Sekondi - Stojí v sálajícím horku a čeká, až drtiči kamene naplní velkou kovovou mísu více než 30 kilogramy žulové drti a umístí ji na hlavu mladé ženy.
Ta je pak musí nést asi 100 metrů, vyšplhat dvě patra do rozestavěného domu, vysypat je a vrátit se ven pro další.
Obvyklý způsob, jak se na pobřeží Guinejského zálivu v Ghaně staví luxusní vily.
Mansa, křehká třiadvacetiletá dívka, absolvuje podobnou cestu neustále dokola od 7 hodin ráno do 4 odpoledne, šest dní v týdnu. Pouze neděli má volnou, aby mohla navštívit kostel.
Spatřili jsme je cestou na fotbal
Poprvé jsme ji spatřili s fotografem Siphiwe Sibekem cestou na stadion Essipon, kde se konal africký fotbalový šampionát.
Zrovna jsem přiletěl z Francie a byl jsem ohromen, když jsem uviděl tak křehkou ženu dělat takový druh práce.
Někteří kolegové říkají, že podobné výjevy lze spatřit v Africe běžně, ale Siphiwe, 35letý Jihoafričan, už roky fotografuje v nejchudších zemích černého kontinentu, v Mozambiku, Zimbabwe, Súdánu nebo Malawi, a nemůže pochopit, proč tuto těžkou práci dělají výhradně ženy.
"Chtěl jsem udělat nějaké fotky, protože ta práce ukazuje ženskou sílu. Ony jsou schopny během směny ještě hlídat děti. To je úžasné," řekl mi tehdy.
Mansa by si mohla vydělat 2,5 ghanských cedisů denně (asi 2,5 dolaru), ale dává přednost měsíčnímu platu 120 cedisů. To je méně než osmina platu státního úředníka.
Za 2 cedisy se člověk ani pořádně nenají. "Jsme hladové," přiznává.
Čtěte také: Děti patří do práce, ne do školy, myslí si Indie
Otroctví existuje
Začala pracovat, když jí bylo šestnáct. Má dvě děti - dvouletého Juniora a čtyřletého Michaela. Její manžel pracuje jako taxikář. Když jsou oba v práci, o děti se stará sestra.
Jiné děti však zůstávají se svými matkami i v době, kdy nedaleko národního stadionu rozbíjejí kameny. V 35stupňovém horku si hrají s kameny, obklopeny vyzáblými zvířaty hledajícími něco k snědku.
Projíždíme kolem nich každý den. Máváme, někdy se zastavíme na kus řeči. Chtějí vědět, odkud jsme a proč se o ně zajímáme. Říkáme jim, že svět by měl vědět o tom, že otroctví stále existuje, i když bylo dávno zakázáno.
Spolu s Mansou zde pracuje dalších deset žen, všechny s těžkými mísami plnými kamení na hlavách. Nedaleko odsud skupina mužů rozbíjí těžkými kladivy 50kilogramové žulové kvádry.
Ženy také mají kladiva, některá s nebezpečně rozviklanými násadami, a rozbíjejí kameny na ještě menší kousky. Někdy se při tom uhodí do prstu nebo do ruky.
Jedna žena drží hlavu v dlaních poté, co byla zasažena žulovými úlomky. Odchází, z dvoucentimetrové rány na čele crčí krev. "Občas se to stává. Nemůžeme s tím moc dělat," říkají.
Ama Jaba je 54letou vedoucí této pracovní čety. Posbírá několik lístků ze stromu, který nazývá "cantoti" - koření běžně užívané při vaření.
Požvýká je, vyplivne do malé nádobky, přidá vodu a vyrobí tak tekutinu, která má zastavit krvácení.
"Každá má svou hromadu kamení," říká Ama Jaba. "Můžete přijít do práce kdykoliv, můžete také kdykoliv odejít. Záleží to jen na vás."
Žádná z dělnic nemá pracovní smlouvu.
