Rusové v Pobaltí: „Přijeli sem jako okupanti,“ říká expert. Jak velká část je pro Putina?

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Lotyšsko po 35 letech od pádu Sovětského svazu stále řeší vztah mezi většinovou společností a ruskojazyčnou menšinou. V Rize je to vidět na jazyce v ulicích, ve školách i v politice, kde válka na Ukrajině napětí ještě zesílila. V posledních týdnech navíc atmosféru přiostřují prohlášení ruských představitelů a možné ohrožení východního křídla NATO. K tomu se o víkendu odehrály parlamentní volby.

Od našeho zpravodaje v Pobaltí – Když v Rize vystoupíte z vlaku, jako první si všimnete impozantní stavby nové nádražní budovy, která má po dokončení rychlodráhy Rail Baltica sloužit jako vstupní brána do města.

Na okraji historického centra působí svou modernitou až nepatřičně, jenže při pohledu na druhou stranu tratě snadno pochopíte, proč se Lotyši rozhodli novou budovu postavit. Na stávajícím nádraží se totiž kromě obchodů za 35 let od rozpadu Sovětského svazu snad nic nezměnilo.

Přitom hned za nádražím, které symbolizuje novou „evropskou“ éru prostřední pobaltské země, u centrálního trhu, se toho změnilo hodně — a přitom zase tak moc ne.

„Tahle část se dřív jmenovala Moskevská, další ulice byla pojmenovaná po Turgeněvovi, Puškinovi a dalších ruských spisovatelích. Po začátku války na Ukrajině s tím ovšem úřady skoncovaly, a místa tak získala nový název,“ vypráví mi místní filozof, vysokoškolský pedagog a publicista Igors Gubenko. V pozadí je přitom slyšet ruština, kterou místní trhovci používají jako hlavní jazyk.

Ruština jako pozůstatek okupace

Lotyšsko se i po 35 letech nezávislosti stále nachází v situaci, kdy právě otázka jazyka a místních Rusů zemi rozděluje. Menšinová část populace – většinou potomci dělníků a vojáků, kteří sem v době SSSR přišli – používá ruštinu stále jako svůj hlavní jazyk a část z ní se lotyšsky nikdy nenaučila.

Na druhé straně stojí část lotyšské většiny, která v přítomnosti ruskojazyčné komunity dodnes vidí důsledek sovětské okupace a řízené kolonizační politiky Moskvy.

Část Rusů přitom dodnes nemá motivaci se úřední jazyk země naučit, a to navzdory tomu, že zde žijí již několik dekád. „Pokud se ruskojazyčný člověk v Lotyšsku rozhodne vůbec nepoužívat lotyštinu a neumí ji, existovat v zemi je pro něj v zásadě stále možné,“ vysvětluje Gubenko.

Poukazuje přitom na svoji osobní zkušenost, sám se narodil a vyrostl v rižské čtvrti Ķengarags, kde ruskojazyční lidé žijí poměrně izolovaně od Lotyšů. „Mateřským jazykem mého otce i mé matky je ruština,“ vypráví filozof.

Proces neutralizace

Jeho rodinná historie navíc odráží nový systém, který v Lotyšsku vznikl po roce 1991. Zatímco jeho matka získala lotyšské občanství automaticky, protože její předkové žili v zemi před sovětskou okupací v roce 1940, otec tento nárok neměl, neboť se v Lotyšsku usadil až v sovětské éře. Zůstal tak neobčanem a musel projít procesem naturalizace.

Podle posledních údajů tvoří ruskojazyční obyvatelé přibližně třetinu populace země, přičemž jejich zastoupení je výrazně vyšší v Rize a některých dalších městech. Míra integrace se přitom výrazně liší podle věku, vzdělání i rodinného zázemí.

Integrace a izolace

„Sám jsem příkladem integrovaného ruskojazyčného obyvatele – vystudoval jsem národnostní školu, kde bylo v roce 2004 šedesát procent výuky v lotyštině a čtyřicet v ruštině, a dnes již přes deset let přednáším na univerzitě a pracuji výhradně v lotyšskojazyčném médiu,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Dodává ovšem, že je spíše netypickým reprezentantem, protože část ruskojazyčné populace stále žije v izolaci, konzumuje ruská média a jejich představy o geopolitice jsou utvářeny proputinovskými zdroji.

