Šli na jistou smrt, za vysněnou republiku. Česko si připomíná 100 let od bitvy legionářů u Zborova

Jan Gazdík Jan Gazdík
30. 6. 2017 9:35
Česko si připomíná sté výročí od jednoho z nejslavnějších vystoupení čs. legionářů – bitvy u Zborova. U nově zrekonstruovaného památníku na místě bitvy na západní Ukrajině se v neděli sešli politici, historici i veřejnost. "V naprostém rozvratu Ruska se objevila jednotka, která dokázala věci, na které se nezmohly celé ruské divize. Nekompromisně zaútočit a proniknout hluboko do rakousko-uherského týlu," říká historik Dalibor Vácha. O ohromujícím úspěchu psal tehdy západní i ruský tisk. "Dokázali jste, že náš národ je navždy rozhodnut domoci se národní a politické samostatnosti," vzkázal legionářům budoucí prezident T. G. Masaryk.
Velitel 49. armádního sboru generál Selivačev na inspekci čs. brigády u Zborova. Za ním velitel brigády Trojanov. Vpravo od nich v objetí Fr. Maxa s V. Kašparem. Oba zahynuli 2.7.1917 při útoku.
Velitel 49. armádního sboru generál Selivačev na inspekci čs. brigády u Zborova. Za ním velitel brigády Trojanov. Vpravo od nich v objetí Fr. Maxa s V. Kašparem. Oba zahynuli 2.7.1917 při útoku. | Foto: Aktuálně.cz

Zborov (Ukrajina) - Je druhý červenec 1917. Na obou stranách bojové linie u západoukrajinského městečka Zborov se na sebe ze vzdálenosti pár set metrů dívají čeští vojáci.

Jedni stále na straně rakouského císaře, kam museli na začátku první světové války narukovat. Druzí, zběhové, už v jednotkách ruského cara, bojující s nadějí na vysněnou samostatnou republiku.

Obojí ale prožívají obavy z další kruté bitvy, která nakonec přinese neuvěřitelně tragické situace.  

"Když jsme zajímali vojáky rakouského 75. jindřichohradeckého pěšího pluku, většinou Čechy, dal se jeden z nich na útěk. Volali na něho, ale on se nezastavil. Byl zabit. Bratr, který po něm střelil, šel se na mrtvého podívat. Byl to jeho syn. Nikdy v životě na to nezapomenu, čeho jsem byl v bitvě u Zborova svědkem," zapsal si do deníku legionář Augustin Machala, bojující na ruské straně.

Ne všechna setkání byla ovšem tak tragická, jak popsal ve svých vzpomínkách Augustin Machala.

Legionář Antonín Novák vzpomínal, že když dobíhal k rakouským zákopům, potkával první zajatce.

Bitva u Zborova

Bitva u Zborova na západní Ukrajině začala 2. července 1917 v 9 hodin 7 minut na pravém křídle Československé střelecké brigády.

Ta čítala zhruba 3500 mužů a prolomila nečekaně opevněnou frontu rakousko-německého nepřítele. Pronikla až za jeho třetí obranné postavení v hloubce přes čtyři kilometry, přestože to ruské velení původně ani plánovalo a nemělo na to potřebné prostředky nebo zbraně.

V boji legionářská brigáda zajala přes 4000 nepřátelských vojáků a důstojníků, ukořistila 20 kanónů, velké množství pušek, kulometů a dalšího vojenského materiálu.

V krvavé řeži padlo 173 legionářů přímo v boji, mezi nimi i pět velitelů rot. 29 mužů zemřelo v následujících dnech na následky zranění a 32 jich zůstalo nezvěstných. 

Počet raněných nebyl přesně zjištěn. Odhady se pohybují v rozmezí 880 až 1041 mužů. Mnohem větším ztrátám zabránili obětaví čeští a ruští lékaři. Na rakouské straně padlo 140 vojáků českého původu. 

Bitva u Zborova byla součástí ruské tzv. Kerenského ofenzivy, odehrávající se na jihozápadní části fronty. 

Útok směřoval proti skupině armád Centrálních mocností, které velel rakousko-uherský generál Eduard von Böhm-Ermoli. Jeho armádní skupina se mimo jiné skládala z 35. plzeňského a 75. jindřichohradeckého pluku, doplňovaných z českých zemí.

V létě 1917 proti sobě stáli Češi a Slováci v rakousko-uherských i ruských uniformách. V nasazení dělostřelectva převyšoval protivník čs. legionářů minimálně čtyřikrát, zjevnou převahu měl i v dalším válečném materiálu.

Po vítězné řeži se k čs. legiím v Rusku přihlásilo 27 000 mužů, mezi nimiž byly poprvé i tisíce Slováků.

Nejvyššími řády carského Ruska byli po bitvě vyznamenání Stanislav Čeček, Mikuláš Číla, Radola Gajda, Václav Petřík nebo Jan Syrový. Jejich jména se stala později symboly.

