se však mnoho neví. Ani řada potomků často netuší, kde a za jakých okolností jejich předci zahynuli. Radim Chrást a další badatelé se to snaží změnit.

Radim Chrást si počátkem roku sbalil nejnutnější věci a vyrazil na dva týdny kamsi za Kaspické moře, do pustin Střední Asie. Před lety takto na Urale našel spolu s tajemníkem Československé obce legionářské Milanem Mojžíšem masový hrob 30 československých legionářů, kteří padli v bojích s bolševiky. Nyní se Chrást pokusil o něco podobného i v Uzbekistánu.

Při křižování této země opět mapoval hřbitovy či jejich pozůstatky v blízkosti někdejších zajateckých táborů z let první světové války. Na jihovýchodě v Samarkandu tak našel jako zázrakem dochované pamětní desky zemřelým Čechoslovákům.

"V dnešním Uzbekistánu či Kazachstánu umírali v zajateckých táborech Češi a Slováci po tisících a my jsme na ně až na výjimky dočista zapomněli. Anebo jsme nikdy nezjistili, kde a za jakých okolností zemřeli," vysvětluje Chrást, místopředseda zahraniční komise Československé obce legionářské.

Jeho cílem je popsat tato dosud bílá místa historie a také pomoci potomkům v pátrání po osudech jejich předků, kteří před sto lety zahynuli pravděpodobně ve Střední Asii.

"V Rusku a na Ukrajině jsme při mapování Čechů, kteří zahynuli v bojích, poměrně pokročili. Například v Uzbekistánu nebo Kazachstánu nás ale tahle práce teprve čeká," přiznává Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. Proto už nyní pracuje s nejnovějšími poznatky Radima Chrásta, a stejně tak přidělenec obrany při českém velvyslanectví v Uzbekistánu.

Bez náhrobků a vzpomínek

Vůči většině rakousko-uherských vojáků, kteří během první světové války přeběhli na stranu Ruska, ale nebojovali v legiích, mají Češi podle Chrásta dodnes obrovský dluh. "Buď měli války plné zuby a nechtěli už v legiích dál bojovat, takže skončili v zajateckých táborech, nebo ani nedostali šanci do legií v Rusku vstoupit. Přesto mají i tihle naši předci nepopiratelné zásluhy na vzniku Československa, protože legie finančně podporovali," uvedl pro Aktuálně.cz.

"Tihle muži pod rakousko-uherskou orlicí až donedávna nikoho nezajímali. Nejčastěji umírali na tyfus nebo jiné nakažlivé choroby. Zmizeli tisíce kilometrů daleko od svých blízkých. Pod nánosy písku, bez náhrobků a sebemenší vzpomínky."

Radim Chrást

Rusko - legionáři
  • Radim Chrást (na snímku) je místopředseda zahraniční komise Československé obce legionářské.
  • V uralském městě Miass našel spolu s Milanem Mojžíšem hrob 30 československých legionářů, kteří padli před sto lety v bojích s bolševiky. V archivech pak nalezli i jejich jména.
  • Ve spolupráci s českým ministerstvem obrany a ruskými úřady byl před dvěma lety postaven pomník.

Například na území tehdejšího Turkestánu bylo 34 zajateckých táborů. Zajatci stavěli železnice, káceli stromy, pracovali v zemědělství a působili i ve spolcích Čechů na Rusi. Ze svých výdělků pak odváděli část peněz na "českou věc", tedy na československé legie. Bojující legionáři si za tyto peníze pořizovali výzbroj, výstroj a proviant.

"A to nemluvím o zajateckých spolcích, které žily činorodým kulturním životem a finančně podporovaly třeba válečné vdovy. V každé kavárně Taškentu hrála například zajatecká česká kapela, která přispívala k dobrému jménu Čechů. Ruská vláda koneckonců i díky těmto aktivitám znovu povolila další nábor do legií, který předtím pozastavila," dodává Chrást.

