Čechoslováci ho odmítli, Britové ctili. Příběh stíhače Smika

Jan Gazdík Jan Gazdík
28. 11. 2014 16:00
Stíhací eso z Československa sestřelili přesně před 70 lety. Už za svého života se stal Otto Smik legendou RAF.
Otto Smik se svou stíhačkou Spitfire.
Otto Smik se svou stíhačkou Spitfire. | Foto: Archiv Jiřího Rajlicha

Praha - Čechoslovák Otto Smik se už za svého života stal legendou protinacistického boje. Oceněnou za odvahu nejvyšším britským leteckým vyznamenáním Distinguished Flying Cross (Záslužným leteckým křížem - DFC), Československou medailí Za chrabrost a hned pětkrát Československým válečným křížem.

Sestřelil či zničil 16 nacistických letounů, 3 střely V-1, 7 nákladních a cisternových vlaků,11 lokomotiv, 22 transportních lodí... Otto Smik, hvězda invaze do Normandie a nejúspěšnější československý stíhač na letounu Spitfire, zahynul v boji před 70 lety 28. listopadu 1944 - a bylo mu tehdy pouhých dvaadvacet.

Podle Jiřího Rajlicha z Vojenského historického muzea má i po tak dlouhé době cenu si Ottu Smika připomínat. "V Evropě se opět válčí. Znovu nám tedy dochází, že svoboda a demokracie nejsou z nebe spadlé a jednou pro vždy dané vymoženosti. A lidé jako Otto Smik si to - nehledě na své mládí - uvědomovali a podle toho i jednali."

Ze všech významných československých letců patří Otto Smik k etnicky nejméně jednoznačným osobnostem. Babička byla Češka, ale narodil se v Gruzii ruské Židovce Antonii Davidové a Slováku Rudolfu Smikovi. On sám se považoval - stejně jako jeho otec - za Čechoslováka.

Když se Slovensko přidalo na stranu Hitlera, nesl rozpad Československa velmi těžce. Teprve sedmnáctiletý kluk se tedy vydal na strastiplnou cestu (přes horthyovské Maďarsko, kde byl krátce vězněn, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Libanon, Francii a Velkou Británii) do zahraničního odboje.

Svým způsobem právem si ho tedy nárokují Slováci, Češi, ale i Židé. A dost možná i Britové. Kvůli Smikovým mimořádným odborným a jazykovým schopnostem byl totiž - jako jeden z mála (tří) čs. důstojníků - pověřen velením britské 127. stíhací perutě. Britové přitom svěřovali cizincům životy svých letců jen zcela výjimečně a pouze těm nejlepším.

Deziluze z krajanů

Smikův nástup k bojové jednotce počátkem ledna 1943 přitom podle Jiřího Rajlicha určitě nebyl takový, jaký si představoval. Stíhač se hlásil u Czechoslovak Wingu, vyzbrojeného Spitfiry Mk.VB a Mk.VC, nejprve k 312. a vzápětí přešel k 310. čs. stíhací peruti. Jeho příchod však vyvolal vlnu nevole.

Stále byl jen československým desátníkem, avšak po britské linii již důstojníkem. Pro své vynikající školní výsledky a letecké schopnosti byl totiž povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer, rovnající se zhruba čs. hodnosti poručíka letectva.

"Ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně mu život ztrpčovalo několik seržantů, zkušených pilotů ještě z předválečných dob, kteří i nadále setrvávali v poddůstojnických hodnostech, na straně druhé vzbudil nevoli u některých důstojníků z povolání. První, rovnostářsky založení, volali po 'fair-údělu', neboť mnozí z nich bojovali třetím rokem a stále zůstávali poddůstojníky.

Druzí nemohli naopak vydýchat fakt, že Smik je důstojníkem bez maturity (vystudoval dvouletou obchodní akademii - pozn. red.) a bez Vojenské akademie. Nepříjemná aféra skončila Smikovým odchodem 'na vlastní žádost a bez dalších průtahů' k britské jednotce. Jeho vynikající schopnosti stíhače ho tak paradoxně vypudily z řad československého letectva v Británii," vysvětluje historik Rajlich, jenž se osobně znal s mnohými československými letci ve službách britského Královského vojenského letectva (RAF).

Stíhač roku 1943

V řadách britských jednotek RAF - a Smik jich vystřídal postupně několik - žil už vypuzený Čechoslovák podle svého. V bojích se i proto mnohokrát vyznamenal.

Skvělými výkony potvrdil, že důstojnická hodnost mu náleží právem. Největší úspěchy zaznamenal nicméně u 222. britské stíhací perutě (Natal), kde pokračoval v ofenzivních akcích, v nichž proslul neobyčejným bojovým elánem a nekompromisním vedením boje.

