Když vyjdete dnes na ulici v Istanbulu, je v něm ještě nějak cítit dopad nedávných teroristických útoků? Silvestrovský masakr na tamní diskotéce Reina si vyžádal 39 mrtvých a 69 raněných, podobné události už dřív zažily i istanbulské letiště nebo fotbalové stadiony…
Istanbul je cílem teroristických útoků už řadu let. Většinou se v posledních dvou desetiletích týkaly kurdských separatistů.
Bezpečnostní opatření tady proto platí už dávno. Například všechna obchodní centra mají detektory kovu při vstupu, stejně jako všechny veřejné budovy a letiště. Dlouhou dobu už se nikam nedávaly odpadkové koše, protože právě do nich často kurdští separatisté (Strana kurdských pracujících, PKK – pozn. red.) dávali bomby. Policisté chodí ozbrojení poloautomatickými zbraněmi.
Relativně nové je spíše to, že se jedná častěji o útoky na civilní cíle. Kurdové většinou útočili na ozbrojené složky a veřejné budovy, i když ne bezvýhradně.
Takže Turci jsou na podobné události zvyklí?
Jsou, ale od roku 2015 počet a intenzita útoků stoupá. Lidé jsou proto víc nervózní, vyhýbají se rušným a turistickým místům. Istanbul je nicméně dvacetimilionové město a většina života pokračuje dál jako dřív.
Mgr. Lucie Tungul (Tunkrová), PhD., M.A.
Vystudovala mezinárodní vztahy na Miami University v Ohiu a politologii a evropská studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Deset let působila na Fatih University v tureckém Istanbulu. Zaměřuje se na evropskou integraci, migraci a otázku evropské identity. Působí v akademické radě českého think-tanku TOPAZ politické strany TOP 09.
Co turisté? Je jich po podobných událostech méně?
Istanbul o velkou část turistů za poslední dva roky přišel, hlavně těch ze Západu. V poslední době převládali turisté z arabských zemí, ale podle některých i ti ubudou po útocích na klub Reina.
Baví se o teroristických útocích lidé kolem vás? Co na to říkají? Jak moc se bojí?
Bavili se bezprostředně po nich, byli šokováni. Otevřelo to znovu debatu o respektování různých forem muslimského života.
Následné zatčení muže, který silvestrovský teroristický útok v klubu Reina provedl, a fakt, že se jednalo o nájemného vraha, posunul debatu na trochu jinou úroveň.
Útočník dorazil do Istanbulu v prosinci a skrýval se ve čtvrtích Basaksehir a Esenyurt. V nich žije i nemalá česká a slovenská komunita. Člověka zasáhne, že se v jeho okolí vyskytují byty a buňky mezinárodních teroristů.
Většina lidí proto stále častěji vyhledává bydlení v komplexech s ochrankou, ale je to jen dojem bezpečí než jeho skutečná realizace. Právě silvestrovského vraha totiž našli v luxusním bytě.
Někteří lidé mluví o tom, že se válka ze Sýrie pomalu přenáší do Turecka. Vidíte to podobně?
Pokud k válce v Turecku dojde, což není podle mě v současnosti pravděpodobné, nebude to kvůli Sýrii, ale kvůli desetiletí trvajícímu konfliktu s kurdskými separatisty z PKK a jejími odnožemi.
Turecko má ale na svém území minimálně 4 miliony uprchlíků ze Sýrie, přímo u jeho hranic zuřící válečný konflikt, tj. nejrůznější radikály, kteří odtud přijíždějí. Viz například nedávná vražda ruského velvyslance v Ankaře Karlova, kterou útočník přímo spojil se Sýrií.
Jistě, ale válka v Sýrii trvá posledních pár let. Kdežto útoky ze strany Kurdů zažívají Turci už desetiletí. A i na syrský konflikt nahlížejí přes kurdský problém. Takže prioritou zůstává on.
Prezident a posilování jeho moci
Mluví se o tom, že turecký prezident Erdogan využívá této situace k posílení svého vlivu, který je skutečně mimořádný, a po dubnovém referendu může být jeho moc téměř neomezená.
Určitě jí Erdogan využívá a vliv má rozhodně mimořádný. Jeho vliv je posilován odkazem tzv. kemalismu, který desetiletí budoval kult osobnosti zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala známého jako Atatürk a vytvářel tak politickou kulturu. Stojí na úplně nekritickém obdivu k silné vůdčí osobnosti.
Mnozí proto mluví o diktatuře a srovnávají Erdogana s Vladimirem Putinem…
Turecko dnes není diktatura, nicméně Erdogan dávno touží po silném prezidentském systému a teď ho má na dosah ruky, mimo jiné díky loňskému armádnímu pokusu o státní převrat.
Potřeboval ale ústavní většinu v parlamentu, aby změna ústavy prošla, a k tomu získal na podzim 2016 spojence v opoziční Straně národního hnutí (MHP). Kdyby byl diktátorem, žádné hlasování v parlamentu nebo referendum by nepotřeboval. Jestliže změna ústavy projde, bude nový systém možné za diktaturu označit, protože maže základní prvky demokracie, jako je například dělba moci.
Autokratické tendence Erdogana jsou už nyní poměrně viditelné. Po loňském puči provedl obrovské čistky v armádě, policii, státní správě. Ovládá čím dál silněji média, ničí opozici.
Turecká opozice je slabá, ale z větší míry vlastní vinou. Není schopná představit silný program a silného lídra, je rozhádaná uvnitř i mezi sebou. Mít společného nepřítele ještě neznamená, že máte dostatečnou schopnost se sjednotit. Sama opozice proto do velké míry k růstu vlivu Erdogana přispívá.
A je potřeba chápat i kontext. Turecko mělo před Erdoganem několik velmi nestabilních vlád, prošlo opakovanými hlubokými ekonomickými krizemi.
Prezidentova strana AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje – pozn. red.) byla poté schopná ustavit jednobarevnou vládu a nastartovat ekonomiku. To je klíčové, protože podpora Erdogana stojí hlavně na ekonomickém úspěchu země. Samotný hospodářský růst byl sice dlouhodobě neudržitelný, ale veřejnost viděla pozitivní výsledky.
A jak už jsem říkala, nahrává mu i slabá opozice. Když měla po volbách v roce 2015 šanci sestavit sama vládu, úplně se rozhádala. V lidech tím posílila obavy z nestability a ti následně ještě silněji podpořili Erdoganovo AKP.
Druhou část rozhovoru vydáme zítra.