"Zajateckými tábory prošly desetitisíce našich předků a kosti mnohých z nich tam nedůstojně trouchnivějí dodnes. Můžeme jen odhadovat, jak obrovské množství našich krajanů v těchto táborech zemřelo," míní.

Například v roce 1916 vypukla v Turkestánu epidemie tyfu. Jen v táboře Trojick u Taškentu zemřelo podle vzpomínek zajatce Františka Tichého za několik týdnů více než šest tisíc zajatců. Včetně osmi lékařů a dvou mediků. Mnozí z těch, kteří se přihlásili do československých legií, tak zemřeli na nákazu dříve, než byli přijati. Pochováni jsou v masových hrobech.

Na zdejším hřbitově má být pohřbeno celkem přes 30 tisíc zajatců.

Problém byl i v tom, že transsibiřská magistrála, po níž projížděly vlaky bojujících legií, míjela Turkestán o stovky kilometrů, takže mnozí muži neměli ani později šanci se k legiím dostat. Pokud přežili, vraceli se ze zajateckých táborů domů, do už vzniklého Československa. Někteří až v roce 1923.

"Třeba již zmíněný křesťanský hřbitov, kam se pochovávali zajatci z trojického tábora, je dnes zavřený a zpustlý. U vchodu narazíte na ceduli zakazující pást krávy na jeho teritoriu. Leží zde například Josef Dvořák z Čimic, který zemřel 6. dubna 1916, nebo Josef Janoušek z Dyjic u Dačic, který skonal 14. ledna 1916," říká namátkou Radim Chrást.

Voskovcův otec i šéf Škody

O osudech těchto mužů jsou zatím známy jen střípky. Například v zajateckém táboře Trojick pracovali Češi v cihelně. Již citovaný František Tichý tam dokonce povýšil na správce cukrovaru.

Zdravotníci nebo zámečníci pracovali ve svých profesích. Nejznámější je Josef Aul - medik, který prošel několika tábory a absolvoval zkoušky z lékařské praxe, načež byl poslán na stavbu bucharské železnice, kde léčil zajatce i místní obyvatele. Časem se stal osobním lékařem posledního bucharského emíra Mohammada Alima Chána.

Zajatecké tábory v Turkestánu

  • Území tzv. Turkestánské gubernie bylo pro umísťování zajatců vhodné jak podnebím, tak velkým počtem prázdných kasáren po plucích, které byly nasazeny na frontu. Téměř jedna třetina přijíždějících zajatců byla z Čech a Slovenska.
  • Nejvíce jich bylo v táborech Taškent, Trojick u Taškentu, Skobelevo, Andižan, Zolotaja Orda (všechny dnešní Uzbekistán), Merv, Ašchabad a Ak-Tepe (dnešní Turkmenistán).
  • V dalších táborech se nacházeli také zajatci z Čech a Slovenska, ovšem v meších počtech. Jednalo se například o tábory v Samarkandu, Kokandě, Fergánu (dnešní Uzbekistán), Čimket, Kazalinsk a Turkestan (dnešní Kazachstán).

Z Taškentu, ale i dalších turkestánských táborů odjelo v létě 1916 mnoho českých zajatců do Taganrogu. Vilém Hromádko, budoucí ředitel Škody Plzeň, tu jako vrchní ředitel Rusko-baltických závodů nabízel práci českým zajatcům, kteří byli vyučeni v zámečnických a kovodělných oborech. Za stejných podmínek, jako měli místní Rusové.

Jako emisar náborové legionářské kanceláře působil v Taškentu Václav Voskovec (Wachsman), otec herce Jiřího Voskovce. Do legií se na základě jeho přednášky přihlásilo asi 80 dobrovolníků. Voskovec kromě toho jezdil po zajateckých táborech a distribuoval časopis Čechoslovan, ve kterém se psalo o československém vojsku na Rusi. Zajatí Češi se mohli přihlásit i na práci ve prospěch ruské armády nebo přímo do ní.

