reklama
 
 

Skončil poslední mohykán Castro. S ním studená válka

19. 2. 2008 13:05
Castro byl nejdéle sloužící hlavou republiky na světě

Havana - Když předloni umíral v Santiagu bývalý chilský diktátor Augusto Pinochet a zároveň se v Havaně dlouho zotavoval z náročné operace kubánský vůdce Fidel Castro, mnoha komentátorům neušla časová souvislost těchto událostí.

Pinochet i Castro patřili k předním protagonistům studené války, každý na jiné straně. Chilan byl zapřísáhlým odpůrcem komunismu, Kubánec jeho šiřitelem.

Chilský diktátor je mrtev, kubánský dnes odstoupil a prohlásil, že se nevrátí. 

Služebně nejstarší

Jedenaosmdesátiletý Castro byl služebně nejstarší hlavou republiky: Od chvíle, kdy na karibském ostrově svrhl diktátora Fulgencia Batistu a začal psát dějiny své vlastní diktatury, uplyne příští rok už padesát let.

Pouze thajský král Bhumiból a britská panovnice Alžběta II. jsou na trůně déle, ale v obou případech jde o monarchy, kteří své tituly zdědili.

Fidel rozděloval svět jako málokterý jiný politik. Někteří ho milovali, jiní nesnášeli, pro další byl spíš úsměvnou kuriozitou.

Levicoví intelektuálové - například francouzský filozof a spisovatel Jean Paul Sartre - jej obdivovali. Sartrova kniha Uragán nad cukrem se stala klasikou. 

Kubánská revoluce dýchala romantikou, symbolizovanou Fidelovým plnovousem, kšiltovkou a doutníkem. A v neposlední řadě i legendou jménem Che Guevara, jehož fotografie s baretem patří mezi vůbec nejznámější snímky 20. století.

Lidé, kteří bojovali proti komunismu a považovali ho za hrozbu pro celý svět, měli názor pochopitelně opačný. To platí zejména o kubáských exulantech, kteří se v průběhu let usazovali na Floridě a v dalších místech USA.

Fidel se stal přesvědčeným marxistou, přestože sám pocházel z poměrně bohaté rodiny, která vlastnila rozsáhlé pozemky. Dostalo se mu jezuitské výchovy a na havanské univerzitě vystudoval práva.

Rozhodl se však pro dráhu revolucionáře.

Nepřátelská Amerika

Jedno Fidel dokázal bezesporu. Ačkoliv Kuba není nijak významnou zemí jak co počtu obyvatel, tak rozlohou, několikrát byla v centru světového dění a nepřestala přitahovat pozornost.

Asi nejvíce v roce 1962, v době takzvané karibské krize. Kubánský spojenec Sovětský svaz se tehdy pokusil na ostrov převézt atomové zbraně. Americký prezident Kennedy se rozhodl pro blokádu Kuby a svět se ocitl na pokraji jaderného konfliktu.

Sověti ustoupili a Američany konflikt utvrdil v nutnosti izolovat kubánský režim. Hospodářské embargo a sankce od té doby patří neodmyslitelně ke vztahům mezi Washingtonem a Havanou.

V sovětské náruči

Fidel se vrhl plně do náruče Sovětského svazu a celého východního bloku. Kuba se na nich stala ekonomicky závislou.

V Československu pobýval velmi často. Češi a Slováci jezdili pracovat a radit na Kubu, naopak kubánští dělníci mířili do československých podniků.

Invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 Castro podpořil a kritizoval Dubčekovo reformní vedení.

V této době se také staly pověstným dlouhé Fidelovy projevy na stranických sjezdech a při dalších příležitostech. Byl schopen bez přestání hovořit až šest hodin.

Africká dobrodružství

Kubánský lídr se nerozpakoval poslat vojáky do zahraničí v zájmu rozšiřování bloku komunistických zemí.

Kubánští vojáci se tak v sedmdesátých letech účastnili po boku marxistických režimů krvavých občanských válek v afrických zemích: Angole, Mozambiku či Etiopii.

Po roce 1989 přišla krize. Rozpad Sovětského svazu a  komunistické východní Evropy odstřihl churavějící kubánské hospodářství od zdroje pomoci.

Ostrov zasáhl nedostatek jídla, léků i dalšího zboží. Castro ale trval na tom, že jeho revoluce musí pokračovat. Ani na chvíli nepřipustil myšlenku, že by se vzdal moci nebo že by vůči straně připustil legální opozici.

Hněv na Prahu

S Prahou se stárnoucí diktátor rozešel ve zlém. Neustálá česká kritika za nedodržování lidských práv a podpora kubánských disidentů jej popouzela. Režim oficiálně nazval Českou republiku "americkým pohůnkem".

V posledních letech se sice zhoršovalo jeho zdraví, ale radost mu dělal vývoj v Latinské Americe.

K moci se ve volbách dostala řada levicových vůdců, kteří sdílejí jeho odpor vůči USA a tržní ekonomice: venezuelský prezident Hugo Chávez, bolivijský vůdce Evo Morales, znovu se vrátil i nikaragujský revolucionář Daniel Ortega.

Od operace v létě roku 2006 se ale na veřejnosti téměř neobjevoval. Dnes potvrdil obavy svých obdivovatelů a naopak naděje svých kritiků. Oznámil, že už se nevrátí.

autor: Martin Novák | 19. 2. 2008 13:05

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama