Praha - Severní Koreji se podařilo strhnout na sebe pozornost světa během zimních olympijských her v jihokorejském Pchjongčchangu. Režim tam zastupovala sestra diktátora Kim Čong-una a přijela i skupina roztleskávaček.
V médiích se ale zároveň objevují informace o tom, že jsou severokorejští sportovci přísně hlídáni nebo že na jihu vidí mnoho věcí poprvé v životě. Například rychlovlaky nebo vůbec cizince.
"Jihokorejská vláda je severokorejskou propagandou popisována jako pouhá loutka té proradné americké vlády. Sami Jihokorejci ale nikdy nebyli v očích Severokorejců nepřítelem," vysvětluje koreanistka Nina Špitálníková. "Jihokorejci jsou bratři, kterým je potřeba pomoci od kruté imperialistické vlády," dodává.
Špitálníková byla v letech 2011 a 2012 dvakrát v Pchjongjangu na stáži. Napsala o tom knihu s názvem Mezi dvěma Kimy. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popsala, s čím se Severokorejci běžně potýkají.
Aktuálně.cz: Můžete zhruba říci, jaký je základní jídelníček "průměrného" Severokorejce? Co si může dát v restauraci nebo koupit běžně v obchodě?
Nina Špitálníková: Na to je velmi těžké odpovědět, jelikož jediné informace, které o stravování Severokorejců v současnosti máme, jsou ty od uprchlíků. Severokorejská vláda stále tvrdí, že v zemi funguje veřejný distribuční systém, který Severokorejcům garantuje pravidelný příděl rýže, obilovin, sojové omáčky, zeleniny a na státní svátky nebo významné události jedince, jako jsou pohřeb v rodině a svatba, dokonce i alkohol a cigarety.
Výpovědi uprchlíků ale dokazují, že veřejný distribuční systém byl zrušen během hladomorů v 90. letech a poté byl obnoven jen pro obyvatele hlavního města Pchjongjangu.
Základní jídelníček Severokorejců mimo obyvatel hlavního města se skládá prakticky z toho, co si mohou sami vypěstovat nebo si koupit od souseda. Základ tvoří rýže, zelenina, kimči a tofu. Maso se na stole objevuje jen zřídka.
Obyvatelé Pchjongjangu mají ale jiné možnosti. V metropoli je několik velkých trhů, kde se prodává naprosto všechno. Od zeleniny, ovoce a bylinek přes maso a ryby až po evropské špagety. Zároveň obyvatelé Pchjongjangu mohou zajít do restaurace nebo si dát odpoledne v kavárně italské espreso.
O těchto trzích se často píše a hovoří - že tu lidé volně prodávají a nakupují věci. Nebo že zemědělci mohou část své úrody prodávat takzvaně soukromě…
Je to pravda. Poté co se zhroutil veřejný distribuční systém během 90. let, byli Severokorejci nuceni se postarat sami o sebe. Stát to už za ně neudělal. Poměrně rychle se po celé zemi rozrostla tržiště - Severokorejci začali nelegálně prodávat část úrody a černý trh kvetl.
Bohužel to bylo nelegální a Severokorejcům za to hrozily poměrně velké postihy.
Kim Čong-un ihned po svém nástupu povolil zemědělcům, aby si mohli nechat část své úrody. Zároveň začal mlčky přehlížet černý trh. Tyto kroky vedly nejen k většímu rozvoji trhů, ale i ke vzniku střední třídy.
Nakolik vážné bylo to období hladu, neúrody a záplav v 90. letech? Mluví se o něm v Severní Koreji, nebo je to tabu?
Severní Korea čelila v 90. letech jedné z největších krizí ve své historii. Země se musela vyrovnat se záplavami v roce 1995, s obdobím ničivého sucha v roce 1997, s rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 a zároveň s úmrtím vůdce Kim Ir-sena v roce 1994. Kombinace těchto faktorů způsobila hladomor, během kterého zemřelo až deset procent severokorejské populace.
Severokorejci o tomto období v dnešní době moc nemluví. Ale není Severokorejce, kterého by se toto období nějak nedotklo. Do té doby relativně dobře fungoval veřejný distribuční systém, ale najednou se to změnilo a Severokorejci se museli spolehnout jen sami na sebe, což pro ně byla obrovská změna. Nebyli na to připraveni.
Předpokládám, že oficiálně je v KLDR stoprocentní zaměstnanost. Jaké jsou vaše zkušenosti s tím, jak tam třeba fungují továrny a podniky? Co produkují? Nebo je to tak, že mnoho lidí pracuje jen formálně?
Stoprocentní zaměstnanost v Severní Koreji fungovala, ale dostala jsem se k informaci, že v dnešní době je možné si "koupit" právo být nezaměstnaný. Každopádně jen malé procento lidí si to může dovolit. Ostatní musí pracovat a severokorejský režim vymyslí pracovní pozici úplně pro každého.
Když jsem studovala v KLDR, vždycky mě mírně rozčilovala přezaměstnanost v obchodech. Pokaždé jsem při nákupu musela podstoupit zdlouhavé kolečko. Jedna zaměstnankyně mi na papírek napsala cenu zboží, druhá měla na starost platby a třetí zboží vydávala. Ani jeden krok nešel vynechat.
A je nutné dodat, že severokorejští zaměstnanci nepatří k těm nejrychlejším.
Dívají se Severokorejci na Jižní Koreu jako na nepřítele, nebo jsou to pro ně spíš jen "Korejci na druhé straně"?
Je velký rozdíl mezi tím, jestli mluvíme o jihokorejské vládě, nebo Jihokorejcích samotných.
Jihokorejská vláda je severokorejskou propagandou popisována jako pouhá loutka té proradné americké vlády. Sami Jihokorejci ale nikdy nebyli v očích Severokorejců nepřítelem. Ba naopak. Jihokorejci jsou bratři, kterým je potřeba pomoci od té kruté imperialistické vlády. A kdo jiný by měl sjednotit korejský národ než severokorejský vůdce?
Takto zjednodušeně je postavena severokorejská propaganda.
Cítí Severokorejci hrdost, když na olympiádě v Pchjongčchangu jde korejský tým pod společnou vlajkou?
Severokorejská vláda to využije pro svoji propagandu. Kim Čong-un bude vyobrazován jako ten, který konečně sjednotí severokorejský národ a díky němuž budou Korejci zase jedna rodina.