Podle Voskovcovy zprávy z 5. května 1916 umíralo v této oblasti každý den 50 až 60 zajatců na tyfus či choleru.

Tábor v Samarkandu patřil sice podle historických pramenů k těm lepším, ale i zde zajatci umírali na různé nemoci. Pohřbíváni byli na místním křesťanském hřbitově Bratský, na kterém se dodnes zachoval pomník padlým rakousko-uherským vojákům. Hrob tu mají například František Karásek z Hloubětína, který zemřel 21. května 1915, nebo Václav Martínek z Vršovic, který zemřel 26. září 1915.

Přestože byl tábor Zolotaja Orda postupně rušen, na místním hřbitově bylo až do epidemie v roce 1916 pochováno více než 3000 zajatců. A ve velkých jámách pak další tisíce. Mezi nimi je opět mnoho Čechů. Leží zde například Josef Marek z Nové vsi u Uherského Hradiště, který zemřel 7. dubna 1915, a jeho jmenovec Josef Marek ze Svobodných Dvorů u Hradce Králové, který zemřel 18. září 1915.

Podle úředních zpráv bylo v Turkestánském kraji v březnu 1916 přes 200 tisíc válečných zajatců. Celkem ve 34 táborech se už koncem roku 1915 nacházelo nejméně 40 tisíc mužů, kteří pocházeli z území budoucího Československa.

Lidé pátrají po svých předcích

Radim Chrást jednal i s pracovníky státního archivu v Taškentu, který shromažďuje záznamy ze zajateckých táborů z první světové války. Pomocí nich se snaží identifikovat Čechy a Slováky, kteří tábory prošli nebo v nich zemřeli.

"Výsledky jejich bádání bychom mohli srovnat se jmennými záznamy Ústředního vojenského archivu. Jen tak se dá zjistit, kolik Čechů a Slováků zemřelo v turkestánských zajateckých táborech nebo jiné cenné údaje o jejich životě a konci. Uzbečtí archiváři mají navíc o spolupráci s námi velký zájem," ujišťuje Chrást.

Zájem lidí hledajících předky, které pohltila první nebo druhá světová válka, podle Pavla Filipka z českého ministerstva obrany roste. A Čechů, kteří zemřeli v zajateckých táborech v Turkestánu, jsou tisíce. "Jejich potomci přitom mnohdy ani netuší, kde to je," dodává Chrást.

Už teď se díky tomuto bádání ví, že československé legie byly "jen" špičkou ledovce, která bojovala za vznik Československa. Toto úsilí bylo mnohem širší a hlubší, než je obecně známo. "Známe skvělé legionáře, ale co víme o takovém Prokopu Maxovi, zajatci z Taškentu? Nic. A přece obětavě pracoval pro českou myšlenku v zajateckých táborech tehdejší turkestánské gubernie," říká Chrást.

Přitom někdo může mít předka, který procestoval celé Rusko, neustále bojoval o přežití a pak skončil v turkestánském zajateckém táboře, aby se v něm přihlásil do legií nebo je alespoň finančně podporoval. "Člověka to zavazuje k nějakým hodnotám. To, jaké předky jsme měli, co oni zažili a čemu věřili, nás také formuje," míní badatel. "Možná si pak lidé uvědomí, že ve srovnání s tím, co prožili naši předci, je dnešní doba velmi jednoduchá a pohodlná. A že stojí za to bojovat za demokracii a vážit si jí."

Česko od loňského roku nemá s Uzbekistánem vízovou povinnost. Lidé tedy budou moci v budoucnu snadněji položit květiny na hroby svých předků či uctít jejich památku.

Video: Běločech jako nepřítel. Rusové dodnes nevzpomínají na legionáře v dobrém

V roce 1918 sváděli českoslovenští legionáři rozhodující bitvy s ruskými bolševiky. Rusové dodnes na Běločechy nevzpomínají lichotivě. | Video: Tomáš Vlach
 

Právě se děje

Další zprávy