"Smikovým nejúspěšnějším dnem se však stalo 27. září 1943. V průběhu dvou sweepů nad Francií dosáhl pěti vítězství: tři byla klasifikována jako potvrzené sestřely, zbylá dvě jako vážná poškození letounů," vyčísluje Rajlich.

Při udělení britského Záslužného leteckého kříže (DFC) v říjnu 1943 bylo proto konstatováno: "Výtečný a odvážný pilot. Vykonal 120 operačních letů nad nepřátelským územím, při nichž sestřelil šest nepřátelských letounů, jeden pravděpodobně a čtyři poškodil, dále zničil dvě lokomotivy a dělostřelecké stanoviště... za tento pozoruhodný úspěch vděčí tento důstojník (Smik - pozn. red.) koncentraci své agresivity a vynikající odhodlanosti, kterou prokazuje již dlouhou dobu..."

"Svými výkony se Otto Smik stal bezkonkurenčně československým stíhačem roku 1943. A budoucnost měla prokázat, že tento primát si udrží i v roce následujícím," dodává historik.

Stíhacím esem při vylodění v Normandii

Svůj druhý operační turnus zahájil Otto Smik po povinném odpočinku 15. března 1944, kdy byl přidělen ke 310. čs. stíhací peruti, která jej před rokem nepřijala. Leccos už však bylo jinak.

Většina někdejších seržantů byla již důstojníky, přicházeli zcela nezkušení nováčci a navíc se schylovalo k invazi. Jednotka, nyní již vyzbrojená moderními Spitfiry LF.Mk.IXC, operovala z Mendleshamu v Suffolku a poté z polního letiště Appledram v Sussexu, odkud v rámci 134. čs. křídla vzlétala i v průběhu invaze do Normandie.

V operaci "Overlord" F/O Otto Smik, DFC, zvýšil své skóre o další tři potvrzené sestřely (z toho jedna ve spolupráci). Šlo o nejlepší tehdejší výkon u celého čs. křídla. Za zmínku stojí podle Jiřího Rajlicha i to, že v boji nad invazním předmostím 8. června 1944 sestřelil vynikajícího německého stíhače, Staffelkapitän 8./JG 54 Grünherz, Oberleutnanta Eugen-Ludwiga Zweigarta, držitele Rytířského kříže, jenž měl na kontě 69 sestřelů, z toho 16 na západní frontě.

Podle německých zdrojů se jeho Fw 190A-8 zřítil v prostoru La Cambaux.

Jak viděl akci samotný Smik, prozrazuje závěr jeho bojového hlášení: "... vypálil jsem dvě krátké půlsekundové dávky pouze z kanónů. Stoupal jsem nahoru, abych se pokusil získat rychlost, a tím zkrátil vzdálenost. Střemhlav jsem se vrhl zezadu na nepřátelský letoun dole a dosáhl jsem rychlosti více než 480 mil/h... Když jsem odhadoval jeho výšku asi mezi 2000 až 3000 stopami, srovnal jsem a vypálil z 300 yardů čtyřsekundovou salvu z kulometů a kanonů s opravou 5 stupňů vlevo. Jeho levé křidélko bylo ustřeleno, také náběžná hrana levého křídla odlétla a zaznamenal jsem zásah do motoru, který se zastavil a proudil z něj černý kouř a olej. Pilot odhodil kryt kabiny a já jsem stále střílel, dokud nevyskočil padákem. Viděl jsem, jak pilot napůl ve vzduchu trhl šňůrou a těsně minul moje pravé křídlo. Použil jsem pouze fotokulomet, když padal dolů několik mil jižně od Lissieux (asi 45 km východně od Caen). Fotografoval jsem nepřátelský letoun také po dopadu na zem s pilotem poblíž..."

Ničení V-1

Přestože Zweigart vyskočil na padáku, nakonec zahynul. Německá verze naznačuje možnost, že byl zabit na padáku, ale Smik o ničem takovém v hlášení nehovoří.

"Ve skutečnosti mohl být zraněn již v souboji a zemřít až po dopadu na zem. Mohl se stát i obětí zbloudilé kulky, protože na malém prostoru tehdy bojovalo několik desítek strojů. Nelze vyloučit ani možnost, že po letounech či pilotech se střílelo ze země. Podrobnosti se však pravděpodobně již nedozvíme," míní Rajlich.

Po stažení 134. čs. křídla ze sestavy taktického letectva byli Čechoslováci přesunuti do sestavy Vzdušné obrany Velké Británie. Stalo se tak v období, kdy britské ostrovy již několik týdnů sužovaly útoky bezpilotních střel V-1.

Přestože čs. perutě nebyly primárně určeny k potírání této nové nebezpečné zbraně nacistů, okrajově se do této činnosti zapojily. 8. července 1944 Smik při jediném startu sestřelil tři z nich. Stal se tak nejúspěšnějším čs. stíhačem v ničení střel V-1.

Foto: Archiv Jiřího Rajlicha

Poprvé sestřelen

Pak přišlo 3. září 1944, kdy se Smik nevrátil z operace Ramrod nad okupovaným kontinentem. Spolu s 312. a 310. čs. perutí doprovázel stovku bombardérů Halifax směřujících k letišti Soesterberg.

Temperamentní Smik, zvyklý nezahálet, při návratu se svojí čtyřkou zaútočil na letiště Gilze Rijen, kde spatřil lákavou kořist - asi třicet zamaskovaných bombardovacích Junkersů Ju 188 od Stab a I./KG 2 Holzhammer.

"V okamžiku, kdy se začal spouštět k útoku, zahájila prudkou a poměrně přesnou palbu nepřátelská protiletecká obrana. Navzdory hradbě flaku se Smikovi sice podařilo dva Junkersy zapálit, ale při vybírání zteče inkasoval tři zásahy," popisuje Rajlich. " Po neúspěšném pokusu o seskok na padáku přistál nouzově 'na břicho' u obce Prinsebeek poblíž Bredy, na území ovládaném nepřítelem. S pomocí místního obyvatelstva se mu však podařilo uniknout Němcům, kteří jej pronásledovali. Spojil se s členy nizozemského hnutí odporu, kteří jej ukrývali nejprve v Prinsebeeku, poté v Bredě a nakonec v Ginnekenu. Třiadvacátého října vyrazil k německým liniím, které přešel za dramatických okolností tři dny poté. Americká Dakota jej pak z Antverp dopravila nazpět do Anglie, na letiště Northolt."

Foto: Archiv Jiřího Rajlicha

Smik byl podle Jiřího Rajlicha výjimečný i v jiném slova smyslu. Zatímco většina letců se v přestávkách mezi boji snažila zapomenout na válečné hrůzy, únavu či jen těžko představitelný stres a užívala si (i s ženami) života plnými doušky, Otto trávil hodně volného času s mechaniky u svého letounu, aby ho vylepšili, a zvýšili tak (i v rozporu s technickými předpisy) jeho výkon. Jen tak se totiž Smikovi podařilo sestřelit během jedné minuty při vylodění v Normandii dva nacistické letouny.

"Tak obrovské zrychlení stíhačky jako té Smikovy jsem už za války nikdy neviděl. Zeptal jsem se tedy po návratu na letiště Otty, zda to bylo tím, že s mechaniky odstranil bezpečnostní pojistku motoru, která bránila jeho přetížení a poškození. On se mě ale jen šibalsky usmál," svěřilo se Rajlichovi jiné stíhací eso Miroslav Liškutín.

Nová funkce

Po návratu do Velké Británie byl Otto Smik díky svým schopnostem a mimořádným bojovým úspěchům povýšen 13. listopadu 1944 do hodnosti Squadron Leader (major letectva) a jmenován velitelem britské 127. stíhací peruti, operující na kontinentě. Stal se tak v pořadí třetím čs. důstojníkem, jemuž byla svěřena britská peruť.

S novou jednotkou, která na Spitfirech LF.Mk.IXE a především LF.Mk.XVIE operovala z kontinentálního polního letiště Grimbergen severně od Bruselu, Smik podporoval především britská vojska bojující v Nizozemsku.

Čerstvě povýšený Squadron Leader přijel do Grimbergenu 14. listopadu 1944. "Máme nového velitele," napsal jeden z jeho pilotů, W/O Edward A. W. Smith. "Jmenuje se Smik. Squadron Leader Otto Smik. Je to Čech a přívětivý typ. Má vynikající pověst za vícero kousků na svém kontě. Patří k oné velmi malé hrstce těch, kteří utekli ze zajetí (sic)… Dokázat se ukrýt, přežít a přejít celou tu cestu zpátky – pochopitelně s dobrými kontakty v podzemí – to se prakticky rovná zázraku. Určitě je to proto, že plynule mluví česky, německy, trochu holandsky a francouzsky a velmi pěkně anglicky. Zcela zřejmě je špičkovým pilotem…"

Vyznamenán v lednu 1944 nejvyšším britským leteckým vyznamenáním, Záslužným leteckým křížem (DFC).
Vyznamenán v lednu 1944 nejvyšším britským leteckým vyznamenáním, Záslužným leteckým křížem (DFC). | Foto: Archiv Jiřího Rajlicha

Svědci o posledním Smikově boji: Zlomil si vaz?

