reklama
 
 

Vyhrožovali mé rodině, domů mi chodily pohřební věnce, popisuje novinář, který se dostal mezi FARC

21. 3. 2017
Povstalci z gerily FARC zachyceni v dokumentárním filmu Ukončit válku. | Video: Jeden svět |  03:05
Jorge Enrique Botero, který už přes 20 let pokrývá občanskou válku v Kolumbii, si vysloužil přezdívku "Novinář FARC". Jako jediný získal takovou důvěru partyzánů, že mu umožnili přístup do svých stanovišť v džungli. Byl u čtyřletého procesu mírových vyjednávání FARC s kolumbijskou vládou a prezidentem Juanem Manuelem Santosem, který loni v listopadu vyústil v ukončení přes 52 let dlouhého krvavého konfliktu. Prahu navštívil jako jeden z hostů filmového festivalu Jeden svět, který se minulý týden přesunul do dalších českých měst. Na festivalu je k vidění film o něm s názvem Ukončit válku.
Doporučujeme

Aktuálně.cz: Jste jediným novinářem, který se dostal mezi povstalce z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC). Přímo do jejich stanovišť uprostřed džungle. Jak se vám to podařilo?

Jorge Enrique Botero: Všechno to začalo před dvaceti lety. Rozhodl jsem se pomoci matkám 50 vojáků, které povstalci unesli jako rukojmí. Při jejich hledání jsem se dostal do spojení s jednou vedoucí jednotkou povstalců a poprosil jsem je, jestli mi dovolí dostat se na území, kde drží rukojmí.

Podařilo se. Udělal jsem reportáž přímo z místa, kde byli tito lidé zadržováni. A díky tomu jsem dostal kontakty na vyšší představitele FARC.

Na rozdíl od jiných novinářů, kteří tehdy popisovali ten konflikt velmi jednostranně, jsem se snažil podávat co nejvyrovnanější svědectví. Rozhodl jsem se nejít cestou stigmatizace a neustálého odsuzování gerily. Snažil jsem se poskytnout obrázek války z druhé strany. Díky tomu jsem si u nich získal větší důvěru.

Neukazoval jste povstalce jen jako zločince. Jak Kolumbijci, kteří žili už mnoho let ve válce, na vaši práci nahlíželi?

Samozřejmě jsem čelil mnoha, mnoha problémům. Musel jsem odejít z mainstreamových médií a začal jsem pracovat nezávisle. Předtím jsem pracoval pro nejdůležitější kolumbijská média, jako je například televize Caracol.

Co je FARC

  • Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (zkráceně FARC) jsou ultralevicová povstalecká organizace, která od 60. let vedla guerillovou válku proti kolumbijské vládě.
  • Organizaci založil Manuel Marulanda Vélez v roce 1964. V prvních dvou letech fungovala jako vojenská frakce Kolumbijské komunistické strany. 
  • Svou činnost financovala z únosů a od 80. let také z obchodu s drogami.
  • V roce 2013 měla 9000 členů a ovládala 30 procent území Kolumbie.
  • V září 2016 podepsal vůdce FARC Rodrigo Londono s kolumbijským prezidentem Juanem Manuelem Santosem mírovou dohodu, kterou však voliči v říjnovém referendu těsně odmítli. V listopadu pak byla podepsána nová dohoda, kterou vzápětí schválil parlament.
  • Občanská válka si za 52 let svého trvání vyžádala 260 tisíc obětí a ze sedmi milionů lidí se stali uprchlíci.
  • Za uzavření míru s FARC dostal loni prezident Santos Nobelovu cenu míru.

Tehdy jsem udělal jednu válečnou reportáž, která v podstatě neprošla cenzurou. Já jsem nesouhlasil, a tak mě vyhodili. Zaplatili mi ale odškodné a za ty peníze jsem si koupil vlastní výbavu. Začal jsem pracovat na volné noze hlavně pro zahraniční média, jako například pro americkou stanici NBC nebo různá latinskoamerická média.

Kromě toho mi začaly chodit výhrůžky smrtí, mně i mé rodině. Několikrát se mi stalo, že mi přímo domů přišel pohřební věnec. Své děti jsem musel dostat ze země a i já sám jsem musel Kolumbii několikrát opustit. Spousta vysokých státních úředníků mě obviňovala, že jsem propagandistou guerily.

Nenapadlo vás někdy raději skončit?

Novinařinu mám rád nade vše. A cítil jsem velmi silnou společenskou odpovědnost. Hlavně proto, že jsem velmi zblízka a na vlastní kůži pocítil, co je to válečné utrpení. A své povolání novináře jsem chtěl využít jako nástroj míru.

Hrozba návratu k válce

Mír, který byl loni na podzim uzavřen, byl nejprve odmítnut v referendu. Nakonec vznikla nová dohoda, o které už lidé hlasovat nemohli. Jakou má taková dohoda budoucnost?

Podpis mírové dohody je nejdůležitější věc, která se v Kolumbii stala za posledních 50 let. Ženy a muži, kteří používali zbraně pro dosažení svých cílů, se v tuto chvíli stali součástí organizace, která pomocí mírových nástrojů chce spoluvytvářet společnost.

Nicméně je pravda, že mnohá politická uskupení považují příchod zástupců gerily na politickou scénu jako velké nebezpečí. Jsou pro ně příliš radikální.

V Kolumbii jsou dvě velmi důležité síly, o jejichž vítězství či prohře se bude rozhodovat v následujícím roce během voleb. Rozhodne se, zda bude Kolumbie pokračovat v mírovém procesu, nebo se vrátí k válce.

Znamená to, že mír má šanci, pokud ve volbách vyhraje strana současného prezidenta Juana Manuela Santose, který dohodu s povstalci uzavřel?

Já si myslím, že pokud zvítězí síly, které podpořily mírový proces, tak se Kolumbie už nikdy k válce nevrátí. Pokud by se stalo, že vyhrají oponenti, tedy odpůrci mírového procesu, tak existuje opravdu velké nebezpečí, že se Kolumbie opět propadne do té hrozitánské války, která trvala přes 50 let.

Budou povstalci opravdu schopni zapojit se do politiky? Získají k tomu i dostatečnou podporu?

Čtyři roky jsem sledoval mírový proces v Havaně na Kubě. Byl jsem svědkem toho, jak se mění mentalita a přístup zástupců gerily. Byl jsem u toho, když se opravdu pevně rozhodli, že upustí od zbraní a jejich jediným nástrojem jednání bude politika. K tomu opravdu došlo.

Nicméně rizika, kterým FARC čelí, tu stále jsou. Existuje reálná hrozba, že budou zabiti. Před několika dny jsem navštívil tábor, ve kterém se scházejí a připravují na celý proces transformace. Mezi řadovými členy gerily jsem viděl značnou míru nervozity. Mají obavy, sžírají se nejistotou, mají pochybnosti.

Válka v Kolumbii nebyla jen konfliktem mezi FARC a vládou. Zasahovaly do toho také paramilitární organizace, které na úkor vlády získaly kontrolu nad rozsáhlými oblastmi v zemi. Je teď Kolumbie dostatečně silná na to, aby dokázala zajistit všem obyvatelům bezpečí?

Kolumbie je obrovská země a nad mnohými oblastmi vláda neměla kontrolu nikdy. Můžeme hovořit o více než 50 procentech území. Je také pravda, že kde vláda nebyla přítomná, byly tam jiné síly, které území okupovaly, ať už gerily, nebo paramilitární skupiny.

Kromě toho je Kolumbie největším producentem kokainu. Na mnoha územích dochází k nelegální těžbě různých surovin. Máme pět hranic, na kterých operují různé nelegální zločinecké skupiny. Navíc už v tuto chvíli víme, že v některých zónách, které opustila gerila, fungují jiné ozbrojené skupiny.

Myslím, že to bude trvat hodně dlouho, než vláda získá kontrolu nad celým územím. A to samozřejmě naplnění mírové dohody velmi ztěžuje.

Začít se musí u zemědělců

V dokumentárním filmu Ukončit válku, který je k vidění na festivalu Jeden svět, zazní, že teď vznikly pro mírovou dohodu vhodné podmínky. Co to je?

Jedna ze zásadních částí dohody je fakt, že ona sama může vést k radikálním změnám života na kolumbijském venkově. Z venkovských oblastí vychází hlavní příčiny vzniku celé války. Většina členů FARC jsou zemědělci, venkované.

A v této dohodě se stanovují podmínky, které venkované nikdy neměli. Najdete v ní ustanovení, díky nimž se může změnit pěstování koky. V Kolumbii se koka pěstuje na 200 000 hektarech půdy. A nyní se utváří možnosti, jak přeměnit tato pole na taková, kde by se pěstovalo něco legálního.

Ale tím ti zemědělci přijdou o hodně peněz…

Samozřejmě, i této otázce se dohoda věnuje. Jedním způsobem, jak se s tím vyrovnat, je budování infrastruktury. Protože koka se pěstuje v odlehlých oblastech. Tam nikdo nedojede. A proto si zemědělci říkají: "Ale když teď místo koky začnu pěstovat banány, tak to ani nemám jak dostat na trh, abych je mohl prodat".