Po roce 1918 vznikaly v Československu na téma bitvy u Zborova divadelní hry, básně, romány i velkofilmy. 

"Viděl jsem, jak trubač naší roty, bratr Ota z Plzně, se setkal se svým bratrem, zajatým našimi. A jak jiný bratr doběhl k raněnému rakouskému vojákovi - a poznal v něm svého otce."

Bojem vyčerpaný Josef Černohorský líčí pohled na "nekonečné proudy zajatých Rakušanů, vyčerpaných válečnými útrapami a napětím, které prožívali právě tak jako my".

"Dívám se na ně celkem lhostejně, protože mé myšlenky jsou jinde. V tom slyším, jak mě kdosi z jejich zástupu volá křestním jménem. Nechtěl jsem tomu ani věřit a teprve za chvíli jsem si uvědomil, že ten zarostlý, vyhublý a strhaný mladý muž, který se ke mně tak radostně a se slzami v očích hlásí, je můj bratr Karel," dodal Černohorský.

Dlouho spolu ovšem nepobyli.

Několik slov o rodičích, o Přerově, o vzájemných osudech od okamžiku, kdy se doma rozloučili, a už nastalo nové loučení.

Znovu se bratři Černohorští, už oba legionáři, setkali až po válce doma.

Obrazy zborovské apokalypsy

Útok legionářů československé střelecké brigády, bojující na straně Ruska na rakousko-uherské pozice u Zborova na západní Ukrajině posílené německými jednotkami začal 2. července 1917 v 9 hodin a sedm minut.

Kromě neuvěřitelně propletených lidských osudů ho provázely brutální střety a taky neuvěřitelně odvážné akce legionářů.

"Letíme kupředu pomoci našim granátníkům. Pak už jen škrtám zapalovači granátů o třecí plochu na rukávě a házím je jako všichni ostatní. Granáty i fugasy už udělají díru v ostnatých drátech! Děrami a přes dráty po pláštích, které přes ně bratři přehodili, hrneme se na nepřítele a bijeme do něho vesele," popisuje začátek bitvy u Zborova legionář Jaroslav Bukvička.

"Přestal jsem být člověkem se zdravým rozumem. Nedbám ničeho, jsou mi lhostejné kužele hlíny, kterých je od výbuchů granátů a min přede mnou, za mnou i po stranách jako borovic v lese. Čert vezmi všechny kulomety! Před námi je nepřítel!" dodává v zápiscích legionář Bukvička.

Jedno z nejdrsnějších svědectví z útoku bitvy u Zborova nabízí pak jeho kolega Felix Lánský.

"Do ohlušujícího hřmotu zaznívá divoký křik granátníků, kteří se jako lavina valí vpřed, bez pušek jen s bombami v ruce. Připravují nám cestu. Za nimi v šíleném letu řítí se prvá rota. Za ní druhá a hned potom naše," píše Lánský.

"Padají mrtví, klesají ranění, ale nikdo se nezastavuje, nikdo si jich nevšímá. Přes jejich těla, jako běsi, valí se lidská vlna za vlnou… Lidé se přestávají ovládat a řídí se jen pudem sebezáchovy a vraždění, který je zcela ovládl," popisuje hrůzy zborovské bitvy legionář.

"V zákopech se pak rozpoutává smrtelný zápas boj muže proti muži. Střelba pušek zmlkla. Jen bodáky pracují jako řeznické nože a občas zaduní výbuch ručního granátu, který rve na kusy lidská těla… Někteří bratří zakrvavení vlastní i nepřátelskou krví, černí od prachu vypadají jako pekelné příšery," vzpomíná Felix Lánský.

Podle jiného legionáře Václava Šidlíka se útočící vlna valila nezadržitelně vpřed, překonávala nepřekonatelné překážky, zlézala nedobytné polní pevnosti a ničila vše, co se jí stavělo do cesty.

"V boji vidím příklady úžasné smělosti a udatnosti a neomezené kamarádské obětavosti," napsal Šidlík.

Rakouské kulometné hnízdo mířící přímo na legionářskou jednotku Dominika Šenkapouna stále střílelo.

"Marně jsme křičeli, aby zastavili palbu. Nad střelcem stál maďarský důstojník s namířenou pistolí a nutil kulometčíka, aby do nás stále střílel. Zalícil jsem proto na důstojníka pušku, ale bratr Kohout mne předstihl. Kulomet utichl. Když jsme přiběhli ke kulometčíkovi, zjistili jsme, že je ke kulometu přivázán," popisuje ve vzpomínkách legionář Šidlík.

Hlášení Rakušanů: Čechoslováci postupují jako kočky

Ještě dnes je z dobových dokumentů na první pohled zjevné, že způsob a rychlost útoku překvapily pozorovatele na obou stranách fronty.

Útočící legionáři se v malých skupinách obratně proplétali mezi terénními nerovnostmi, přískoky od kráteru ke kráteru.

Poté nezadržitelně pronikali spojovacími zákopy do pozic překvapeného protivníka, který se s tímto atypickým útokem ještě nesetkal.

Zpráva velitelství 32. rakouskouherské pěší divize se zmiňuje o tom, že Rusové (za něž byli českoslovenští dobrovolníci omylem považováni) "postupovali vpřed jako kočky".

Originální přístup k plánu útoku měl podle historika Petra Hofmana kořeny v dosavadních zkušenostech čs. velitelů z vedení bojové činnosti.

Respektive z let, kdy působili ve výzvědných hlídkách carské armády. Byli zvyklí válčit v malých skupinách, s maximálním respektováním terénu.

A když padl jejich velitel, ihned ho nahradil nejzkušenější voják, takže se bezradně nezastavovali, jak bývalo často zvykem, ale skvěle improvizovali a reagovali na měnící se situaci.

"Legionáři školili své protivníky v moderním útočném boji. Jejich jednání a postup obstojí i ve srovnání s dnešními válečnými kritérii - sto let poté," říká historik Dalibor Vácha, který se tématu čs. legií věnuje dlouhodobě.

"Nebyli velitelé, byly jen hloučky čtyř pěti lidí, bojujících a útočících podle potřeby, tak jak se jejich vlastní situace utvářela. Každý pracoval samostatně a pudově chápal, co je třeba dělat, aby zvítězil," popisují legionářskou taktiku v bitvě u Zborova Důstojnické listy z 29. června 1933.  

Mocnosti začaly brát Masaryka vážně až po Zborovu

Odvaha i nasazení čs. legionářů ale měly dopad i mimo frontu.

Až do bitvy u Zborova stála politika československé Masarykovy emigrace podle historika Dalibora Váchy v podstatě jen na vodě.

"Najednou se ale v naprostém společenském i vojenském rozkladu Ruska objevuje československá dobrovolnická střelecká brigáda, která dokáže věci, na něž se tehdy nezmohly ani celé ruské divize. Totiž nekompromisně zaútočit a proniknout hluboko do rakousko-uherského týlu," říká Vácha.

Češi a poté i ve větších počtech Slováci vstupovali podle něj do legionářské brigády z dnešního pohledu s až neuvěřitelně idealistickým vědomím, že se účastní něčeho dějinotvorného.

"Tvůrci dějin se z nich nakonec opravdu stali. Bez italských, francouzských, ale hlavně ruských legií by západní mocnosti s koncem první světové války nikdy nepodpořily Masarykovu myšlenku samostatného Československa," připomíná Vácha.

"Bostonské pití čaje byla rovněž zdánlivě drobná událost - dějinná epizoda (protest amerických kolonistů proti britskému impériu, při kterém bylo v bostonském přístavu zničeno asi 342 beden lisovaného čaje. Akce ze 16. prosince 1773 se stala jednou z klíčových událostí vedoucí k americké revoluci, občanské válce a nezávislosti na Velké Británii - pozn. red.). A přitom se ´jen´ naházelo něco do vody. I bitva u Zborova byla jen epizodou nesrovnatelně větších konfliktů první světové války. Ten příběh byl ale natolik neuvěřitelný a fascinující, že mu věnovala pozornost všechna světová média," dodává historik Vácha.

Předseda prozatímní ruské vlády Alexandr Kerenskij například až po Zborovu povolil široký nábor Čechoslováků do legií.

Začala tak ještě neuvěřitelnější operace, kdy o rok později přes 60 000 československých legionářů obsadilo strategickou, několik tisíc kilometrů dlouhou, transsibiřskou magistrálu.

Tím mimo jiné znemožnili bolševické vládě sovětského Ruska odsun rakouskouherských a německých zajatců, kteří měli být nasazeni v západní Evropě proti armádám Británie, Francie a USA.

A vysloužili si opět mezinárodní věhlas. "Čechoslováci se touto akcí dostali znovu na první stránky světového tisku," shrnuje historik Karel Pichlík.

Podle jeho kolegy Dalibora Váchy dokážeme možná dnes čs. legionáře ocenit, ale už asi ne pochopit jejich motivy. Hlavně granátníků, kteří šli v prvních liniích fronty často na jistou smrt.

"Jsem čím dál víc skeptický k tomu, zda se ještě dokážeme nadchnout pro vlastenecké ideje a žít pro ně tak jako u Zborova naši předci. Idea samostatného státu byla pro ně natolik silná, že potlačovala i nejsilnější lidský pud sebezáchovy," tvrdí Vácha. 

Přesná replika legionářského vlaku bude do roku 2020 jezdit po českých kolejích. Podle tajemníka projektu Legie 100 Jiřího Charfreitaga připomene, že legionáři stáli na začátku čs. samostatnosti. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy