reklama
 
 

Rusové za plotem i jedno WC pro 10 rodin. Uprchlíci v Gruzii líčí, jak žijí po válce

29. 12. 2018 8:31
Války v Gruzii za sebou zanechaly desetitisíce lidí, kteří ztratili své domovy. Většina z nich dnes žije v takzvaných kolektivních centrech. Těchto míst jsou tisíce - ve městech i na venkově. Některá se dají poznat už z dálky na první pohled, vypadají totiž jako satelitní městečka. Jedno takové, které leží u hranice s mezinárodně neuznanou separatistickou republikou Jižní Osetie, jsme navštívili. Vítejte v Churvaleti.

Churvaleti (od našeho spolupracovníka) - Kolem malé boudy se zdržuje asi sedm ozbrojených strážců zákona, kteří kontrolují projíždějící auta. Řidiči mají namířeno buď do uprchlické osady, nebo původní vesnice Churvaleti, kterou prochází "hranice". 

"To není žádná hranice. To je okupační linie!" tvrdí gruzínský policista na kontrolním stanovišti. Jsme asi tři kilometry od místa, kde de facto končí Gruzie. Za ostnatými dráty pak leží gruzínský separatistický region Jižní Osetie. Pod ruským vlivem. Tam namířeno nemáme, ani to odsud nejde. 

Po půlhodině čekání a přešlapování v blátě konečně dostáváme povolení popojet dál. Do gruzínské uprchlické osady Khurvaleti nás doprovází dvojice policistů. Jeden z nich se jmenuje Goča a s rodinou prchl z Jižní Osetie. Nad touto oblastí gruzínská vláda v Tbilisi ztratila vliv. Podobné je to i v Abcházii. Podle Tbilisi jde v obou případech o "okupovaná území", na nichž jsou ruští vojáci.  

Policistu Goču stejně jako tisíce dalších lidí vyhnala z domu válka před deseti lety. Kořeny samotného konfliktu sahají do počátku 90. let minulého století, kdy Jižní Osetie, kde většinu obyvatel tvoří Osetinci a Rusové, vyhlásila nezávislost na Gruzii. Po krátké válce, v níž bojovali na osetské straně i příslušníci vojsk ministerstva vnitra SSSR, se oblast dostala mimo vliv Tbilisi.

První válka si vyžádala 1000 mrtvých. Od roku 1992 zajišťovaly stabilitu smíšené rusko-gruzínsko-osetské sbory. Gruzínské vedení se snažilo konflikt urovnat nabídkou široké autonomie, což Jižní Osetie odmítala s tím, že chce plnou nezávislost. V regionu tak občas docházelo k přestřelkám.

Druhý konflikt o Jižní Osetii vypukl 8. srpna 2008 poté, co Gruzie zesílila po potyčkách na hranicích ofenzivu proti regionu a s cílem obnovit svou moc v provincii vstoupila do správního střediska Cchinvali. Moskva reagovala silným protiútokem, při kterém obsadila nejen Jižní Osetii a Abcházii. Tehdejší prezident Michail Saakašvili to přirovnával k okupaci Československa v roce 1968. 

"Když to začalo, sedli jsme do auta a nevzali si sebou nic," vzpomíná na srpen 2008 Goča, který momentálně žije v gruzínském Gori. Ne každý ale zvládl začlenění do společnosti tak dobře jako on.

Po cestě do vesnice potkáváme Zurab, které je 26 let a žije s rodiči. Práci nemá. Jako uprchlice ale od vlády dostává alespoň 45 lari měsíčně, v přepočtu necelých 400 korun. Podobně jako Zurab je na tom velká část místních, kteří opustili Jižní Osetii.

Podle Dmitriho Zviadadzeho, který se věnuje problematice uprchlíků v zemi, konflikty od začátku 90. let minulého století zanechaly bez domova odhadem 270 tisíc lidí. Situace vyžadovala nějaké řešení, a proto v Gruzii vznikla kolektivní centra - například ve starých hotelech - a asi 13 osad jako Churvaleti, kam vláda uprchlíky umisťovala. Největší z nich je pak Cerovani, kde žije až 2000 domácností.