To znamená, že se musí vybudovat silnice, které budou protínat i tyto vzdálené oblasti.

Pak se taky musí změnit mentalita lidí na venkově. Protože z obchodu s drogami vznikl kulturní problém. Jediné, kolem čeho se točí život těchto zemědělců, jsou peníze. Změnit to bude velmi těžký úkol a bude trvat dlouho. Odhaduji několik generací.

Nobelova cena z kolumbijský mír

Znamená to tedy, že vhodné podmínky pro mír vytvořila vláda? Vzešel skutečně impuls ze strany prezidenta Juana Manuela Santose, který za to posléze získal Nobelovu cenu?

Pan prezident Santos byl vždy velmi vytrvalý a měl silnou vůli. Svého rozhodnutí se držel i přes velkou politickou opozici. Ale je jasné, že celý mírový proces nevznikl jen díky tomu, že by byl jednoho dne osvícen.

Celá válečná dynamika se v té době změnila. Důležitými faktory bylo nasazení kvalitní vojenské techniky a příliv mnoha milionů dolarů. Válečné váhy se najednou začaly více vychylovat ve prospěch vlády a v neprospěch gerily.

Gerily působily i v mnoha jiných latinskoamerických zemích. Některé z nich se úspěšně zapojily do politického života. Vidí FARC v nějaké příklad, který by chtěly následovat?

Ano, byl jsem toho svědkem poslední čtyři roky. V kubánské Havaně docházelo často k setkáním s organizacemi, jako je baskická ETA, irská IRA a jiné gerily, které se rozhodly pro mírovou transformaci.

Zástupci FARC si tak uvědomili, jak důležité je utvářet různé spolky a spolupracovat. IRA například v Irsku spolupracovala v oblasti dopravy a podobně. Kolumbie má zase nádhernou přírodu, kterou kvůli válce nemohl nikdo navštívit. A z výměny zkušeností vznikly nápady například na spolupráci v oblasti turismu.

Těžký návrat žen

Ve FARC bojovaly i ženy. Jaké je jejich postavení v rámci gerily?

Ženy tvoří přibližně 35 procent složení FARC. Většina z nich jsou mladé ženy a drtivá většina jsou venkovanky.

Mnoho z nich se rozhodlo vstoupit do ozbrojených jednotek, protože podmínky, ve kterých žily, byly hrozné. Ženy byly zneužívány, týrány, trpěly chudobou, byly diskriminovány. Ve chvíli, kdy se staly součástí gerily, se jejich život zcela radikálně změnil. Cítily, že konečně někam patří a že mohou vzít svůj osud do vlastních rukou.

Jejich role ve FARC jsou naprosto identické s rolemi mužů. Všichni dělají to samé, jsou na stejné úrovni. Není to tak, že by ženy byly v kuchyni nebo praly mužům prádlo.

Přesto to ale neznamená, že si neužívají takových těch každodenních marností. Často se setkáte s obrázky, kdy má sedící žena na klíně zbraň a volnou rukou si lakuje nehty.

Myslíte, že pro ženy bude těžší vrátit se zpět do života ve společnosti?

Bude to těžké. Ta transformace lehká nebude. Nicméně, když jsem se s nimi setkával, viděl jsem v jejich tvářích štěstí. Jsou plné optimismu a naděje, mnohé se těší, že znovu navážou vztahy se svými rodinami.

Uvedu příklad. V průběhu války gerila zakazovala ženám otěhotnět. Pokud otěhotněly, byly nuceny jít na potrat. A teď nedávno na setkání FARC jsem viděl, že jsou těhotné všechny. Došlo k takové "explozi". Najednou vidí, že si to mohou dovolit.

To End a War (Ukončit válku). Režie: Marc Silver. Tahle válka trvala tak dlouho, že už si na ni skoro všichni zvykli. Přes 52 let dlouhý ozbrojený konflikt v Kolumbii mezi vládou a ultralevicovou gerilou FARC si vyžádal statisíce mrtvých a ovlivnil životy milionů lidí. V roce 2012 obě strany poprvé usedly ke společnému stolu a o čtyři roky později podepsaly historickou mírovou dohodu. Prezident Santos získal Nobelovu cenu míru. Může ale takový mír vydržet? Dokážou se marxisté z džungle začlenit do demokracie? Budou si lidé moci navzájem odpustit zločiny, jichž se dopustili všichni aktéři této války? Snímek nabízí unikátní pohled do zákulisí nejvyšších pater obou znesvářených táborů i procesu, který vede k dějinnému zvratu.

Související

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama