reklama
 
 

První smrt, která byla tak blízko. Přežil jsem tragédii a mnohé pochopil, říká spisovatel Szczygiel

28. 12. 2017 11:20
O doposud největší ztrátě svého života i hledání malých lidských pravd mluví ve vánočním rozhovoru s Josefem Pazderkou známý polský reportér a spisovatel Mariusz Szczygiel. Jako kolegové, kteří se dobře znají a donedávna spolupracovali ve Varšavě, si během interview tykají.

Jaký jsi měl rok?

Dobrý. Rozhodně lepší než ten před třemi lety.

Jak to myslíš?

Na silvestra 2014 jsem prožil doposud nejhorší den svého života. Zemřel můj nejlepší přítel, dostal ve třiceti letech infarkt. Pro mě to bylo tak absurdní. Byla to první smrt, u které jsem byl tak blízko. Nikdy jsem neviděl mrtvého blízkého člověka.

Byl jsem v té době ještě ve Varšavě a zkoušel tě kontaktovat s některými pracovními věcmi. Marně…

Byl jsem úplně mimo. Tři měsíce jsem téměř nedokázal fungovat. Psal jsem texty o tom, jak ležím na gauči a poslouchám hudbu. Ty se mimochodem následně objevily v první části mé knížky Projekt pravda.

V jednom polském rozhovoru jsi mluvil o tom, že šlo v té době o jakési tvé osobní "bezčasí".

Ano, bezčasí. To je takový stav - pokud to někdo náhodou z vlastní zkušenosti zná -, ve kterém hodina trvá týden a týden zase minutu. 

Mariusz Szczygieł

Mariusz Szczygieł

Narodil se v roce 1966. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem polského listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Spolu s Wojciechem Tochmanem a Pawłem Goźlińskim založil Institut reportáže se školou psaní, knihkupectvím a literární kavárnou. Nedávno založili také vlastní nakladatelství Dowody na istnienie, kde vydávají nejen knihy reportáží, ale taky české autory. Sám Szczygieł napsal několik velmi úspěšných knih reportáží a fejetonů. Neděle, která se přihodila ve středu (1996), Gottland (2006, česky 2007), antologii 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011) a Láska nebeská (2012, česky 2012). Polskou reportáž taky Szczygieł propaguje, nejnověji v třísvazkové antologii 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014‒2015)Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, je českým i světovým bestsellerem, za který dostal řadu prestižních ocenění. V roce 2009 byl v Bruselu vyhlášen Evropskou knihou roku. V roce 2014 označil spisovatel Julian Barnes v The Guardian jeho americký překlad za nejlepší knihu roku. Gottland byl přeložen do sedmnácti světových jazyků a na jeho motivy vznikla v Česku i v Polsku řada divadelních i filmových adaptací.

Neměl jsi pokušení na tom gauči prostě zůstat ležet?

Ne, na to mám pud sebezáchovy. Vždycky nakonec vstanu. Kdysi jsem si špatně vyložil výsledky zdravotního vyšetření a čekal jsem ve frontě u doktora vystrašený, že mám rakovinu. Sám sebe jsem zaskočil, protože už v té frontě jsem si začal v duchu vypočítávat, co bych chtěl stihnout, pokud bych měl k dispozici poslední půlrok života.

A co bys v takovém případě udělal?

Vyrazil bych třeba do budapešťských lázní, na koupele a masáže. Někomu ze svých blízkých bych koupil něco důležitého, například byt. Ale radši o tom nebudu mluvit, aby si to náhodou někdo nevyložil tak, že s tím může ode mě počítat. Naštěstí si mě tehdy paní doktorka pozvala do ordinace a řekla mi, že mi nic není.

Tentokrát to ale bylo vážnější. Přišel jsi o nejbližšího člověka a překonat tohle trauma není legrace.

Chyběl mi nějaký impulz k tomu, abych se sebral a začal zase pracovat. Úplně náhodou jsem narazil na román Portrét z paměti už nežijícího polského autora Stanislawa Stanucha. Já jsem to nečetl celé, jen jsem listoval a narazil jsem tam na větu, že každý člověk by měl najít nějakou svoji osobní pravdu, aby jeho život měl hodnotu. Aspoň malou, banální, ale svoji.  

To mě zasáhlo. Já sice už svou pravdu mám, ale napadlo mě tehdy, že mám možná za úkol vyptávat se ostatních na tyto pravdy a zprostředkovávat je dalším lidem. Spousta lidí je v nějaké životní krizi, nevědí, co s tím, a třeba jim ta knížka pomůže.

Hledání malé lidské pravdy

Takže jsi měl zase smysl života…

Ano. Tehdy jsem vstal z pohovky a zkusil jsem mluvit s prvním taxikářem. To byl pan Tadeusz Wisniewski. Mluvil o svých přátelích, o komunikaci jako o největší hodnotě. Pak přišly další "pravdy".

Jak je vlastně definuješ?

