reklama
 
 

Rumuni se ke svobodě brodili krví. Vzpouru začal kněz

15. 12. 2009 19:05
Před 20 lety vypukla v Temešváru poslední revoluce proti komunistické diktatuře

* Diktátor Ceašeusku byl popraven, což je dodnes předmětem sporů * O život přišlo během revoluce přes tisíc lidí. Často ale skupiny povstalců střílely v chaosu proti sobě * Po pádu Ceušeska se postavil do čela země bývalý komunista Ion Iliescu

Temešvár - Rumunsko bylo poslední zemí sovětského bloku, kde zůstávala diktatura komunistické strany netknutá ještě v prosinci roku 1989.

Změnilo se to ale v polovině měsíce. Začalo povstání, které jako jediné ve východní Evropě doprovázelo krveprolití. Zahynulo při něm 1104 lidí.

Na rozdíl od změn v jiných zemích nezačala rumunská revoluce v hlavním městě. Centrem odporu se stal Temešvár, město na západě země u hranic s Jugoslávií a Maďarskem.

Revoluce začala nenápadně jako protest proti příkazu úřadů vystěhovat kalvínského pastora László Tökese z jeho temešvárské rezidence.

Tökes byl duchovním Maďarské reformované církve a Ceaušeskův režim kritizoval v kázáních i otevřených dopisech. Odpovědí mu bylo nucené přesídlení do venkovské oblasti, kde by nebyl nikomu moc na očích.

Pastor ale vyzval věřící, aby v den, kdy se měl vystěhovat, přišli před jeho byt a nenásilně protestovali. Sešlo se několik stovek lidí.

K davu se pak přidávali další zvědavci, takže za chvíli bylo přilehlé náměstí plné lidí a nemohly projíždět tramvaje.

Přivolané jednotky ministerstva vnitra zatím příliš nezasahovaly. Režim zřejmě doufal, že se shromáždění rozpustí a vše skončí. Lidé nicméně zajistili, že Tökes nebyl vystěhován.

Další den už se před domem sešly tisíce lidí a z původně církevní kauzy se stalo protestní shromáždění proti režimu. Poprvé zazněly výzvy ke svobodě a svržení Ceaušeska.

Policisté už začali lidi mlátit a kropili je vodními děly. Po demonstraci zbyly rozbité výlohy i automobily a ohořelé budovy.

Starosta Temešváru Petru Mot přišel situaci uklidnit, ale namísto toho byl málem zlynčován.

Demonstrace sílila a část protestujících se přesunula do centra města. Někteří vyrabovali knihkupectví plné Ceaušeskových spisků a pokusili se zapálit místní sídlo komunistické strany.

Ta povolala armádu a zazněly první výstřely. Do Temešváru vjely poprvé tanky. V úzkých ulicích však měly problémy s otáčením a pohybem.

Ceaušesku v Bukurešti vyzval k tvrdému postupu vůči "chuligánům", a nepřímo tvrdil, že jde o agresi zorganizovanou Maďarskem a maďarskou menšinou v Rumunsku.

17. prosinec se pak stal prvním krvavým dnem revoluce. Nervózní vojáci postříleli na šedesát lidí v centru města, zejména před budovou Opery.

Komunisté se snažili na svoji podporu zorganizovat demonstraci zaměstnanců průmyslových podniků, ale snaha se obrátila proti nim. Dělníci naopak podpořili protesty a přidali se k davům.

Odpor obyvatel ještě více rozdmýchaly zprávy, že ostatky lidí zastřelených při demonstracích byly zpopelněny a popel pracovníci tajné bezpečnosti Securitate tajně vysypali do řeky.

Po dalších dvou dnech napětí a vyhlášení výjimečného stavu ve městě se vojáci začali stahovat do kasáren, když ještě předtím 18. prosince stříleli do davu na schodech katedrály. Povstalci ovládli v sobotu 20. prosince město a jejich zástupci promluvili z balkónu Opery.

Rumunský diktátor se mezitím dopustil zřejmě osudové chyby. Pověřil své podřízené, aby vzpouru zadusili všemi možnými prostředky, zatímco sám odjel na dlouho naplánovanou návštěvu Íránu.

O tři dny později už se vrátil do jiné země. Protesty se z Temešváru šířily dál. V Kluži zahynulo po střelbě vojáků dalších šestadvacet lidí. Mrtví byli i v Sibiu, kde byl nejvyšším místním představitelem režimu Ceuašeskův syn Nicu.

Zatímco tajná policie Securitate a její ozbrojené složky zůstávaly ještě diktátorovi loajální, armáda odpadávala a přecházela na stranu revoluce.

Ceaušesku se pokusil situaci zvrátit 21. prosince velkým shromážděním, na které museli povinně dorazit lidé z podníků a závodů v Bukurešti a okolí.

Diktátor sliboval zvýšení platů a znovu hrál na nacionalistickou kartu poukazem na "maďarské spiknuti," ale už to nezabíralo. Zatímco mluvil, začaly se ozývat protestní výkřiky jako "Temešvár!" nebo "Pryč s Ceaušeskem!"

Televize přerušila přímý přenos, pak jej obnovila, ale i ve tváři diktátora a jeho manželky na balkoně Ústředního výboru strany byl vidět strach a údiv.

Večer ten den vyšly v Bukurešti do ulic desetitisíce lidí, Securitate už nebyla schopna protesty zastavit.

Když se 22. prosince krátce po poledni dav začal dobývat do budovy ústředního výboru a po schodech se valil nahoru, Ceaušesku s manželkou zrovna opouštěli budovu v helikoptéře. Bylo to naposledy, co spatřili Bukurešť.

Za tři dny byli mrtví. Jejich vrtulník přistál na vojenské základně v Targovišti, ale záchranu to pro první pár země neznamenalo.  Armáda mezitím přešla plně na stranu revoluce. Speciální tribunál je odsoudil k trestu mrti, poprava byla vykonána okamžitě.

Popravčí četa dostala zákaz střílet diktátora do obličeje, aby bylo na televizních záběrech vidět, že je to skutečně on.

O popravě rozhodla narychlo vytvořená Fronta národní spásy, v níž figurovali hlavně bývalí komunisté, kteří později upadli u Ceaušeska v nemilost. Nekomunistické disidenty schopné převzít moci jako Lech Walesa v Polsku nebo Václav Havel v Československu Rumunsku nemělo.

Podle nových vládců byla poprava nutná. Pokud by prý diktátor žil, lidé, kteří mu byli loajální, by dál bojovali a zabíjeli.

Střelba a zabíjení ale pokračovaly i po pádu režimu 22. prosince. Dodnes není úplně jasné, kdo a proč střílel. Řada obětí jde na vrub nervozitě a nezkušenosti povstalců, mezi lidi se najednou dostaly desetitisíce zbraní.

Mnoho lidí bylo zastřeleno, protože byli omylem považováni za ozbrojence Securitate.

Známý je například incident z 23. prosince na bukurešťském letišti Otopeni, kdy vojáci kvůli špatné komunikaci postříleli 40 svých kolegů přijíždějících v konvoji nákladních vozů.

Celkem při revoluci zahynulo 1104 lidí, většina z nich až po útěku Ceaušeska z Bukurešti. Násilí ustalo až poté, co Fronta národní spásy vydala rozkaz k odevzdání všech zbraní.

Původce revoluce László Tökes přežil a pokračoval v kariéře duchovního. Politice se dlouho vyhýbal, ale nyní je poslancem Evropského parlamentu.

autor: Martin Novák | 15. 12. 2009 19:05

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama