Hrdina slovenského povstání bojoval s nacisty v horách. Dostali ho až komunisté

Foto: Slovenští partyzáni bojovali proti nacismu, komunisté je pak popravili
Poválečný snímek slovenské partyzánské legendy Viliama Žingora (1912-1950). Už v roce 1943 odešel do turčanských lesů, kde s Ladislavem Frimelem a Jozefem Maršálem cvičil a organizoval dobrovolníky, poskytoval útočiště vojenským zběhům a navazoval kontakty s dalšími vznikajícími skupinami protinacistického odboje.
Oslavy prvního výročí Slovenského národního povstání v roce 1946 v Banské Bystrici. Na snímku partyzánský velitel Viliam Žingor při projevu. Za čtyři roky bude po vykonstruovaném soudním procesu jako "najatý žoldnéř kapitalismu" oběšen.
Žingor při projevu na manifestaci odborového hnutí. Už tehdy si začal předurčovat svůj pozdější tragický osud. Například zmínkami, že Svaz slovenských partyzánů, v jehož čele stál, musí být nezávislý na politických stranách - tedy i té komunistické.
Bývalý velitel Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu Alexej Asmolov při poválečné návštěvě Svazu slovenských partyzánů v Bratislavě. Před vstupem do budovy ho uvítala Květa Ivičičová a předseda Svazu slovenských partyzánů Viliam Žingor (zcela vlevo).
Foto: Profimedia.cz
Jan Gazdík Jan Gazdík
27. 10. 2019 18:55
Velitel povstalecké armády na Slovensku generál Rudolf Viest vydal svůj poslední rozkaz před 75 lety - 28. října 1944. Přijal porážku armády, vyzval vojáky k odchodu do hor a pokračování v partyzánské válce. Rozkazu se podřídil i jeden z nejschopnějších velitelů, šéf II. Štefánikovy partyzánské brigády Viliam Žingor. O šest let později ho po zmanipulovaném procesu zabili komunisté.

Když partyzáni a vojáci slovenské povstalecké armády ustupovali pod tlakem wehrmachtu do hor, ani tehdy se nevzdávali naděje na porážku nacismu. O několik let později přitom skončili rukou komunistů na šibenici za smyšlenou velezradu nebo vyzvědačství. Byli vězněni i mučeni.

Kromě Slováka Viliama Žingora mezi nimi byli i další hrdinové Slovenského národního povstání, které padlo před 75 lety. Například Čech Josef Trojan.

"Velitelé československých partyzánských brigád nebo oddílů byli mimořádně silnými osobnostmi, které si nenechaly nic líbit a své názory říkaly nahlas," vysvětluje Eduard Stehlík, ředitel odboru pro veterány českého ministerstva obrany, proč tito lidé vadili vznikajícímu komunistickému režimu.

"Dnes to asi zní jako fráze, ale demokracii měli za natolik cennou hodnotu, že byli ochotni za ni znovu bojovat. Už tím byli pro komunisty smrtelně nebezpeční," dodává Stehlík.

Historici oslovení redakcí Aktuálně.cz nabízejí i další motivy, proč partyzáni později končili ve vězení nebo umírali. Po druhé světové válce se k moci podle nich dostali často nevzdělaní lidé, kteří si udělali terč z každého, kdo jen trochu vyčníval. Například tím, že měl rovnou páteř.

Anebo jednoduše kvůli penězům. Majetek patřící Janu Antonínovi Baťovi, který na Slovensku prosperoval pod správou bývalého partyzánského velitele Josefa Trojana, byl obrovský.

Žádný tvrďák, který by vše řešil silou

Selhání tváří v tvář německé armádě se však Žingorovi ani Trojanovi vytknout nedalo. Druhá Štefánikova brigáda, které Žingor velel, obstála například v tvrdých bojích u Strečna na přelomu srpna a září 1944. Před postupujícím wehrmachtem dokázala celý měsíc bránit i Rajeckou dolinu. Podobně v bojích obstála také Trojanova partyzánská brigáda "Pavel".

Viliam Žingor

  • Původně poručík dělostřelectva. S bratrem Bohušem Žingorem zřizoval tajné úkryty, opatřoval zbraně, střelivo a další vojenský materiál ještě dlouho před vypuknutím Slovenského národního povstání.
  • Už v roce 1943 odešel do turčanských lesů, kde s Ladislavem Frimelem a Jozefem Maršálem cvičil a organizoval dobrovolníky, poskytoval útočiště vojenským zběhům a navazoval kontakty s dalšími vznikajícími skupinami protinacistického odboje.
  • Historici označují Viliama Žingora za legendárního a mimořádně schopného partyzánského velitele.
  • Byl mučen a oběšen ve vykonstruovaném procesu 18. prosince 1950.

Slovenský historik Marian Uhrin z Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystrici pak připomíná jeden málo známý fakt: Viliam Žingor se do aktivního boje proti nacistům zapojil jako partyzánský velitel už v roce 1943. Tedy v době, kdy ani netušil, že se nějaké povstání připravuje.

Viliam Žingor.
Viliam Žingor. | Foto: Archiv Jaroslava Čvančary

Odešel tehdy do turčanských lesů, kde podle slovenského historika Ivana Guby organizoval s Ladislavem Frimelem a Jozefem Maršálem dobrovolníky, zajišťoval jim vojenský materiál a navazoval kontakty s dalšími vznikajícími skupinami protinacistického odboje. 

Podle Uhrina bylo navíc velmi cenné, když se partyzáni ze Žingorovy brigády plně podřídili vojenskému ústředí generála Jána Goliana, jednomu z představitelů Slovenského národního povstání. "Osobní Žingorova odvaha, mimořádné organizační schopnosti, vedení operací v září 1944 při obraně Rajecké doliny… To bylo v rámci Slovenského národního povstání velmi ojedinělé," shrnuje historik.

Viliama Žingora charakterizuje jako mimořádně oblíbeného, charismatického a lidského velitele. "Nešlo o klasického tvrďáka, který vše řeší silou. Měl mezi partyzány i mezi lidmi bezprostředně po válce přirozenou autoritu a respekt," dodává Uhrin.

Josef Trojan

  • Josef Trojan velel brigádě "Pavel".
  • Později však působil také jako hospodářský správce Baťových podniků na Slovensku.
  • Jan Antonín Baťa prostřednictvím této své slovenské filiálky a Slovenské banky dal Vavro Šrobárovi pět milionů korun na zakládání výborů. Z toho půl milionu přijal pro komunistickou stranu Karol Šmidke. Šrobár stál v čele malé skupiny protifašistického odboje orientované na československou exilovou vládu v Londýně.

Žingor také neskrýval averzi ke stovkám falešných partyzánů (přezdíval jim "hovnopartyzáni"), kteří se po válce vyrojili, ačkoliv proti nacistům reálně nebojovali. Těmto mnohdy už vysoce postaveným funkcionářům komunistického režimu Žingor, Trojan a další odbojáři překáželi v kariéře.

Josef Trojan. Na tomto snímku mu zbývaly poslední minuty života, pak byl popraven.
Josef Trojan. Na tomto snímku mu zbývaly poslední minuty života, pak byl popraven. | Foto: Archiv Jaroslava Čvančary

"I to byl koneckonců jeden z důvodů, proč se Žingor a jeho spolubojovníci začali postupně odvracet od komunistické strany, která často prosazovala neschopné a v době Slovenského národního povstání zalezlé kariéristy," míní Uhrin.

Žingor se navíc už během války nepodřídil velitelům sovětských oddílů či výsadků, byť s nimi spolupracoval.

Smrtelně nebezpečná kritika komunistů

Obrovská popularita mezi lidmi Žingora po válce katapultovala do politiky. Stal se poslancem Slovenské národní rady.

V květnu 1945 vstoupil do komunistické strany. Avšak už v prosinci 1945 dal jako generální tajemník Svazu slovenských partyzánů na kongresu v Bojnicích jasný signál, v jakém stylu povede nově založenou partyzánskou organizaci: "Musí stát nad všemi politickými skupinami a v žádném případě nemůže vstoupit do služeb jedné strany, protože by tím svoje poslání v základech rozvrátila."

Žingor tím podle slovenského historika Ivana Guby představil plán transformace Svazu slovenských partyzánů na nestranickou organizaci. Po komunistickém puči v únoru 1948 se tak stal pro nový režim nežádoucí osobou.

Nešlo navíc o jediný krok, který komunistům vadil. Žingor také k překvapení mnohých odmítl nabídku předsedy Sboru pověřenců (de facto slovenské vlády) Gustáva Husáka, aby vstoupil do Sboru národní bezpečnosti pro střední Slovensko v hodnosti majora.

Pak se Žingor začal postupně stahovat z veřejného života. V roce 1947 vystoupil z komunistické strany a rezignoval na šéfa Svazu slovenských partyzánů. Po komunistickém převratu v roce 1948 ho zákonitě vyloučili ze Slovenské národní rady.

Tehdy se tajná policie začala soustředit na shromažďování jakýchkoliv protistátních materiálů a vytvářela někdy až absurdní spojenectví, poukazují historici. "Hledala se souvislost mezi Žingorem a osobami klasifikovanými jako 'možní odpůrci nového režimu'," vysvětluje Ivan Guba. Žingor byl nakonec označen jako "vůdce skupiny, která připravuje státní převrat za asistence západních mocností".

V té době žil Viliam Žingor už zcela v ústraní - v kamarádově horské chatě v Račkové dolině v Západních Tatrách. Ještě nedávno oslavovaný partyzánský velitel jen s obtížemi hledal práci.

Chatu nakonec obklíčilo po zuby ozbrojené čtyřicetičlenné komando a Žingor v obavě, že by mohlo ublížit jeho těhotné ženě nebo dětem, se vzdal. Následovaly brutální výslechy. Místo statného muže tak později před soudem stál až nápadně vyzáblý a ztýraný muž.

Viliam Žingor i Josef Trojan byli obviněni z řady zločinů: mimo jiné z velezrady, špionáže či z vedení života v rozporu se socialistickou morálkou. Žingor byl oběšen 18. prosince 1950, Trojan ho následoval 29. prosince 1953.

Vymazáni z vědomí národa

Viliam Žingor, Josef Trojan, Jozef Brunovský, Ladislav Nosák, Samuel Bibza, Michal Sečanský, Ladislav Kalina, Ernest Bielik, Josef Vogl. Jména těchto partyzánských velitelů či kamarádů dnes mnoha lidem nic neříkají. Byli popraveni nebo strávili desítky let ve vězení.

Komunistům se podle badatele Jaroslava Čvančary jedna věc povedla: téměř vymazali tyto dnes už rehabilitované hrdiny z vědomí národa.

Například Žingorovu rodinu sledovala StB až do listopadu 1989, říká Uhrin. Jeho děti čelily těžké diskriminaci, přitom jeho syn Dušan Žingor vynikal ve své době jako fotbalista. Když ale vstřelil gól, v novinách se objevilo jméno jiného hráče. "Jméno Žingor se zkrátka nesmělo nikde objevit," říká historik.

Přitom podle Uhrina právě lidé jako Žingor nebo Trojan mohou být v současnosti příkladem, jak se chovat v krizových situacích. "Nehleděli na osobní prospěch. Rozhodli se udělat něco pro většinu spoluobčanů, třebaže tím riskovali existenci a často i životy," uzavírá historik.

Video: Přežil sovětský gulag. Co ho zachránilo? Zpověď pamětníka

Jan Plovajko strávil tři roky v sibiřském pracovním táboře Norillag. Popisuje, jak přežil místo, kde s minimem jídla a při teplotách kolem minus 50 stupňů musel docházet několik kilometrů za prací.
 

Právě se děje

Další zprávy