"Na první pohled to může připomínat domy. Realita je ale černější. Obvyklé jsou časté výpadky proudu, problémy s vodou. V některých kolektivních centrech se stává, že deset rodin užívá jeden záchod a koupelnu. Takhle vypadá život v Gruzii v 21. století," říká Nana Kurašviliová, která spolupracuje s českou neziskovou organizací Člověk v tísni. Kurašviliová je navíc sama uprchlicí z Abcházie a tak zmiňuje další obtíže, se kterými se musí potýkat.

"Především po válce nebyli přijímáni příliš pozitivně. Nálada ve společnosti nebyla dobrá. Lidé se báli, že je připraví o práci. Problém je rovněž jejich relativní izolovanost v kolektivních centrech. Identitu uprchlíka pak po rodičích přebírají i jejich děti. Stigma se takto přenáší z generace na generaci," vypráví.

Dimitri Zviadadze si na rozdíl od ní nemyslí, že by uprchlíci byli vnímáni až tak negativně. Především proto, že jde o etnické Gruzíny, kteří ovládají jazyk a mají stejné náboženství jako ostatní obyvatelé Gruzie, jež se hlásí k pravoslavné církvi.

Ze sousedů se přes noc stali nepřátelé

Po rozhovoru se Zurab zastavujeme u místní školky, kde nás přivítá asi deset dětí a dvě učitelky. Jedna z nich se jmenuje Lila. Z Jižní Osetie musela podle svých slov uprchnout kvůli své gruzínské národnosti, a to i přesto, že její manžel je Osetinec.

V mateřince si vydělá měsíčně jen 140 lari, tedy zhruba 1200 korun. I když to není moc, je ráda, že má alespoň nějakou práci. Poblíž Churvaleti se totiž zaměstnání shání těžko. Kvůli tomu především mladí lidé z osady odcházejí do větších měst. Ti starší ale zůstávají a někteří i doufají, že se jednou budou moci vrátit domů.

Po návratu touží naprostá většina uprchlíků, kteří žijí na území Gruzie, tvrdí Nana Kurašviliová. Podle ní na tom má vliv i nostalgie po časech, kdy Gruzie patřila k Sovětskému svazu.  

"Byl to náš domov. Měli jsme tam všechno a žili si dobře. Jak Osetinci, tak Gruzínci tam bydleli pohromadě a pomáhali si a pak z nás najednou přes noc byli nepřátelé," vypráví Goča.

Když se přesuneme o necelé dva kilometry dál do původní vesnice Khurvaleti, je rozdělení vidět doslova. Sousedy, kteří tam dříve žili pospolu, dnes odděluje ostnatý drát. Přestože spousta místních měla své pastviny a zahrádky na druhé straně, přes hranici teď nikdo nemůže. Riskoval by život. Troufnou si na to jen toulaví psi. Goča nám v plotě ukazuje díru, kudy prolézají. 

"Je na čase jít. Už si nás všimli Rusové," upozorňuje Goča, který má pro jistotu připravený kalašnikov, a ukazuje na verandu domu, odkud nás pozorují vojáci.

Podle Dimitriho Zviadadzeho se situace za deset let příliš nezlepšila. Gruzínci nadále považují území Jižní Osetie a Abcházie za součást Gruzie. Obě mezinárodně neuznané separatistické republiky ale mají podporu Ruska. Proto se možnost návratu nejeví reálně.

"My se toho už asi nedožijeme," přikyvuje učitelka Lila. "Ale možná naše děti se jednou budou moct vrátit," doufá.

Video: Bývalo to hornické město plné života. Po válce s Ruskem se však změnilo v město duchů.

Bývalo to hornické město plné života. Po válce s Ruskem se však změnilo v město duchů | Video: Current time |  01:16

autor: Patrik Salát | 29. 12. 2018 8:31

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama