Jak jsem se dostal k separatistům. Zpověď žoldáka

Zahraničí Rádio Svobodná Evropa (RFE), Zahraničí
22. 7. 2014 10:59
Rozhovor s Arménem Arturem Gasparjanem, který byl v květnu naverbován v Rusku, aby se na straně separatistů zúčastnil bojů na východě Ukrajiny.
Proruský separatista. Ilustrační foto.
Proruský separatista. Ilustrační foto. | Foto: Reuters

Moskva - Artur Gasparjan, čtyřiadvacetiletý rodák z arménského Spitaku, byl v květnu naverbován v Rusku, aby se na straně separatistů zúčastnil bojů na východě Ukrajiny.

Po návratu do Moskvy poskytl exkluzivní rozhovor rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa (RFE). Deník Aktuálně.cz získal svolení unikátní interview přetisknout.

Na Ukrajinu jste se rozhodl odejít poté, co jste si na internetovém fóru Vkontakte přečetl příspěvek o požáru v oděském Domě odborů, při němž zemřelo 42 proruských separatistů. Co se stalo pak?

Artur Gasparjan: Šel jsem na schůzku poblíž VDNCh (výstavní centrum v severní části Moskvy), kde se objevilo asi deset chlapů. Mluvili jsme spolu ve vchodu jedné obytné budovy.

Setkal se tam s námi civilista, který mluvil slovanským jazykem a neřekl své jméno.

Ze všeho nejdřív se nás zeptal, jestli umíme zacházet se zbraněmi. Upozornil nás, že odjedeme do (východoukrajinského) Slavjansku, že tam můžeme přijít o život, a to s velkou pravděpodobností, že rabování se trestá na místě zastřelením, což se také během mého pobytu na Ukrajině několikrát potvrdilo. Dva z těch, co dorazili na schůzku, pak okamžitě odešli.

Slíbili vám peníze?

Neslíbili... Pouze jídlo a oblečení zadarmo, zbraně a záruku, že v případě nutnosti převezou naše těla do Rostova na Donu a předají je našim příbuzným. Pokud je tedy najdou.

Zeptal se, jestli umíme zacházet se zbraněmi. Upozornil nás, že odjedeme do Slavjansku, že tam můžeme přijít o život, a to s velkou pravděpodobností, že rabování se trestá na místě zastřelením, což se také během mého pobytu na Ukrajině několikrát potvrdilo.

Trvali na tom, že musíme zničit veškeré internetové spojení s naší osobou a ze sociálních sítí odstranit všechny informace o nás. Já to udělal u Vkontakte (ruská sociální síť) a Spolužáků.

Jak jste se dostal na ukrajinskou hranici?

Dvanáctého května ráno naše skupina nasedla do dvou aut a zamířila na jih. Dostat se do Rostova nám trvalo čtyřiadvacet hodin.

Ukázalo se, že řidiči jsou také dobrovolníci. Odvezli nás do tábora – bylo to jen několik domů u lesa, kolem tekl potok – vůbec nevím, kde to bylo. Vzali nám automapy, mobily nám vypnuli a sebrali a totéž udělali s našimi osobními věcmi. Dostali jsme od nich zato mundúr.

Jak dlouho jste byl v táboře?

Asi dva týdny. Každý den přijížděli další a další. Nakonec nás tam byla asi stovka. Nijak jsme si neoddechli, program byl ryze vojenský.

Ráno jsme vstali, pak se běhalo, dostali jsme snídani, potom byl výcvik, učili jsme se orientaci v terénu i v lese, učili jsme se ruční signalizaci.

Odposlech separatistů o sestřeleném boeingu
Odposlech separatistů o sestřeleném boeingu | Video: YouTube

Co je to ruční signalizace?

Učili nás, jak komunikovat mezi sebou tak, abychom jeden druhého poznali. A taky jak se dorozumívat v noci, jak si předávat rozkazy, jako je vpřed, zpět, stát, k zemi, nebezpečí atd. Teď jsem schopen dorozumět se řečí rukou jako každý neslyšící.

Tomuhle všemu nás učil instruktor v civilních šatech. Podobně jako všichni ostatní šéfové, malí či velcí, nám neřekl své jméno. My neznali ani jména ostatních lidí, co prošli výcvikem, jenom přezdívky. Ani teď nevím, jak se jmenují ti, co vedle mne v tom peklu padli.

Měl jste před pobytem na Ukrajině nějaké bojové zkušenosti? Pobýval jste v Náhorním Karabachu, tam se teď ale neválčí...

Většinou jsme se zúčastnili nějakých přestřelek a dokázali zacházet s automatickými zbraněmi a ručními granátomety. Válečné zkušenosti jsme ale neměli takřka žádné. Přesto jsem toho o válčení věděl víc než většina těch, kdo prošli výcvikovým táborem.

Byli to většinou Slované. Jestli to byli Bělorusové, Rusové nebo Ukrajinci – to je těžké říct... Bylo tam pár chlápků z Kavkazu, nějací Arméni z Krasnodaru a Krivého Rogu. O něco později dorazilo pár Čečenců.

Byli mezi nimi nějací Rusové?

Nevím, jaké byli národnosti, byli to ale většinou Slované. Jestli to byli Bělorusové, Rusové, nebo Ukrajinci – to je těžké říct. Moc příjemně se na mne ale nedívali, protože jsem Armén.

Bylo tam pár chlápků z Kavkazu, nějací Arméni z Krasnodaru a Krivého Rogu (město na východě Ukrajiny). O něco později dorazilo pár Čečenců.

S několika lidmi jsem se spřátelil – jeden si říkal Rudý a druhý Mrňous. Oba zahynuli na kamazu zasaženém ukrajinskou armádou (viz níže).

Jak jste se dostal přes hranici?

Někdy kolem půlnoci 23. května jsme tábor opustili, byla nás asi stovka, odjížděli jsme v kamazech. Doprovázel nás chlápek v nivě (ruský džíp).

Jeli jsme několik hodin a na hranici jsme zastavili. Pak se k nám přidalo dalších asi padesát mužů z jiných táborů a dostali jsme zbraně: raketomety, automatické pušky, pistole a granáty. Pak jsme znovu nastoupili do nákladních aut.

Učili vás střílet?

Někteří z nás uměli zacházet s raketomety. Ze mne udělali velitele kulometného oddílu, každý sestával ze tří až šesti mužů. Svěřili mi ten úkol, když si prohlédli mé vojenské papíry. Byly na nich nějaké číselné kódy, kterých jsem si předtím nevšiml.

Když si mě zavolali, řekli mi, abych ten kód přečetl. A tak se dověděli, jak mohou využít vojenský výcvik, který jsem předtím prodělal. Takhle to udělali s každým.

Koho myslíte tím "oni"? Byli to lidé z Federální bezpečnostní služby (FSB), vojenské rozvědky GRU nebo příslušníci ministerstva vnitra? Co to bylo za lidi, kteří vás rekrutovali, cvičili a překročili s vámi hranici?

Neznám je ani jménem, ani příjmením. Vypadali jako Slované. Všichni byli v civilu. Ani se mi už nevybavují jejich tváře.

Kdy jste překročili hranici?

Bylo to někdy za úsvitu 23. května. Na ukrajinské straně na nás čekali nějací vysocí představitelé Doněcké lidové republiky. Obsadili předtím jednu základnu ukrajinské armády a na tu nás odvezli. Spali jsme celý den. Pak jsme se umyli, oholili a připravili se k akci.

Pětadvacátého května jsme se s našimi kamazy zúčastnili té známé vojenské přehlídky – té, co ji tak proslavili Čečenci. Dávali rozhovory, stříleli do vzduchu, pózovali před kamerami. Lidé nám tleskali a dobrovolníky z Ruska vítali jako osvoboditele. Večer jsme se vrátili na základnu.

A kdy jste se zúčastnil prvních bojů?

V noci na 26. května nás probudil poplach. V mé skupině byli tři muži – z Moskvy, Lipecku a Čukotky. Všichni byli zabiti.

Odvezli nás civilními autobusy na letiště. Naše stovka lidí vstoupila do budovy, kde se k nám připojili nějací Osetinci. Cestující byli rychle evakuováni, zaměstnanci letiště ale zůstali na svých místech.

Ráno přistála dvě letadla, my ale provoz na letišti nijak nenarušovali. Letištní budovu jsme dostali pod kontrolu rychle.

Rozmístili jsme se ve všech patrech. Já a další muž jsme byli v sedmém – to byla střecha. Dostali jsme za úkol krýt velký prostor, asi půl kilometru na všechny strany od letiště tak, aby se tam nikdo nedostal.  Postavili jsme na střeše kulomet.

Jaký smysl mělo obsadit civilní letiště v Doněcku? Tehdy se bojovalo někde úplně jinde, u Slavjansku.

Kyjevu tak mělo být znemožněno přisunout jednotky. Řekli nám, že na nás nikdo nebude střílet. Stačí trochu pózovat před kamerami a to bude všechno. Když nás uvidí, dostanou strach a nechají toho.

Všechny jsme odzbrojili a poslali je domů. A letiště bylo naše.

Koho tím máte na mysli?

Ukrajinské vojáky v okolí letiště. Kolem kolovaly pověsti o tom, jak jsme udatní a každý se nás bojí. Dopadlo to ale právě naopak. Ve dvě odpoledne přiletěly helikoptéry. Pak letadla a začala nás bombardovat. Byli jsme oba stále na střeše, podařilo se nám pak dostat do šestého poschodí.

Byl to velký útok – napočítal jsem čtyři helikoptéry a dva letouny.

Pokračování rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Copyright 2014. RFE/RL, Inc. Reprinted with the permission of Radio Free Europe/Radio Liberty, 1201 Connecticut Ave NW, Ste 400, Washington DC 20036.

 

Právě se děje

před 9 hodinami

Stříbrný koulař z MČR Vilímek dostal za doping čtyřletý trest

Koulař Tomáš Vilímek přišel kvůli dopingu o stříbrnou medaili z mistrovství republiky. Dvaadvacetiletý atlet Spartaku Třebíč užil zakázaný steroid drostanolon, byl diskvalifikován a antidopingový výbor mu udělil čtyřletý zákaz činnosti. Informovala o tom Česká televize.

Vilímek prohrál na srpnovém mistrovství republiky v Plzni pouze s Martinem Novákem, který jako jediný překonal hranici 18 metrů. V nových výsledcích se na druhé místo koulařské soutěže posunul Ladislav Prášil a na bronzovou pozici Marek Bárta.

Vilímek se letos zlepšil na 17,98 metru, druhý byl i na Odložilově memoriálu. Dopingový trest mu vyprší na konci srpna roku 2024.

Zdroj: ČTK
Další zprávy