Praha - Poprvé od roku 2009 vyšli Íránci ve velkém počtu protestovat do ulic. Demonstranti po celé zemi požadovali politické a ekonomické změny, někteří kritizovali duchovního vůdce Alího Chameneího. Bezpečnostní složky stovky lidí zatkly, mrtvých je nejméně třiadvacet.
"Mladí Íránci nenacházejí po studiu uplatnění, které si představovali. Z toho pramení frustrace," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Břetislav Tureček, ředitel Centra pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě v Praze a autor knihy Labyrintem Íránu.
A.cz: Jak moc jste překvapen protesty v Íránu po tolika letech a v tolika městech?
Břetislav Tureček: Je určitě překvapením, že se ty protesty objevily. Podle mého názoru tam nebyla žádná zásadní roznětka, nic nezdražilo natolik, že by najednou byly v zemi statisíce chudých. Ekonomická situace mnoha lidí není dobrá, ale nestalo se nic, co by vysvětlovalo, proč demonstrace najednou propukly na tolika místech. I když jsou ve srovnání s rokem 2009 menší. Muselo tam být více vlivů, nejen ekonomická situace.
Není pro vládu varující, že nespokojení jsou tentokrát i lidé z nižších vrstev? Tedy ti, kteří by měli být základnou režimu…
Těžko říci. Protestují lidé z různých vrstev. Demonstrace mají v sobě jeden paradox. Z jedné strany je Írán kritizován za to, že má státně řízenou ekonomiku, že je autoritářsky řízeným státem. To nepochybně je. Íránci ale v současnosti protestují paradoxně proti liberalizaci ekonomiky.
Ke zvyšování cen benzinu, některých potravin, drůbežího masa, vajec, mouky dochází proto, že současná vláda se snaží narovnávat trh, odbourávat plošné dotace. To vede k tomu, že jsou zasaženi lidé závislí na základních potravinách a jejich dotování ze strany státu.
Problémem Íránu je ohromná převzdělanost. Každý rok vychází jeden až jeden a půl milionu absolventů vysokých škol, a přitom pro ně není práce. Vysokoškoláci berou práci středoškolákům, středoškoláci lidem se základním vzděláním. Proto je mezi Íránci mnoho frustrovaných lidí, kteří léta studovali a najednou nemají zaměstnání.
Režim musí ročně vytvořit kolem milionu pracovních míst, aby poptávku vzdělaných i těch méně vzdělaných občanů uspokojil. Aby ti lidé našli uplatnění. Nenacházejí ho takové, jaké očekávají, i proto dochází k frustraci a protestům.
Paradoxem je, že po islámské revoluci v roce 1979 nová moc začala poskytovat zadarmo vzdělání lidem, kteří si ho dříve z nejrůznějších důvodů nemohli dovolit…
Vede to k devalvaci vysokého školství. Íránci jsou doslova posedlí vzděláním, přijímačky, diplomy. Za osm let vlády prezidenta Ahmadínežáda se počet soukromých univerzit zvýšil z 50 na 350. Vysokých škol je v Íránu přes tisíc.
Pravda, jde o osmdesátimilionovou zemi, ale v podstatě každé řekněme okresní město má nějakou univerzitu. Co ale pak s těmi lidmi? To je zásadní íránská otázka.
Vedle nespokojenosti s ekonomickým stavem se ale v Íránu demonstruje i za zrušení cenzury a větší občanské svobody…
Za předchozího prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda byly v Íránu zřetelně oddělené dvě skupiny lidí. Jedna požadovala společenské uvolnění, liberalizaci kultury atd., zatímco sociální požadavky jí byly úplně ukradené. Pro druhou skupinu bylo důležité zvýšení životního standardu. Tito lidé naopak opovrhovali tím, co chtěli třeba teheránští studenti.
Írán je v tomto ohledu jednoznačně rozvojová země. Nůžky mezi bohatšími lidmi, kteří se domáhají větších občanských svobod, a mezi těmi, kteří chtějí hlavně lepší životní podmínky, jsou pořád velmi rozevřené.
Na straně současného íránského režimu stojí proti kritikům a demonstrantům takzvané Revoluční gardy nebo milice takzvaných basídžů. O koho vlastně jde?
Fungují jako mocenský nástroj. Revoluční gardy jsou mocenská složka, armáda, která má výrazný ekonomický přesah. Tím ale není Írán výjimečný, něco podobného existuje v Egyptě nebo v Pákistánu. Generál odchází do výslužby, dostane velké odchodné a zároveň funkci ve vedení nějakého státního podniku. V tomto smyslu jsou Revoluční gardy zavedenou firmou.
Basídžové, to je konglomerát lidí, pro které je téměř životně důležité přežití islámského režimu. Jsou tam kariéristé, pro které je to výtah k moci. Jsou to také lidé z rodin, které se nějakým způsobem zasloužily o islámskou revoluci a jsou jí i režimu loajální. Často jsou pro věc opravdu upřímně nadšení.
Íránce, kteří podporují režim, ale nemůžeme brát jenom jako mlátičky v ulicích. V zemi je pořád dost lidí, kteří v islámské revoluci vidí ohromný sociální posun k lepšímu. A pokud je daná rodina v podobné íránské sociální bublině zakořeněná, nemá důvod názory měnit a přestat režim podporovat.
Někteří ekonomové ale tvrdí, že tzv. Revoluční gardy a na ně napojené firmy ovládají íránskou ekonomiku, která proto nemá šanci se hnout z místa.
Tak to je určitě velká zátěž. Pro tyto bezpečnostně-ekonomické struktury je jakákoliv liberalizace bouráním jejich mocenských sítí, konkurencí a ohrožením. Jenže v rámci íránského režimu fungují jak struktury spojené s bezpečnostním aparátem, tak i lidé, kteří se tyto vazby snaží odbourávat. Jedním z nich je současný íránský prezident Hasan Rúhání. Už v prvním volebním období začal tyto věci řešit. V zemi je zároveň dost politiků, kteří ho podporují. Jde o mocenský boj uvnitř režimu.
Během nejnovějších demonstrací zazněly i požadavky, aby Írán neutrácel peníze za vojenské akce v zahraničí. Například za podporu prezidenta Bašára Asada v Sýrii. Jakou má tento krok mezi lidmi podporu?
Výhrady proti angažmá vojáků v zahraničí často slyšíme i v jiných zemích, stejně jako třeba u nás. Takže podobné hlasy v rámci Íránu nejsou překvapivé.
Zároveň ale v zemi proběhl průzkum, ze kterého vyplynulo, že většina Íránců zapojení Teheránu v Sýrii podporuje. Režim rozehrává náboženskou strunu: Podporujeme naše souvěrce, chráníme šíitskou svatyni Sajjida Zajnab v Damašku. Tvrdí také - podle mého soudu částečně oprávněně - že syrského prezidenta Asada chtějí svrhnout Izrael, Spojené státy, Saúdská Arábie, tzv. takfíristé (radikální sunnitští muslimové neuznávající šíity a příslušníky jiných islámských proudů za opravdové věřící - pozn. red.), na což slyší další část lidí. Tyto dvě skupiny se do jisté míry překrývají.
Celá věc má, myslím, taky racionální jádro. Před dvěma lety prohlásil nejvyšší íránský duchovní vůdce Alí Chameneí: "Když nebudeme proti Islámskému státu bojovat v Iráku a Sýrii, budeme s ním brzy zápasit u nás." Což není úplně odlišné od toho, co říká americká vláda.
V Íránu samozřejmě budí spory fakt, že celé angažmá stojí velké peníze a náklady na něj jsou přitom tajné. To lidem vadí, ale atmosféra je taková, že celou věc zároveň berou jako boj Íránců a šíitů o přežití.
Podívejte se na videozáběry z demonstrací v Íránu:
