O čem přemýšlí v těchto dnech historik, který se mimo jiné zaměřuje na okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968?
Když vtrhla ruská armáda minulý čtvrtek na Ukrajinu z jihu, východu i severu, samozřejmě jsem si na srpen 1968 vzpomněl. A určitě jsem nebyl z Čechů a Slováků ani zdaleka sám. Tehdy nás spojenci vedení sovětskou armádou přepadli rovněž z několika směrů. Analogie se přímo nabízí, třebaže rozdíly v těchto velkých vojenských operacích samozřejmě jsou.
Tak je tedy porovnejme.
Velmi podobné jsou například okolnosti počátků obou událostí. I v srpnu 1968 se invaze do Československa dlouho a skrytě připravovala. Nešlo o žádné náhlé vzplanutí. Sovětský generální štáb začal s přípravami už v dubnu, tedy bezmála s půlročním předstihem. Kreml s Varšavou, Budapeští, Berlínem a Sofií vytvářely současně navenek dojem, že se vlastně nic moc neděje: že se s československými politiky intenzivně jedná a spojenecká vojska pouze cvičí, jako třeba na manévrech Šumava. Stejně jako se nedávno ruská armáda několik týdnů procvičovala na hranicích s Ukrajinou a vyrazila se stejným záměrem - napadnout Ukrajinu - i do Běloruska.
Ostatně i spojenecké cvičení Šumava mělo dost nestandardní průběh. Hodně se například diskutovalo na téma, proč tu spojenecké armády stále ještě jsou. Proč ani po termínu ukončení manévrů neodjíždějí? Jaký je pravý smysl toho všeho? I v tomhle je to podobné s nedávným soustředěním ruské armády. Napětí tedy valem houstlo v roce 1968 kolem hranic Československa a stejně obkličována byla Ukrajina.
V srpnu 1968 nás Sověti napadli bez vyhlášení nepřátelství, jakkoliv jsme byli spojencem Sovětského svazu a československé vedení se nijak nevyjadřovalo proti jeho zájmům. Akcentovalo naopak přátelství s Moskvou a věrnost myšlenkám socialismu. Jen jsme zkrátka interpretovali svou reformní politiku jinak, než se Kremlu líbilo. Teď ale Rusko přepadlo stát, který mu není i kvůli okupaci Krymu z roku 2014 a podpoře separatistů ani trochu nakloněn.
Tedy přece jen dost podobný scénář? Jen ten současný se Kremlu zatím příliš nedaří.
Doufám, že ani nepodaří. Sověti tehdy v Praze zajali a do Moskvy unesli celé politické vedení Československa. Nevím, zda i tohle měli Rusové nyní na Ukrajině v plánu. Pokud ano, tak jim to zjevně nevyšlo - v tom je patrný rozdíl.
Odlišnost je i v tom, že pro československé politiky bylo v srpnu 1968 nemyslitelné, aby vydali armádě rozkaz k boji proti spojencům - tedy vojákům armád států Varšavské smlouvy. Z mnoha dalších důvodů to bylo zkrátka nemožné. Jedině snad pokud by se českoslovenští vojáci vzbouřili. Pak by to ale byla občanská válka.
Zatímco dnes na Ukrajině? Její armáda se brání agresorovi a podporuje ji politické vedení. To je dost zásadní rozdíl.
Srovnejme i tehdejší podporu Západu napadenému Československu a tu dnešní Ukrajině.
Každému musí být patrný ten obrovský rozdíl. Morálně nás Západ v roce 1968 jednoznačně podpořil, sympatizoval s námi a proti okupaci protestoval. Přijal a pomohl i tisícům uprchlíků z Československa. Jenomže když pak měla být tato agrese přenesena i na půdu Rady bezpečnosti OSN, tak to sama Praha zarazila.