V nové funkci však Otto Smik působil jen dva týdny. Ráno 28. listopadu 1944 byl při útoku na nádraží ve Zwolle opět sestřelen flakem.

Tentokrát již životem nevyvázl. S neovladatelným Spitfirem LF.Mk.XVIE RR227 havaroval na farmě Blooksteed v obci Ittersum, poblíž Zwolle. Byl na místě mrtvý, jak vzpomínal místní občan Berend Zommerdijk (tehdy šestnáctiletý školák), jenž byl svědkem události.

"… devět spitfirů přiletělo z jihovýchodu a zdálo se, že o Zwolle nemají zájem. Proletěly a zamířily na sever. Když již byly znát jako pouhé tečky, nabraly rychle výšku, obrátily se a po levém křídle se spouštěly k útoku. Ve vzduchu nebyly žádné německé stíhačky, zato protiletecká obrana spustila palbu. Byl jsem právě na našem dvorku, a protože jsem slyšel přilétat letadlo, přikrčil jsem se za drůbežárnou. Viděl jsem prolétnout stroj ve vzdálenosti asi 200 metrů a v třicetimetrové výšce. Bylo to letadlo, které jako první z formace nasadilo k útoku. Zmizelo za vršky stromů směrem k Ittersumu. Na kormidlech mělo žlutý pruh. Žádný výbuch jsem neviděl. Téměř ve stejnou dobu letěl skoro ve střemhlavém letu dolů druhý spitfire a dopadl asi v osmdesátistupňovém úhlu do vodního příkopu vedle železničního náspu na trati Kampen – Zwolle. Kanál byl poměrně dost široký, neboť Němci jej neudržovali. Toto druhé letadlo dopadlo asi o dvacet sekund dříve než první se žlutým pruhem. Ani toto však neexplodovalo.

Všechno to proběhlo za řevu motorů letadel, vybuchujících pum a rachotu protiletecké obrany. Asi tři hodiny po náletu se mi podařilo dostat se na místo, kam dopadl první spitfire (tj. Smikův). Místo již bylo obklíčeno Němci, ale přesto se mi podařilo projít asi v pětimetrové vzdálenosti okolo trosek letounu.

Pilota již vojáci vyndali. Ležel na zádech vedle trosek rozbitého stroje, hlavu měl skloněnou k levému rameni. Na sobě měl modrý svetr a uniformu s označením RAF. Mrtvý letec byl vysoký muž, světlých hustých, kudrnatých vlasů… Sebral jsem si některé úlomky letadla. Mělo na ocase žlutý pruh a číslo RR227. Na jeden úlomek jsem si toto číslo vyryl."

Tragickou událost sledoval i pan J. van de Kolk, majitel farmy v Ittersumu, kde spitfire havaroval: "Letadlo nad farmou prudce ztratilo výšku, zachytilo křídlem o zem a po tvrdých nárazech se začalo kutálet po zemi. Pilot přitom vypadl z kabiny, asi si při pádu zlomil vaz."

Názvy ulic

Za dobu neobyčejně úspěšné válečné služby vykonal podle historika Jiřího Rajlicha stíhač Otto Smik celkem 263 operačních letů v celkovém čase 371.49 operačních hodin.

Foto: Archiv Jiřího Rajlicha

Z toho 215 letů připadalo na ofenzívní operace nad nepřátelským územím. To byl po Jaroslavu Hlaďovi, jenž jich absolvoval 281, druhý nejlepší výkon. Ve vzdušných bojích sestřelil celkem deset nepřátelských letounů jistě (z toho dva ve spolupráci), další dva sestřelil pravděpodobně a tři poškodil.

Kromě toho zlikvidoval tři bezpilotní střely V-1 a celou řadu různých cílů na zemi a na vodě.

Roku 1946 byl Otto Smik in memoriam povýšen na nadporučíka a v roce 1991, po více než čtyřech desetiletích, na plukovníka. V roce 1995, po vzniku samostatného Slovenska, pak dokonce na generálmajora in memoriam.

Praha má na Černém Mostě II. Smikovu ulici od roku 1991. Bratislava, kde má již několik desetiletí pamětní tabuli a bustu v ulici Ludmily Podjavorinskej, odkud v roce 1940 odešel do zahraničního odboje, po něm jednu ze svých ulic pojmenovala v roce 2004.

Nezapomněli na něj ani v Nizozemsku. Na místě jeho smrtelného pádu u farmy Bloksteeg mu v březnu 1992 odhalili pamětní desku a jedna z ulic města Zwolle nese jméno Otto Smikstraat.

 

Právě se děje

Další zprávy