Putin vzhlíží ke Stalinovu odkazu. Chce, aby Rusko fungovalo jako SSSR, míní rusista

Jan Gazdík Jan Gazdík
14. 4. 2022 6:07
Vladimir Putin dělá vše pro to, aby ruská společnost fungovala stejně tvrdě jako ta sovětská, míní přední český rusista a překladatel Libor Dvořák. Podle něj si ruský prezident neuvědomuje, že zločiny jeho armády na Ukrajině budou nevyvratitelně doložené. "Rusové to ve svých moderních dějinách ponesou jako další obrovské a traumatizující břímě ještě minimálně padesát let," míní Dvořák.
Demonstrace na podporu Ukrajiny, ilustrační foto.
Demonstrace na podporu Ukrajiny, ilustrační foto. | Foto: Shutterstock.com

Patříte ke znalcům Ruska, jeho historie, literatury, umění a jste i žádaným překladatelem. Zeptám se tedy poněkud provokativně: lze i po invazi na Ukrajinu mít k Rusku respekt? Sledovat filmy z jeho produkce? Číst a překládat ruskou literaturu?

Docela určitě. Zrovna překládám Zločin a trest od Fjodora Dostojevského, což je shodou okolností právě v této době víc než aktuální román. Mám-li to říci ve zkratce: zločin je už znám, zatímco o trestu se teprve uvažuje. Uvidíme tedy, jak to dopadne v kontextu války na Ukrajině.

Rusista Libor Dvořák na archivním snímku.
Rusista Libor Dvořák na archivním snímku. | Foto: Jan Šilpoch

Možná by si někdo mohl usmyslet, že Dostojevského teď ne. Vždyť to je přece ten ruský mesianista, jeden z nejznámějších vyznavačů ruské velikosti. To je samozřejmě pravda. Je to ale i jeden z absolutních světových literárních velikánů. Vyřadit právě tohoto génia z české literatury by byla - nemohu si pomoci - jednoduše blbost.

Nicméně máme tu i díla významného ruského autora sci-fi literatury Sergeje Lukjaněnka, jehož jsem v minulosti rovněž rád překládal. Jeho povídky jsou velmi obratně a čtivě napsané, ale časem se stávaly velmi antiamerické a rusko-šovinistické. Asi po sedmi textech jsem tedy s Lukjaněnkem skončil. Ostatně i nakladatelství Argo odmítá vydat jeho poslední knihy. A není divu. Lukjaněnko je totiž aktivním a agilním podporovatelem prezidenta Vladimira Putina.

Dlouhá léta jsem se také nechtěl pouštět do překladů spisovatele a vojáka z války v Čečensku Zachara Prilepina. Pak jsem si ale z Moskvy přivezl jeho knížku, kterou jsem pro Argo pod titulem "Botky plné horké vodky" nakonec přeložil. Znamenité povídky. Když jsem se ale poté s Prilepinem setkal v Moskvě, pochopil jsem, že ani jeho bychom neměli v Česku vydávat. Rovněž se z něj stal aktivní - v jeho případě i politický - Putinův podporovatel.

Avšak zpět k vaší otázce: ruskou klasickou literaturu bych z našeho života rozhodně nemýtil. A samozřejmě že ani tu kvalitní moderní od Vladimira Sorokina, Viktora Pelevina, Ludmily Ulické anebo s ruskou literaturou spjatou nobelistku Světlanu Alexijevičovou. Při výběru překladů musíme být ale v každém případě opatrnější než dříve.

Vasilij Šukšin ve svých dílech, ještě v sovětských poměrech, kritizoval ruskou brutalitu, aroganci a korupci. Ostatně v důsledku jednoho ze svých protestů předčasně zemřel. Proto se zeptám: rozumíme vůbec současnému Rusku? A zajímá mě to i proto, že druhá světová válka přiměla Němce k obrovské sebereflexi. Šílené stalinské represe a vyvražďování vlastního národa - včetně toho ukrajinského v letech hladomoru - v Rusku naopak nic podobného po pádu komunismu nenastartovaly.

To je pravda. Jen to trochu oživím výčitkou ruského intelektuála německému kolegovi: "Vy se máte, protože jste světovou válku prohráli." Tím je řečeno vše.

Sebereflexe Němců byla samozřejmě poněkud složitější, podmíněná byla snad až příliš tvrdou převýchovou značné části německého národa. Ale zdařila se. Stejně jako v případě militaristických Japonců. Dnes patří oba tyto národy k těm nejpacifičtějším. Projevuje se to mimochodem i v postoji Němců k válce na Ukrajině.

Rusové se ale po světové válce žádné převýchovy nedočkali. Po jejich vítězství, které bylo dosaženo za cenu deseti milionů životů sovětských vojáků a občanů, neměl totiž nikdo potřebu ani odvahu společnost převychovávat. Historický velkoruský šovinismus se druhou světovou válkou naopak paradoxně posílil. Zejména proto je Den vítězství 9. května pro Vladimira Putina vůbec nejzásadnějším svátkem v celé ruské historii. Byť jde o události staré bezmála osmdesát let.

Putin zkrátka a dobře nevidí pro sebe a Rusy jinou perspektivu než neustálé ohlížení se do téměř staleté historie.

Ještě se vrátím k onomu pochopení Ruska. Ředitelka ruského opozičního serveru Meduza.io Galina Timčenková mi nedávno řekla, že Rusko není putinovské, ale zastrašené. Dá se s tím souhlasit?

Nejsem si tím jist. Ta zastrašenost tam ale v každém případě je. Protirežimní či protiválečné demonstrace jsou v Rusku brutálně rozháněny, lidé zatýkáni. Putinovský režim si počíná velmi drakonicky. Po desetiletí tak ostatně fungovala i sovětská společnost. No a Putin dělá vše pro to, aby ruská společnost fungovala stejně jako ta sovětská.

Vrátím se ale ještě k vámi zmíněnému Šukšinovi. Byl to skvělý pozorovatel archetypů ruského života, v němž je krutost - abych tak řekl - ústrojně přítomna. A vy s ní musíte neustále počítat. Právě proto jsme v Buči anebo v Mariupolu svědky extrémní brutality ruských vojáků. Jakkoliv k násilí a excesům vede každá válka. Nemohu se ale zbavit dojmu, že tu agresivitu vyúsťující v nelidské krutosti v ruských vojácích cílevědomě pěstují.

Prezident Putin si neuvědomuje, že veškeré ukrutnosti, jichž se ruská armáda na Ukrajině dopouští, budou nevyvratitelně doloženy. A už se to děje. Rusové to ve svých moderních dějinách ponesou jako další obrovské a traumatizující břímě minimálně ještě padesát let.

Co říkáte hlasům, že Rusové mají agresi v genech? Například vojenský psycholog Daniel Štrobl na otázku, jak si vysvětluje brutalitu ruských vojáků, odpověděl: "To jsou prostě Rusové."

Tak tohle bych si opravdu netroufal tvrdit. Spíše mi to připomíná příběh doktora Jekylla a pana Hyda. Hodně lidí, kteří v Rusku dlouhodobě pobývali, vám řekne, že v obyčejné ruské domácnosti vám snesou na stůl první a poslední. Ale na druhé straně vám jen tak z plezíru bez mrknutí oka zabijí psa. Do jisté míry tedy na vrozené ruské krutosti možná něco bude.

Podobné úvahy o nelítostné nátuře panují v historii rovněž o Japoncích, protože byli vychováváni krutou hrůzovládou. Dnes to už ale v takové míře neplatí, což není náhoda. Japonci totiž na převýchově národa rovněž dlouho a tvrdě pracovali.

Jestli tedy jednou skončí putinismus a nebude nahrazen něčím ještě horším, což se může stát, tak by se nová ruská politická garnitura měla snažit převychovat ruský národ k něčemu civilizovanějšímu, než je dnešní barbarské chování ruské armády na Ukrajině. A hrozné je i to, že se ona brutalita odráží i ve 83procentní popularitě ruského prezidenta.

Překvapilo mě, že například ruský oscarový režisér Nikita Michalkov, který natočil silné protiválečné a protistalinské filmy, podporuje Putinovu invazi. Anebo by mě to spíše nemělo překvapovat?

Tak tohle by vás překvapovat zrovna nemělo. Nikita Michalkov se totiž takhle projevuje už poměrně dlouho. Právě on představuje talentovaného představitele ruské kinematografie, který má tvrdé vládnutí Rusů v genech. A jemu podobných je samozřejmě víc.

Vrátím se ještě ke zmíněnému Zacharu Prilepinovi, jde o výborného prozaika. Když jsem ho ale poznal v Moskvě na mezinárodní překladatelské konferenci osobně, doslova mě vyděsil svými politickými názory.

Německá kolegyně to komentovala slovy: "Někdo je daleko větší umělec nežli člověk." Což v Rusku platí dost často. Takže když se bude jednou tvorba režiséra Nikity Michalkova hodnotit, bude shledáno, že to možná nebyl dobrý člověk, ale přece jen skvělý umělec.

Takže asi není náhoda, že například ruská filmová produkce už dlouho doslova chrlí jeden druhoválečný film za druhým. Jak čtete tuhle praxi? A co vlastně znamená ten akcent na ruské válečné hrdinství, utrpení a oběti? Jde snad o dlouhodobou psychologickou přípravu na válku?

Je to možné. Putin ale vcelku správně tuší, že v posledních sto letech - jak už jsem zmínil - je právě vítězství ve Velké vlastenecké válce (ruské označení pro sovětsko-německou válku v letech 1941-1945, pozn. red.) pro Rusy tou největší historickou událostí. A poukazuje na to i ona velká série válečných filmů, o nichž mluvíte. Jako by Rusové nebyli schopni vytvořit smysluplnou vizi své budoucnosti. Poháněni navíc svým prezidentem jsou nuceni se neustále ohlížet do své minulosti, protože ve svých moderních dějinách nic lepšího nemají. Přestože vypustili do kosmu první družici, prvního kosmonauta, přestože krátce po válce sestrojili jadernou bombu - i když s pomocí čiré špionáže.

Rusko má za sebou z let sovětské epochy i spoustu vědeckých úspěchů, ale jeho současný prezident se z jakéhosi nedostatku představivosti nestále vrací k tématu druhé světové války. A je tomu tak podle mě i proto, že Stalinův Sovětský svaz zažíval největší mocenské období v historii jakéhokoliv ruského impéria. No a právě k tomuto krutému a nelidskému odkazu Vladimir Putin neustále vzhlíží.

Světlana Alexijevičová k tomu ve své knize Doba z druhé ruky říká, že Rusům nevadí ve srovnání se Západem horší životní úroveň ani jistá míra strádání, důležité ale pro ně naopak je, že svět se Ruska bojí.

Jen malinko bych to poopravil ruským úslovím: "Aby nás respektovali a aby se nás báli." Docela přesně to vystihuje i nepěkný rys ruské národní povahy: neustálé imperiální smýšlení a neschopnost představit si svou zem mimo imperiální kontext. Právě tohle je největší problém Ruska. I spisovatel Vladimir Sorokin k tomu říká: "Už půl tisíciletí je v Rusku jedno, jak se 'gosudar' jmenuje. Zda je to car, generální tajemník komunistické strany či prezident. Důležité je, že tito lidé po stovky let vládnou podle čingischánského schématu." 

Vyústil v to snad i lidmi přeplněný stadion v moskevských Lužnikách, který až freneticky aplaudoval prezidentu Putinovi za jeho válečné úsilí na Ukrajině?

Lužniki jsou, bohužel, nejaktuálnějším obrazem toho, o čem se teď spolu bavíme. I když tam určitě seděli i lidé, kteří s Putinem ne zcela souhlasí, ale bojí se. Vidí zkrátka, že do Ruska se vrací hrůzovládný režim, o němž nevědí, jak dlouho bude ještě u moci. Odhadnout to ostatně nedokáže vůbec nikdo.

A neukazuje tohle vše na velkou krizi ruské pokrokové inteligence?

Problém ruské inteligence je v tom, že při každém kataklyzmatu, jako je i válka na Ukrajině, svou zemi opouští. Bylo tomu tak po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917, v letech stalinských represí a ve velkém jsme toho svědky i dnes.

Bavili jsme se o největších ruských literátech. Právě oni teď z Ruska odcházejí do zahraničí. Střízliví ovšem - a od Putina se odvracejí - už i jeho notoričtí podporovatelé, jako například světoznámá sopranistka Anna Netrebková. Tihle Rusové žijí sice už léta na Západě, ale tím spíše chápou, že Putinův režim už dál podporovat nelze. To už by byl vrchol všeho.

Video: "Nejvíc zvěrstev se děje, když armáda prohrává," říká psycholog Daniel Štrobl

Matkou hněvu je bezmoc. Profesionální vojáci s ní umí pracovat, ale nováček má častěji pocit hrůzy a cítí se ztracený, říká vojenský psycholog. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy