Feministický protiválečný odpor (FPO) se stal jednou z nejviditelnějších organizací v Rusku. Ruská spisovatelka a aktivistka Darja Serenkovová a její kolegyně Táňa (jméno bylo na její prosbu změněno) poskytly serveru Meduza.io z Moskvy vedený rozhovor. Server musel v minulosti odejít z Ruska do lotyšské Rigy.
Jak jste se vlastně v protiválečném odporu zorganizovaly? Spojily jste se s podobně laděnými organizacemi?
Darja: Bylo to snadné. My feministky jsme například v neustálém spojení s aktivisty hnutí za lidi s odlišnou sexuální orientací. Jako protiválečné hnutí jsme se proto začali formovat už v první den války.
Táňa: Kolem deseti aktivistek z různých ruských měst si v ten den začalo kvůli válce chatovat. Silná feministická hnutí nejsou jen v Moskvě nebo Petrohradu, ale i v Jekatěrinburgu, Nižním Novgorodu, Murmansku. V Rusku je kolem 40 feministických buněk. A to jsou jen ty, o nichž víme. Všechny tyto buňky či organizace jsou přitom úzce propojeny. Na sérii akcí v různých městech Ruska tudíž často spolupracují.
Darja: Infrastruktura pro vznik Feministického protiválečného odporu byla vlastně hotova už dávno před válkou na Ukrajině. Bylo nám jasné, že otázka genderového násilí - a ve válkách je to vždy velký problém - nebude spojována s objasňováním války na Ukrajině. S tím jsme jaksi počítali.
Lze vůbec vyjádřit stupeň genderového násilí ve válce?
Darja: Tohle je spíše otázka pro sociology. Naše aktivistická optika, jako mimochodem každá optika, je přirozeně omezena. Pracujeme ale s konkrétními svědectvími genderového násilí. Máme například detailní informace o potížích ukrajinských běženkyň, které se evropský trh s lidmi pokouší brutálně zotročit.
Potvrzeny máme rovněž zprávy o znásilňování ukrajinských žen ruskými vojáky. V Charkově víme o jedenácti případech, z nichž jen čtyři ženy zůstaly naživu. Konkrétně tuto informaci se snažíme potvrdit i z dalších zdrojů.
Některé ukrajinské feministky se také svěřují s obavami, že až jednou válka skončí, tak se prudce zvýší počet případů domácího násilí. Poukazují na poměrně známý fakt, že muži vracející se domů s psychickými válečnými traumaty je zákonitě, více či méně, přenášejí na blízké. Jde o velký problém militarizace a válek, kterým trpí ženy, děti, lidé s odlišnou sexuální orientací… Tedy ty nejzranitelnější skupiny.
Táňa: A nejinak tomu bude i v Rusku, až se z války vrátí jeho vojáci. Rusko se noří do bídy, poroste násilí, nezaměstnanost… Mnohé ženy či lidé s odlišnou sexuální orientací budou přinuceni k prostituci, protože se jinak neuživí. Tohle vše doprovází válku.
Darja: Jakákoliv válka je tedy katastrofou pro lidská práva. Vrhá zpět na celá desetiletí všechny vymoženosti a výdobytky v této oblasti. Je lhostejné, zda jde o vítěze, či poražené.
Co říkáte poměrně rozšířenému názoru, například v popkultuře, že válka ženy emancipuje?
Darja: Populární příběhy o ženě se zbraní v ruce nebo o ženských bojových praporech opravdu existují. Avšak podívejme se na to, jak třeba genderoví odborníci hodnotí důsledky druhé světové války na život žen v Sovětském svazu. Ella Rossmanová poukazuje ve své práci "Varující sovětský gender" na to, že ženy ve válečných letech zastávaly v týlu vyloženě mužské práce. Jenže po válce byly rychle vráceny na "svá místa", třebaže to mnohé z nich velmi ponížilo, dotklo se jich to. Nedlouho poté vznikl dokument s přehledem nevhodných profesí pro ženy, třebaže pro ně v letech války zakázány nebyly.
Válka vždy souvisí s mimořádnými poměry a situacemi - i pokud jde o emancipaci žen. Jenže po válce nezbývá často z většiny emancipačních výdobytků ve společnosti ani stopy. Společnost se s podporou státu vrací ke konzervativním hodnotám a příběhům v duchu: "Měli jsme velké ztráty na životech, teď je proto nutné rodit více dětí."
Táňa: V Sovětském svazu bylo po druhé světové válce ženám řečeno, aby se vrátily zpět (od mužských k ženským profesím). A například v USA vznikla kvůli tomuto návratu velká reklamní kampaň, jejímž ústředním motivem bylo, že je nesmírně dobré a užitečné být ženou v domácnosti.
Jak protestujete proti válce na Ukrajině?
Darja: Je toho samozřejmě víc, ale zmíním aspoň vydávání protiválečných letáků. Některé mohou šokovat. Připravila jsem například leták podobný smutečním oznámením, která teď dostávají matky po celém Rusku. Vydali jsme také leták "Zmizel člověk" - ten je o konkrétních vojácích, kteří se už z války nevrátí. Zanedlouho vydáme i leták, který napodobuje agitky typu "Za Putina, za mír!". Projevujeme v nich Putinovi "vděk" například za to, že naše děti se už nebudou učit anglicky, protože se stejně za hranice nedostanou.
Organizujeme rovněž takzvané "tiché hlídky", při nichž naši aktivisté jezdí hromadnou městskou dopravou s protiválečnými plakáty. Třináct z nich bylo za to uvězněno.
Víte, Putin všechny ty roky využíval narativ o válce. Svoji represivní ideologii vytvořil s pomocí Velikého vítězství národa - vítěze osvoboditele, především ale toho ruského. Od samého počátku války na Ukrajině bylo ovšem jasné, že tato rétorika mocných směřovala jen a jen k válce.
Pochopili jsme, že příběh Velké vlastenecké války (ruské označení pro sovětsko-německou válku probíhající v letech 1941 až 1945 - pozn. red.) musíme chápat šířeji. Takže jsme vyzvali všechny naše aktivistky, feministky, ženy a lidi s odlišnou sexuální orientací, aby se 8. března na Mezinárodní den žen sešli u pomníků z druhé světové války a položili k nim květy za nevinné civilní oběti války na Ukrajině. Této akce se k našemu údivu zúčastnili lidé z mnoha ruských měst i zemí.
Táňa: Protiválečného protestu "Ženy v černém" se zúčastnili obyvatelé Petrohradu, Jekatěrinburgu, Tbilisi a mnoha dalších měst. Policie dívky zatýkala už jen za smuteční, tmavý oblek. Anna Golinová z Jekatěrinburgu byla například odsouzena k devíti dnům vězení.
Naše protiválečné hnutí nemůže samozřejmě hned zastavit válku. Bez ohledu na délku našich protestů ale chceme vytrvat. Velmi litujeme, že jsme s důraznějšími protesty nezačaly již dříve. Pokud by náš Feministický protiválečný odpor zorganizoval protesty například už v roce 2014 při ruském obsazování Krymu, nebyla by reakce Rusů na nynější válku tolik amorfní.
Zdá se, že teprve teď dochází k rozkolu společnosti, který nenastal po Krymu. Tehdy se lidé ještě mohli tvářit, že je vše v pořádku, anebo se vymluvit: "Nevím. Neorientuji se v tom." Teď se pro mnohé pravicové intelektuály stala válka na Ukrajině bodem zlomu. Přispěl k tomu i televizní protest novinářky Mariny Ovsjannikovové. A její čin by měl být co nejvíce připomínán. Je to velmi důležité pro všechny lidi, kteří pochybují a přemýšlejí, zda se i oni mají odvážit k nějakému protiválečnému gestu.
Darja: Já si pořád myslím, že má velký význam apel na mocné Rusy, takzvané "siloviky", v nichž zůstalo přece jen něco lidského. Ženy-siloviky nevyjímaje.
Které jsou ovšem často mnohem krutější než muži.
Darja: To je pravda. I ke mně se v době mého věznění chovaly policistky mnohem krutěji než jejich mužští kolegové. Také proto je důležité o tom mluvit.
Účastníci Feministického protiválečného odporu jsou vystaveni silnému nátlaku ruských úřadů. Až do války nás, feministické aktivistky, nebraly příliš vážně. Dnes je však naše práce hodně riziková. Svědčí o tom kolem stovky zadržených. Některá naše ruská děvčata byla dokonce vystavena mučení. Noc, kdy jsme se dostali k videozáznamům s jejich mučením, patří k těm nejstrašnějším v mém životě.
Mohou vám nějak pomoci Rusové, kteří už opustili Rusko?
Darja: Rusové by se měli v zahraničí zúčastňovat protiválečných protestů. Měli by se podílet na jejich organizování. Jejich hlas by měl být ve světě slyšen. Avšak ne proto, aby ospravedlnili ostatní Rusy a očistili jejich svědomí, nýbrž proto, aby po celém světě vznikaly ruské protiválečné sítě s co nejsilnějším apelem.
Musíme vzájemně spolupracovat, poznávat v sobě lidi, kteří budou schopni změnit Rusko: s jinou ideologií, s jiným smyslem a odkazem. Putinovo Rusko - to je zakletá živá mrtvola, která stahuje do záhrobí miliony nevinných lidí.