Některé čtvrti navíc stále představují místa, kde si zdejší obyvatelé nakoupí na trhu, vyřídí soukromé služby i každodenní záležitosti, aniž by museli promluvit jediné slovo lotyšsky.

Vláda proto od letošního roku převedla veškerou školní výuku výhradně do lotyštiny a počítá s tím, že integrace proběhne úspěšně alespoň u mladé generace.

Reálná praxe v běžných školách s vysokou koncentrací ruskojazyčných žáků ovšem podle Gubenkových slov stále neprobíhá podle plánu úřadů a zčásti nadále probíhá v ruštině.

Nejednotní Rusové

Sociologické průzkumy pak ukazují, že je ruskojazyčná komunita v Lotyšsku rozdělená. Zatímco mezi mladší generací orientovanou na evropské hodnoty podíl integrovaných lidí roste, přibližně čtvrtina ruskojazyčného obyvatelstva zastává skalní proruské postoje.

„Mezi lidmi existuje několik skupin,“ popisuje situaci aktivistka Venčeska z Rigy, jejíž rodiče dodnes patří k „neobčanům“. Podle ní starší generace často nedočkavě čeká na to, až začne válka a přijde Putin.

„Pak jsou tu lidé okolo generace mileniálů, kteří žijí dvojí život – v soukromí jsou více proputinovští než na veřejnosti, i když v tom, co říkají, chybí jakákoliv logika. A nakonec je tu největší skupina obyvatel, kteří žijí ve vlastní bublině, o politiku se nezajímají a nepokládají si ani otázku, zda je Putin diktátor,“ míní.

Neobčané

Když Lotyšsko obnovilo nezávislost, navázalo na právní kontinuitu předválečné republiky. Občanství proto automaticky získali lidé, kteří byli občany Lotyšska před sovětskou okupací v roce 1940, a jejich potomci.
Mnoho lidí, kteří do Lotyšska přišli během sovětské éry z jiných částí SSSR, občanství automaticky nedostalo. Pro ně byl vytvořen status „neobčana“.
Aby občanství získali (a mohli například volit), musí splnit relativně jednoduché podmínky, podle dat ale pořád v zemi žije zhruba 160 tisíc „neobčanů“.

Volební roztříštěnost

Volební chování ruskojazyčných občanů přitom tuto roztříštěnost potvrzuje. Při hlasování dávají přednost politikům, kteří artikulují jejich zájmy, bez ohledu na postoj k agresorovi. Klíčovými postavami této scény se staly osobnosti jako Jūlija Stepanenková či Ainārs Šlesers.

Stepanenková se odmítá vyjádřit k jednoduché otázce, zda Rusko napadlo Ukrajinu, a na dotaz týkající se Krymu odpovídá, že patří místním lidem. „Přesto jí i Šlesersovi odevzdá hlas většina ruskojazyčných voličů. Pro tyto lidi je fakt, že politik hájí jejich zájmy, důležitější než odsouzení Putina,“ poukazuje Gubenko.

Válka na Ukrajině navíc proměnila vnímání ruštiny ve veřejném prostoru. „Ruština se v podmínkách války stala natolik toxickou a stigmatizovanou – je to jazyk agresora –, že dokonce i levicově-liberální politické síly jako Progresīvie, které dříve menšiny hájily, od podpory ruskojazyčného obyvatelstva za poslední čtyři roky zcela upustily,“ upozorňuje.

Kolonizátoři a okupanti

Příčiny dnešního stavu sahají hluboko do 20. století a jsou úzce spjaty se sovětskou okupační politikou. Lotyšský historik Gatis Krūmiņš upozorňuje, že masivní příchod ruskojazyčného obyvatelstva v letech 1945 až 1989 byl plánovaným nástrojem koloniální správy.

„Moskva rozjela v Lotyšsku velmi intenzivní průmyslovou výrobu, především pro potřeby obranného průmyslu. Na rozdíl od normálních zemí však veškerá přidaná hodnota neplynula do místního rozvoje, ale byla odváděna do centrálního rozpočtu SSSR,“ popisuje s tím, že pro zajištění práce v těchto továrnách organizovala sovětská moc obří imigrační vlny z jiných svazových republik.

„Demografický inženýring“ se odrazil v bytové výstavbě i v jazykovém složení obyvatelstva. Zatímco ve staré zástavbě Rigy z doby před okupací zůstával podíl etnických Lotyšů vysoký, v nových panelových sídlištích z 80. let byli Lotyši pouze ve čtvrtině bytů.

Rusifikace ve všech sférách

Zároveň s tím podle něj probíhala systematická rusifikace veřejné správy a školství. V roce 1930 podle Krūmiņše mluvili lotyšsky téměř všichni, zatímco o 40 let později lotyšsky plynule mluvilo jen 62 procent populace, rusky přitom 82 procent.

Krūmiņš, který předsedá komisi pro vyčíslení škod způsobených sovětským režimem, dokládá tehdejší rusifikaci na osobní vzpomínce z dětství.

V roce 1986 navštěvoval jako třináctiletý 7. třídu takzvané lotyšské školy v Rize. Třídní učitelkou jeho třídy byla Ruska. „Za celé čtyři roky neřekla před třídou jediné slovo lotyšsky, ačkoliv lotyšsky rozuměla,“ vzpomíná s tím, že byla holt součástí systému.

„Jako děti jsme to přijímali jako normu – chodili jsme do lotyšské školy, ale s učitelkou jsme komunikovali výhradně rusky,“ popisuje Krūmiņš.

Zničující systém

„Koloniální“ systém historik vysvětluje také na ekonomickém a sociálním dopadu sovětského hospodaření. Ten byl pro zemi podle dat zničující, jeho výpočty totiž ukazují, že z lotyšského území bylo ročně odváděno 18 procent příjmů do centrálního rozpočtu v Moskvě a dalších 19 procent se přímo v Lotyšsku utratilo na udržování sovětské armády a KGB.

Celková ztráta na HDP přesahuje v dnešních cenách 800 miliard eur. Zničující bilanci podle jeho dat ilustruje také vývoj střední délky života: zatímco v letech 1960 až 1989 střední délka života v Lotyšsku klesla o jeden rok, ve Finsku ve stejném období vzrostla o 7 let a v Portugalsku o 10 let.

Historické křivdy a traumata

„Lotyšské trauma pramení z okupace a také z obavy z demografického pohlcení – z toho pramenil například i masový protest proti stavbě metra v Rize koncem 80. let, protože metro by znamenalo příchod dalších tisíců ‚civilních okupantů‘,“ vzpomíná Krūmiņš na stavbu, která nakonec nikdy nevznikla.

Na straně ruskojazyčné komunity se naopak zformoval pocit křivdy a odmítnutí, protože se staly neobčany. Integrace se podle Gubenka nepovedla hlavně kvůli nedostatku vůle na obou stranách. Podle Krūmiņše pak neschopnost se naučit jazyk není otázkou mentální kapacity, ale motivace.

„Je fascinující, že ruskojazyční lidé z Lotyšska, kteří se přestěhují do Holandska, se dokážou naučit místní nizozemštinu během pár měsíců. Ti samí lidé ale žijí v Lotyšsku čtyřicet let a nejsou schopni složit základní jazykový test A2 (úroveň, která je potřeba k získání občanství – pozn. red.). Není to tím, že by byla lotyština složitější než západní jazyky, ale těmto lidem chybí motivace,“ domnívá se historik.

Postoj úřadů vůči ruskojazyčné menšině a integraci pak podle Gubenka výstižně definoval bývalý prezident Egils Levits, když říkal, že je země otevřená všem, kteří přijímají základní hodnoty státu a mluví lotyšsky.

Tento přístup však řeší problém pouze napůl. Gubenko se domnívá, že okamžik pro přirozenou integraci už je promeškaný a společnost kvůli tomu zůstává zranitelná.

„Pokud by nedejbože došlo k jakékoliv agresi vůči Lotyšsku ze strany Ruska, všichni si uvědomují, že žít v podmínkách takto rozdělené společnosti představuje obrovské riziko a zranitelnost. Je to však naše realita, se kterou musíme žít,“ uzavírá Gubenko.