Nárůst popularity tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana není možné oddělit od obrovských a historicky rekordních čistek v zemi. Po loňském pokusu o ozbrojený puč tamní úřady minimálně 30 000 lidí zatkly, dalších 100 000 lidí vyhodily z práce. V zásadě každý kritický hlas je dnes v Turecku potenciálně v ohrožení. Ne nadarmo srovnávají západní média Erdogana s Vladimirem Putinem.
Zvenčí to možná tak vypadá, já si ale stojím za tím, že srovnání s Vladimirem Putinem není úplně na místě. Je to spíš zjednodušující zkratka, která má pomoci se zorientovat ve velmi složitém prostředí tureckého politického systému.
V Turecku se pořád ještě hraje v rámci demokratických pravidel, byť jsou čím dál víc v ohrožení. Pokud samozřejmě Erdoganovi projde referendum o posílení jeho pravomocí, je s demokracií v zemi konec. To je jasné.
Počty zadržených a vyhozených z práce po loňském puči jsou hrozné. Řada z těch lidí – podle odhadů analytiků skoro polovina – byla ale krátce poté propuštěna nebo se do zaměstnání vrátila.
Tisíce dalších ale ve vězení zůstávají. A nejde jen o skutečné pučisty, ale i novináře a jakékoli další nezávislé hlasy.
Ano. V tomto případě je zneužíván zákon proti terorismu. Příznivci Fethullaha Gülena (turecký duchovní žijící od roku 1997 v USA, kterého Ankara mimo jiné viní i z organizace loňského pokusu o puč – pozn. red.) jsou šmahem označeni za teroristy.
Za mřížemi je s nimi i řada lidí, kteří neměli s Gülenem nic společného. Nejkritičtější jsou tedy ony počty zatčených, které přesahují všechny dosavadní meze.
Zároveň je ale potřeba dodat i další důležité věci.
Zaprvé: samotní gülenisté nejsou žádní demokrati a v minulosti prováděli ve státní správě, armádě nebo školství řadu podobných čistek.
Mgr. Lucie Tungul (Tunkrová), PhD., M.A.
Vystudovala mezinárodní vztahy na Miami University v Ohiu a politologii a evropská studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Deset let působila na Fatih University v tureckém Istanbulu. Zaměřuje se na evropskou integraci, migraci a otázku evropské identity. Působí v akademické radě českého think-tanku TOPAZ politické strany TOP 09.
Zadruhé: zneužívání státního aparátu a soudů k postihování opozice nebo novinářů taky není v Turecku nic nového. Zákony jsou většinou napsané tak široce, že je může kdokoli využít. A dělali to tak v minulosti všichni. To nemá Erdogana ospravedlňovat, jen vysvětluji situaci.
Třetím důležitým momentem jsou nálady mezi lidmi. Příznivci Fethullaha Gülena měli mezi běžnými Turky poměrně negativní pověst, a řada z nich je proto nyní tiše ráda, že se jich vláda zbavuje. Vnímali je jako skrytou černou ruku s vlastní agendou, která pracuje mimo dohled a dosah veřejnosti.
Emocionálně jsou tedy lidé nastaveni proti, přestože je nepochybné, že do situace se promítá i řada osobních sporů, odplat a čistě lidských emocí. Turecko je extrémně polarizovaná společnost, je to často v rovině: všechno, nebo nic. Proto je komunikace mezi lidmi strašně komplikovaná.
Převaha prezidenta a jeho strany je každopádně viditelná. V nastalé situaci, kdy má po loňském nezdařeném puči velmi silnou pozici a zásadní vliv na dění v zemi, je schválení referenda o posílení jeho pravomocí už víceméně formalitou.
To není úplně pravda.
Zaprvé Turecko má navzdory čistkám po loňském puči pořád relativně živou občanskou společnost. Stále zůstala některá nezávislá média, funguje opozice. Ano, je slabá, roztříštěná, ale funguje. A Erdogan ji k referendu o posílení svých pravomocí potřebuje.
Puč mu samozřejmě nahrál, ale taky vytvořil zástup nepřátel. Ta obrovská masa zatčených a vyhozených lidí má rodiny, přátele – a ti si to všechno předávají dál. Takže výsledek dubnového referenda zůstává otevřený. Kolem 20 % voličů AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje, kterou Erdogan založil – pozn. red.) se změnou ústavy nesouhlasí. U MHP (Nacionálně činná strana – pozn. red.) je to až polovina.
Váš odhad?
Netroufnu si nic odhadovat. Trvám ale na tom, že Erdogan vítězství automaticky jisté nemá. Hodně bude záviset na bezpečnostní a ekonomické situaci před konáním referenda.
Uprchlíci a EU
Posilování autokratických tendencí prezidenta Erdogana vadí taky Evropské unii. Evropský parlament její vedení loni v listopadu vyzval, aby přístupová jednání s Ankarou definitivně zmrazila. Řada expertů už proto celý proces považuje za mrtvý. Prezident Erdogan na to reagoval velmi emotivně a pohrozil Evropě odvetou. Třeba tím, že do ní pustí miliony syrských uprchlíků, které má Turecko doposud na svém území. Je to podle vás reálné?
Ano, je. Evropská unie si o to už dlouho koledovala tím, že celý problém ignorovala. A to i přesto, že na něj řada členských zemí soustavně upozorňovala.
Kolik syrských uprchlíků vlastně v Turecku aktuálně je?
Podle informací Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je jich v danou chvíli v zemi skoro 5 milionů, z toho skoro polovina je mladší 18 let. Jen pro srovnání: do října 2016 se jich v Evropě zaregistrovalo necelých 900 000, z toho 64 % jenom v Německu a Švédsku.
Naprostá většina syrských uprchlíků žije v Turecku mimo tábory, protože ty už nestačí. Mezi lidmi to vyvolává velkou vlnu nevole – je to obrovská masa lidí, se kterou přicházejí problémy.
Kromě řady běžných věcí se třeba objevila i dětská obrna. Syrský režim totiž v některých oblastech země neočkuje děti.
Turecko vydává na péči o Syřany miliardy dolarů, poskytuje jim vzdělání, zdravotní péči, právo pracovat, mluví se o dotovaném bydlení. Dlouhodobě ale země není schopná sama tuto vlnu zvládnout. Je proto jenom otázkou času, jak dlouho ještě dokáže miliony Syřanů hostit na svém území.
Od EU na to dostává miliardy eur.
Tím si ale Unie jen krátkodobě koupila čas. Problém to neřeší.
Mezi uprchlíky se rodí řada malých dětí. Ty potřebují zdravotní péči, vzdělání, čím dál víc naléhavější je i otázka nezaměstnanosti, pracovních příležitostí a dopadů na tureckou ekonomiku, která aktuálně neprožívá dobré časy. Takže tlak je poměrně velký. A zesiluje se. Turecko, země neporovnatelně chudší, na krizi vydává částky přesahující výrazně pomoc EU.
A váš odhad situace: dovolí si Erdogan v dohledné době pustit tu masu lidí dál do Evropy?
Nevím, co Erdogan udělá. Vím jen to, že Evropa by nikdy neměla dopustit, aby Turecko úplně ztratila.
A taky, že jeho prezident je velmi nepředvídatelný politik. Na kterého EU díky své neprozíravosti v minulých letech ztratila postupně jakékoli páky.
První část rozhovoru najdete ZDE.
