Kurgan/Zlatoust, Rusko (od našeho zvláštního zpravodaje) - Činžovní dům, ve kterém žije Inokentij Chlebnikov, stojí jen kousek od středu ruského města Kurgan. A právě v jeho centrálním parku stál až do roku 1985 pomník s 54 pochovanými československými legionáři, jejichž jednotky osvobodily v červnu 1918 město od rudého teroru.
Jen o rok později proto místní postavili nad hromadným hrobem důstojný pomník. "Udělali to z vděčnosti k Čechoslovákům," připomíná Chlebnikov.
Památník se jako zázrakem dochoval v původním stavu až do roku 1985. Pak ho místní úřady zničily. Musel ustoupit monstróznímu památníku "občanům města, kteří padli v boji s německými okupanty". A to i přesto, že byl nacistický wehrmacht zastaven stovky kilometrů od Kurganu, ještě v evropské části Ruska.
O obnovení zničeného pomníku na konci května odmítlo vedení města jednat s českou delegací. Konzul v Jekatěrinburgu Štěpán Gilar, Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány ministerstva obrany a Radim Chrást z vedení Československé obce legionářské odlehčili trapnou situaci, kdy cestovali do Kurganu tisíce kilometrů, alespoň návštěvou centrálního parku, kde kdysi stával legionářský pomník. Tak trochu v naději, že se poměry v budoucnu přece jen zlepší a oni získají alespoň představu o reálnosti svých plánů postavit pomník v jiném místě parku.
Přidal se k nim Alexandr Kapustin, ředitel Archivní správy Sverdlovské oblasti. Rovněž on byl rozčarovaný z výsledku cesty Čechů do Kurganu.
"Bez studia a znalosti působení československých legií v Rusku se nelze dopátrat pravdy o historii občanské války nejenom na Urale, ale i v celém východním Rusku," míní Kapustin.
A na adresu vedení Kurganu dodává: "Je to nepříjemné. Snad přece jen najdeme východisko z těchto mrzutých nedorozumění, kdy se nechceme setkat a vyhýbáme se jednání o těchto pro charakter každého národa důležitých historických událostech. Hovořím tu o politice 'paměti', kterou prosazuje i náš prezident Vladimir Putin."
Kapustin spoléhá i na to, že mezi Ruskem a Českem existuje smlouva o vzájemné údržbě a obnově válečných hrobů - těch ruských v Česku a českých naopak v Rusku. "Vzpomínky na ty, kteří za vlast položili životy, je nutné mít v úctě. Je to v zájmu nás Rusů i Čechů," říká.
Při loučení ale v návalu otevřenosti přiznává, že na Vojenské memoriály (ruská organizace, která má na starosti údržbu válečných hrobů, pozn. red.) si mu stěžovali už i Rakušané s Němci.
"Řekli mi, že se velmi stydí za jednání Vojenských memoriálů, ale i za to, jak přistupují k obnově hrobů jejich vojáků. Někteří lidé z této organizace jsou podle všeho pěkní šejdíři a dělají Rusku jen ostudu. Bylo mi to dost nepříjemné," stěžuje si ředitel Archivní správy Sverdlovské oblasti.
Ruské sabotování
O mnohém vypovídá i jiná trapná událost. Když české ministerstvo obrany poslalo před lety Vojenským memoriálům šestimilionovou částku na opravu legionářského pomníku ve Vladivostoku, české peníze se někde ztratily. Skandál vyšuměl i proto, že organizace investovala nakonec do opravy pomníku ve Vladivostoku "svůj" (původně vlastně český) milion a půl.
České ministerstvo obrany věnovalo v posledních deseti letech na opravu hrobů sovětských vojáků, kteří padli v druhé světové válce při osvobozování Československa, sto milionů korun. Rusko jen zmíněný milion a půl. Podle mezinárodních úmluv platí přitom opravy hrobů vojáků vždy ten stát, na jehož území jsou. A Češi to - na rozdíl od Rusů - dodržují.
"My se o hroby sovětských vojáků staráme vzorně. A pokud se ale i přesto vyskytne problém, do čtyřiadvaceti hodin ho řešíme. Což se ovšem nedá říct o ruské straně, u které v poslední době nevidíme ani tu nejmenší snahu," srovnává ředitel odboru pro veterány českého ministerstva obrany Eduard Stehlík.
Situace podle něj dospěla dokonce tak daleko, že pokud budou ruské úřady i dál sabotovat obnovu hrobů československých legionářů v Rusku, Češi mohou přistoupit ke stejnému kroku. Přestali by se starat o hroby ruských vojáků na našem území. "Vše, co se nám v poslední době v Rusku podařilo, nebylo zásluhou oficiálních míst či Vojenských memoriálů, ale díky pochopení jednotlivých ruských měst. Ať už například Jekatěrinburgu, Miassu či Bugulmy," pokračuje Stehlík.
"Naštěstí ta arogance a šlendrián začíná vadit stále více i normálním Rusům - jako například Inokentiji Chlebnikovovi z Kurganu. Nejsme proto úplně skeptičtí. Mohlo by se to snad časem změnit," doufá Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány ministerstva obrany.
Pochopení pro legionáře od zbrojířů a nožířů
Naznačuje to i Dmitrij Tatianocha, generální ředitel firmy Nože Zlatoustu. Upozorňuje, že se sdružením mistrů zbrojířů posoudí možnost výstavby nového památníku na místě bojů československých legionářů. "Naše stanovisko pak předložíme vedení města," říká.
Právě v uralském Zlatoustu jsou českoslovenští legionáři pro vedení města letitým neuralgickým bodem. O pomníku Běločechům, jak jim hanlivě přezdívají, nechtělo až dosud ani slyšet. I výklad průvodců v místním muzeu je plný smyšlenek a vyložených lží o bojích legionářů s rudogvardějci.
Bolševici 27. května 1918 nasměrovali neozbrojený vojenský vlak s legionáři - obsazený většinou písaři, muzikanty, kuchtíky nebo mechaniky - do úžlabiny a na bezbranné Čechoslováky spustili palbu z kulometů. A to v rozporu s dohodami, že soupravu nechají projet.
K boji neuvyknutí a jen málo vycvičení Čechoslováci vyrazili ve smrtelném zoufalství do útoku jen s klacky a kameny. A své protivníky s nimi nakonec umlátili. V krvavém a nelítostném boji muže proti muži padlo 29 legionářů. Jejich ostatky dnes leží roztroušeny kdesi v okolí železniční soutěsky ve Zlatoustu.
"Bolševici v ní napadli bezbranné Čechoslováky a z předem připravených pozic je začali vraždit střelbou z kulometů. Jinak to nelze hodnotit - jednalo se o vraždění bezbranných lidí, kteří pak rudogvardějce porazili v šíleném protiútoku jen holýma rukama," hodnotí Pavel Filipek.
Čechům nahrává dnes ve Zlatoustu i to, že Dmitrij Tatianocha patří ke generaci, která se na tehdejší události dívá bez ideologických předsudků a vyloženě pragmaticky. "Bez nás lidí z firmy Nože Zlatoustu a místního sdružení zbrojířů se v našem městě při výstavbě legionářského pomníku neobejdete," doporučuje při loučení Pavlu Filipkovi. Jinými slovy: Češi přinášejí pro naše zbrojíře zajímavou práci, takže jednejte především s námi. No a my se už o ostatní s místními byrokraty postaráme.
V Rusku padlo před sto lety 4000 československých legionářů, 2500 z nich má už své jméno na obnovených pomnících vystavěných za české peníze.