Uvědomme si navíc, že Západ nám nebyl nijak povinen pomoci, nebyli jsme jeho spojenci. Československo o žádné takové spojenectví ani neusilovalo. Aby tedy Západ pomáhal někomu, kdo je blízkým spojencem jeho úhlavního protivníka - Sovětského svazu? Vyloučeno. A i kdyby pomohl, tak by velmi riskoval válku. Pomáhal by totiž státu Varšavské smlouvy proti jeho spojencům. Jakákoliv pomoc Západu by byla navíc chápána jako potvrzení lží ruské propagandy, že v Československu zavládla kontrarevoluce podporovaná zeměmi NATO. To bylo vykonstruované zdůvodnění Kremlu k našemu obsazení.
Dnešní Ukrajina naopak o spojenectví se Západem už dlouhodobě usiluje, Kremlu se přibližovat nechce. Ten jí uloupil Krym a v podstatě i Doněck s Luhanskem. Nepřátelství a rozkol mezi Moskvou a Kyjevem byl dlouhodobý a jasný. Proto se také Ukrajině dostává značné humanitární i vojenské podpory. Karty jsou tedy rozdány zcela jinak než v Československu.
Můžeme se tedy na Západ zlobit, že nám v srpnu 1968 nepomohl, byl by to ale od nás alibismus. V první řadě jsme si tehdy měli pomoci sami: mít jasnou politiku, jasný názor… a třeba se i bránit, což by zase vedlo k výkladu Kremlu o vnitřní kontrarevoluci.
A byla vůbec v roce 1968 šance se ubránit?
Nebyla. Ani ta nejmenší. Sověti do detailu znali rozmístění jednotek československé armády, její plány, většinu velitelů, jejich jména i schopnosti. Když pominu obrovské přečíslení bojových jednotek intervenčních vojsk.
Československá armáda nebyla zkrátka a dobře připravena bránit se útoku z Východu od nejbližších spojenců. Vojenská doktrína byla orientovaná na Západ. Odpovídala tomu i dislokace jednotek, jejich logistika a zásobování. Jinými slovy: čím dále na východ, tím menší naplnění útvarů vojáky, ale i zastaralejší výzbroj.
V politice Západu bychom určitě našli chyby a omyly. Kreml nicméně krvavě potlačil maďarské povstání v roce 1956, o dvanáct let později okupoval Československo a teď jeho tanky vtrhly na Ukrajinu. Je ruské vedení vůbec poučitelné?
Zdá se, že jde o typický rys politiky Kremlu, ať už v něm sedí kdokoliv. Ačkoliv možná uvažují, že budou jiní, tak jiní být nemohou.
Mám stále silnější dojem, že socialismus Sovětského svazu byl jen pouhou fasádou k ospravedlnění ruské agresivní politiky. Základní povahový rys carského, sovětského anebo současného Ruska je imperiální politika. Za své vnější impérium proto před pádem železné opony Kreml považoval i státy východní Evropy. Ve zkratce řečeno: možná to už mají ruští vůdci zakódováno v genech.
Jak může ruská invaze změnit Ukrajinu a možná i Západ, tedy i Česko?
Pokud by byla Ukrajina přece jen poražena, tak se dříve či později dostane do konfliktu s Ruskem i západní Evropa. Léta jsme se snažili respektovat zájmy Moskvy, ale jestliže se projevují tímto šíleným způsobem, pak to podle mě vyvolá i změnu mentality Západu, který zpohodlněl, vyměkl, vyhýbá se raději otevřenému konfliktu.
A pokud ruská armáda na Ukrajině neuspěje?
Velmi doufám, že se tak přece jen stane. Scénářů je nepřeberně. Pro ruského prezidenta Vladimira Putina by to ale znamenalo obrovský otřes, neúspěch vedoucí ke změně.
V každém případě útok na Ukrajinu vyústí v obrovskou frustraci Rusů - což už se ostatně děje -, že celý svět je nemá rád.
Také si myslím, že současný konflikt změní i nás Čechy. Vědomí napadení, vědomí války se natolik zpřítomnilo, že i když se situace nakonec uklidní, už tomu budou v obraně Česka odpovídat adekvátní kroky.
