Mimořádná zpráva

Sir Winton a ti druzí. Malou dívku zachránila před nacisty neznámá hrdinka z Anglie

Simona Fendrychová Simona Fendrychová
30. 4. 2019 7:50
V létě 1939 pražský hotel Alcron ve Štěpánské ulici praskal ve švech. Na jaře padla druhá republika a ti, kdo před Hitlerem utekli ze Sudet, už věděli, že ani v protektorátu není bezpečno. V secesní hotelové kavárně se setkávali lidé, kteří do té doby pomáhali utéct ze země oponentům a nepřátelům nacistického režimu. V předvečer druhé světové války už šlo o to, zachránit alespoň děti.
Britka Minnie Simmondsová (úplně vlevo) se svou adoptivní dcerou Evou Leadbeaterovou po druhé světové válce.
Britka Minnie Simmondsová (úplně vlevo) se svou adoptivní dcerou Evou Leadbeaterovou po druhé světové válce. | Foto: Archiv Evy Leadbeaterové

Mezi lidmi se šířily zvěsti o skupině odvážlivců, nejznámějším z nich se později stal Nicholas Winton. V Alcronu se setkávali všichni. Zoufalí rodiče čekající na místo ve vlaku pro své děti, skupina Britů, která takzvané kindertransporty organizovala, a nakonec i gestapo, které je tajně sledovalo.

Na konci června nastoupila do jednoho takového záchranného vlaku plného dětí i tehdy osmiletá dívka Evelína Pragerová. Rozloučila se s rodiči i se svým o tři roky starším bratrem. Maminku a tatínka měla znovu vidět až po návratu, bratr za ní měl do Anglie přijet v srpnu. S nikým z nich už se ale nikdy nesetkala. Jedenáctiletý Tomy se dostal do posledního transportu v září 1939, který už ale nestihl vyjet. Válka propukla a všichni nedlouho potom skončili v osvětimském koncentračním táboře, kde zemřeli.

"Když jsem odjížděla, brala jsem to jako dobrodružství. Lépe si pamatuji příjezd do Londýna než loučení v Praze. Neuměla jsem anglicky a musela jsem se rychle přizpůsobit novému prostředí," vypráví dnes osmaosmdesátiletá Eva Leadbeaterová. Doma jí jako malé říkali Evičko, proto si pak jméno změnila. Tímhle oslovením začínaly i dopisy, které jí rodiče prostřednictvím Červeného kříže do Anglie posílali. Po několika letech ale chodit přestaly. Dozvěděla se o transportu do Osvětimi. "Myslím, že tehdy mi definitivně došlo, že už to dávno není jen nějaké dobrodružství," říká nyní.

Eva měla štěstí. Po příjezdu si ji vzala do péče Minnie Simmondsová, svobodná učitelka ve středním věku, která vlastní děti neměla. Zpočátku si ji brala s sebou do třídy, kde učila. Sblížily se a stala se z nich opravdová rodina. "Přijela jsem v červenci a do Vánoc už jsem mluvila plynně anglicky. Češtinu jsem dočista zapomněla," popisuje paní Leadbeaterová.

Minnie Simmondsová během druhé světové války na zahradě se svým psem.
Minnie Simmondsová během druhé světové války na zahradě se svým psem. | Foto: Archiv Evy Leadbeaterové

Vzpomínky na život v Praze ale nikdy na rozdíl od rodného jazyka nezmizely. Rodiče viděla na každém rohu, vraceli se k ní jako přízraky. O svém bratrovi dlouho s nikým nedokázala mluvit.

Další dopis z Československa přišel až na konci války. Psala ho teta, nikdo bližší jí doma nezbyl. Stálo v něm, že ji zbytek rodiny rád uvidí. "Vlastně mi doopravdy nenabídli, abych se vrátila, a já to později pochopila. Nebyla to lehká doba. Navíc teta není to samé co rodiče a já už měla novou mámu. Po pár letech už ze mě byla hotová Angličanka," vysvětluje nad kávou v pražském hotelu. Do rodného města se vrací pravidelně od 60. let, styky s rodinou nikdy nepřerušila, i když vždycky komunikovali jen v angličtině. Tentokrát ale do Prahy nepřijela jen kvůli nim.

Eva Leadbeaterová se svým manželem Allanem během poslední návštěvy v Praze.
Eva Leadbeaterová se svým manželem Allanem během poslední návštěvy v Praze. | Foto: Eva Blechová

Sir Winton a ti ostatní

V úterý se v Černínském paláci zúčastní akce k 80. výročí dětských záchranných transportů z roku 1939, na které ministr zahraničí Tomáš Petříček připomene všechny jejich organizátory. Patří mezi ně Marie Schmolková, Doreen Warrinerová, Nicholas Winton, Trevor Chadwick, Beatrice Wellingtonová nebo Bill Barazetti. Hlavně poslední pětice se zasadila o to, že se podařilo z protektorátu zachránit 669 dětí. Tlačila na britskou vládu, aby přijala alespoň dětské uprchlíky, obstarávala cestovní dokumenty a sháněla dobrovolníky v Británii, kteří byli ochotní přijmout uprchlické děti z Československa.

Už v pondělí ministr zahraničí na hotelu Alcron slavnostně odhalil pamětní desku Doreen Warrinerové. Britky, která zachránila stovky dětí, ale doposud zůstávala spolu s ostatními ve stínu sira Nicholase Wintona.

"Akcí se snažíme říct, že sir Nicholas Winton rozhodně nebyl sám a že zachráněných lidí bylo víc," říká Lukáš Přibyl z ministerstva zahraničí, jinak taky oceňovaný režisér dokumentárních filmů zachycujících osudy obětí holokaustu. "V té době přijela do Prahy hrstka lidí, která vše organizovala na vlastní pěst a pak částečně za pomoci britské vlády, která se po fiasku v Mnichově chytla za nos a začala spolupracovat. Všichni hrozně riskovali," dodává.

Minnie Simmondsová (1878-1966) za 1. světové války jako dobrovolná sestra.
Minnie Simmondsová (1878-1966) za 1. světové války jako dobrovolná sestra. | Foto: Archiv Evy Leadbeaterové

Doreen Warrinerová doprovázela děti k vlakům a někdy s nimi jezdila až za hranice do Polska, odkud pak děti cestovaly dál do Anglie. Eva Leadbeaterová - tehdy osmileté dítě - nemohla vědět, kdo konkrétně jí cestu zařídil a zachránil jí tím život. Pro všech 669 účastníků kindertransportů se později vžilo označení "Wintonovy děti".

Nad kávou v pražské kavárně si vybavuje vzpomínku na jednu ženu, která s nimi byla, když vyjížděli z pražského hlavního nádraží. "Byl to jediný dospělý člověk v celém vlaku. Pamatuji si, že mi pomáhala, když jsem potřebovala na záchod. Sice mi bylo osm, ale byla jsem na svůj věk malá a vypadala jsem tak na pět," směje se.

Neznámí hrdinové

Koho si však pamatuje dobře a o kom při svém vzpomínání mluví s neskrývanou něhou v hlase, byla její adoptivní matka. Díky ní dokázala jako malé dítě bez rodičů začít v cizí zemi nový život. Po 80 letech Eva Leadbeaterová vzpomíná především na neznámé hrdiny - britské dobrovolníky -, kteří se stejně jako její adoptivní maminka ujali stovek dětských uprchlíků.

Kindertransport

Záchranná akce trvala devět měsíců před vypuknutím druhé světové války. Velká Británie tehdy přijala téměř deset tisíc převážně židovských dětí z Německa, Rakouska, Československa, Polska a Svobodného města Gdaňsk. Mezi nimi bylo i 669 dětí z Československa.

První Kindertransport z Prahy byl vypraven 14. března 1939, poslední 1. září téhož roku. Ve stejný den ale vypukla válka a vlak se všemi 250 dětmi byl zastaven a poslán zpět.

"Jde jen o vyjádření vděčnosti a poděkování lidem, o kterých se neví, kteří ale tolik pomohli. Každý zná Nicholase Wintona, méně lidí zná Doreen Warrinerovou a ostatní. A já osobně jsem přijela veřejně poděkovat ženě, která se o mě postarala. Věděla o nebezpečí v Československu a dala mi život v Británii," říká Leadbeaterová.

Nebylo to přitom vůbec nic samozřejmého. Předválečná Británie se potýkala s chudobou a rodiny, které děti přijímaly, často pocházely z nižších vrstev. "Velmi často šlo o nepříliš majetné rodiny, které přesto složily za tyhle zachráněné děti kauci a pak se o ně celou válku staraly - živily je, šatily a platily za ně školné. To byla pro ně za války obrovská přítěž," vysvětluje Lukáš Přibyl.

Eva Leadbeaterová se se svým manželem Allanem proto angažuje v nejrůznějších charitách na podporu uprchlíků. Podporuje organizace, které se dnes v Británii snaží zajistit přijetí dětí, které do Evropy přicházejí bez doprovodu. A připomíná i opomíjené hrdiny svého vlastního příběhu.

"Vždycky se mluví jen o tom, jak rodiče v Československu posílali své děti pryč a jak těžké to muselo být. Ale to je jen jedna část příběhu, na tu druhou se zapomíná. Nemluvíme o lidech, kteří nás jako děti přijali. Těm musíme také poděkovat," dodává.

Podívejte se na rozhovor DVTV s dcerou Nicholase Wintona.

Česko by mělo být velkorysejší vůči uprchlickým dětem. Mezi rokem 1939 a současnou uprchlickou krizí existují některé paralely, říká Wintonova dcera. | Video: DVTV, Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy