Grigoris Kavarnos pracuje jako vedoucí psychologické péče Lékařů bez hranic (MSF) v táborech na řeckém ostrově Lesbos. Dohlíží na práci celkem osmi psychologů. Jemu samotnému za posledních pět let prošlo rukama na 600 klientů. Všichni měli velmi vážné psychické problémy. Všichni žili ve strašných podmínkách.
Na dotaz, jestli se mu vybaví nějaký konkrétní případ, který děsivé zkušenosti migrantů v táborech popisuje, se dlouze zamyslí a opakovaně se po telefonu zkouší pustit do vyprávění. Pak se zoufale rozesměje. "Každý příběh, který slyšíte, je ještě horší než ten předchozí. Všichni mají mnohonásobná traumata. Nemohu si vybrat jednoho člověka. Nevím jak," řekl Kavarnos deníku Aktuálně.cz.
Nakonec začne mluvit o muži, který za ním přišel ten den ráno. Pochází z Afghánistánu, kde ho unesli příslušníci hnutí Tálibán. Mučili ho. Poté, co se dostal na svobodu, unesla ho jiná ozbrojená skupina, která ho také mučila. Jeho děti se museli dívat na to, jak ozbrojenci lidem stínají hlavy. Muž proto se svou ženou a čtyřmi dětmi uprchl do Íránu, kde ho čekala diskriminace.
Poslední skoro dva roky celá rodina žije na ostrově Lesbos. Původně bydleli v táboře Moria, který na podzim vyhořel, takže byli přemístěni do nového tábora Mavrovouni. Stan v přeplněném táboře sdílí s další rodinou. Z opakovaného mučení má muž velmi vážné zdravotní problémy, atrofovala mu jedna polovina těla a pravděpodobně trpí i poškozením mozku. To potvrdí až lékařská prohlídka.
Žádost rodiny o azyl byla dvakrát zamítnuta. Její členové tak nedostávají žádné peníze a kvůli koronaviru nesmí opustit tábor. Nikdy neměli žádného právníka. S největší pravděpodobností je čeká deportace zpět do Turecka, odkud se budou muset vrátit do Afghánistánu.
"Bylo by to vůbec poprvé, co jsem slyšel o deportačním nařízení pro rodinu. Další skvělý milník pro Evropskou unii. Deportují rodinu, jejíž otec byl mučen. Dvakrát," poznamenává Kavarnos. "Je to pro vás dostatečně dobrý příběh?" ptá se vzápětí.
Loni k evropským břehům přišlo přes 95 tisíc migrantů, což je nejméně za posledních osm let. Téměř pětinu představovaly děti, jen v řeckých uprchlických táborech jich letos v lednu bez doprovodu rodiny žilo přes 4000. Další stovky dětí do Evropy dorazily spolu s příbuznými.
I zdravý člověk by si v táboře vypěstoval psychické potíže
Stejně jako muž, jehož příběh Kavarnos redakci převyprávěl, i velká část ostatních migrantů opustila domovinu kvůli válce nebo násilí. Mnozí z nich viděli zemřít své příbuzné, a to včetně dětí. Další traumatická zkušenost je pak kontakt s převaděči, kde často dochází k sexuálnímu násilí nebo nucené práci.
Psycholog Kavarnos ale věří, že i zdravý člověk by si při životě v uprchlickém táboře psychické potíže brzy vypěstoval. "Kdyby do táborů přišel někdo jako já nebo vy, řekněme zdravý člověk bez psychických problémů, myslím si, že by jimi začal trpět asi do dvou měsíců," popisuje psycholog. Zajistit i základní lidské potřeby je tu boj, lidé stojí hodinové fronty na záchod, jídlo i na vodu.
Pracovnice Amnesty International Šárka Antošová, která se na migraci zaměřuje a tábory pravidelně navštěvuje, připomíná, že pandemie situaci běženců ještě zhoršila. V táborech platí přísnější opatření než ve zbytku země, a to i přes to, že se tam nové případy nákazy už týdny neobjevily.
"Představme si, jaké je to pro nás, a to jsme zavření v našich vlastních bytech a zdaleka tu neplatí tak přísná omezení. Ti lidé jsou často zavření jen v malých místnostech, stanech nebo obytných kontejnerech, nemají žádné soukromí, nemají kam se schovat," popisuje pro deník Aktuálně.cz.
Pokusů o sebevraždu přibývá
Množí se zprávy o lidech, kteří se pokoušejí spáchat sebevraždu nebo si ubližují.
Podle Kavarnose u projevů traumatu záleží i na kultuře, ze které člověk pochází. Lidé ze střední Afriky například často trpí halucinacemi, kdy vůbec nejsou schopni normálně fungovat.
Bez zajištěného bydlení, kde by se lidé nemuseli strachovat o zdraví, ale jejich situace moc dobré řešení nemá. Pandemie koronaviru problematiku migrace v Evropě znovu odsunula do pozadí a řecké úřady situaci samy nezvládají.
Naposledy evropské státy situaci řešily loni na podzim, kdy Německo, Irsko, Portugalsko a další země přijaly stovky dětí a rodin s dětmi. Česká republika byla také vyzvána, aby nezletilým pomohla, ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) a premiér Andrej Babiš (ANO) to ale znovu odmítli i přes to, že se několik desítek rodin v Česku nabídlo, že se dětí ujme.
Násilí ze strany autorit
Amnesty International navíc varuje, že migranti stále častěji zažívají násilí i ze strany pobřežní stráže. Řecké úřady začaly provádět tzv. pushbacky, kdy migranty vrací doprostřed moře nebo k tureckým břehům, aby se tak do Řecka vůbec nedostali. Někdy ale vyhazují i migranty, kteří už na ostrovech jsou. Kromě toho, že odsunout lidi na přeplněných člunech zpět do moře je nebezpečné, často incidenty provází i násilí nebo krádeže.
Šárka Antošová zdůrazňuje, že je taková praktika nelegální, protože lidé mají právo do Řecka přijít a zažádat si o azyl, i když ho pak nemusí dostat. "Není to žádná novinka, ale bohužel se to za poslední rok hodně zintenzivnilo," říká k incidentům.
Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) navíc od ledna vyšetřuje evropskou pohraniční a pobřežní stráž Frontex. Panuje totiž podezření, že se i evropská agentura na pushbacích a násilí proti migrantům podílela.
Psychologové tak často čelí bezvýchodné situaci. Lidem je velmi těžké pomoci, protože v táborech jsou traumatizováni každý den. Grigoris Kavarnos se snaží alespoň o to, aby byli schopni běžně fungovat, nebo snad i vedli normální život, pokud by se jim do některé z evropských zemí povedlo dostat.
"Nečekám, že někdo v malém městě v České republice pochopí, jaký život ti lidé prožili nebo co je donutilo opustit jejich domovy. Tomu nemůžeme rozumět. Ale mohou pochopit to, jak otřesné a nehumánní jsou životní podmínky v táborech. My si to nevymýšlíme," dodává Kavarnos.