Je to myšlenka, kterou si najde nějaký člověk během svého života, okolností, zážitků. Myšlenka, důležité pravidlo. Občas takovou pravdu zaslechnu od stolu odvedle a už se na ni vlastně nemusím ptát. Nebo na cestách, kde mi Barmánci odpověděli na všechny otázky, které jsem nepoložil. O úctě k otci. Občas je ta pravda, kterou z toho sám vydolovávám…  

Lidské pravdy jsou ale často dost banální.

Ano. Občas mi někdo třeba ve výtahu řekne notoricky opakovanou pravdu. Třeba že v životě je důležité vážit si lidí. V tom případě se k tomu člověku nakloním a tichým polohlasem se ho zeptám: A měl jste v životě nějaký okamžik, kdy si vás nikdo nevážil? V ten moment maska spadne a ten člověk mi vypráví, jak se cítil osamocený, méněcenný. Pravda je intimní. Žena řekne: Láska je nejdůležitější. A já se zeptám: A vždycky jste uměla milovat?

Pravda ale taky dost zraňuje. A ne vždy se lidé otevřou…

V takovém případě musím mít víc času, probrat to s nimi. Chci nechat to napětí vyprchat. Taky samozřejmě žádám dané lidi o svolení k publikaci finálního textu. Někdy pod jejich jménem, jindy pod vymyšleným. Většinou to fungovalo. Nechci nic krást, nikoho dehonestovat, dostávat do nepříjemných situací.

Měl jsi s tím u někoho problém?

Skoro nikdy. Tak jednou za dva roky. Šlo třeba o paní, která mě oslovila na autorském čtení. Pak měla pocit, že text vůbec nevystihuje to, co chtěla říct.

V předmluvě k velké antologii 25 let polské reportáže jsi napsal, že reportér je člověk, který dokáže porozumět. Opravdu lidem, které potkáváš, rozumíš? Nebo je jen zajímavě popisuješ? 

Hlavně se snažím napsat to tak, aby to bylo srozumitelné. A zároveň zajímavé. Ne maso na pultě. Občas pravda není tak zjevná. Čtenář si ji musí najít.

Já mám dospělé čtenáře, nechci z nich dělat děti. Seriózní novinář má jít krok nebo dva před čtenářem. Bulvární zůstává na stejné úrovni, občas dokonce je pozadu.

Kdo tě bude držet během umírání za ruku

Co ses během Projektu pravda dozvěděl o sobě?

Pomohl mi, ale myslím, že mě nezměnil. Pomohl mi se zajímavým úkolem. Tím jsem se méně soustředil na to, co mě bolelo. Jsem rád, že ta knížka má vliv na ostatní. Moje životní pravda je ale pořád stejná.

Jaká? 

Že musím žít takovým způsobem, aby mě někdo držel za ruku v okamžiku mojí smrti. Abych si to zasloužil.

Promiň, ale to zní trochu sloganovitě.

Jde o přístup k životu a lidem. Abych měl přátele, kteří mě mají rádi, na které se můžu spolehnout. A kteří mě rádi na konci života podrží za ruku.

Stejné to mám i s objekty svých knížek. Lidé, které oslovuji, se ke mně chovají velmi přirozeně. Tak se to snažím vracet. Nikdy by ten dotyčný neměl mít pocit, že ho někdo někam tlačí, že ho chytrý pan novinář vyslýchá. Chci být pro něj někdo jako bratranec, brácha, strýc…

Přestal ses bát smrti?

Ne. Já se smrti nebojím. Jen pořád nevím, zda za to můžou antidepresiva, nebo životní zkušenosti (smích). Naposledy jsem řekl psychiatrovi, který mi předepisoval antidepresiva, že se nebojím. A on konstatoval, že to není normální, že by se člověk měl něčeho bát. Řekl mi tedy, že mi předepíše jen půlku té tablety (smích).

V knížce Projekt pravda je pasáž, kde se konfrontuješ s věřícím člověkem. A zjišťuješ, že se možná bojíš méně než on. Napadlo mě, že jsi vlastně spíš Čech než Polák. Člověk odmítající organizovanou církev, přesto hledající podstatné věci a ostýchavě se na ně tázající. Taková plachá česká zbožnost.

To je pro mě lichotka.

Já jsem ale neřekl, že je to plus.

Jasně. Každopádně většina Poláků to má jednodušší, protože jsou katolíci. Narážíš na tu scénu z knihy s polskou katoličkou v letadle. Myslím, že Češi mají víc pochybností, jste pragmatický národ.

My jsme víc spontánní. Když nás vede Bůh, čest a vlast (heslo polských národovců, pozn.red.), spoustu věcí děláme automaticky. Nechci zobecňovat, ale myslím, že to tak většinou je. 

Jen pravda konkrétního člověka

Jaké máš na knihu Projekt pravda reakce z Česka?

Dobré, i když jich je zatím méně než z Polska. Na pražském veletrhu knihy se mě ptali, zda se česká pravda liší od té polské. Na to nemám odpověď, protože každý člověk má svoji vlastní pravdu. Jak řekl Lech Walesa (bývalý lídr opozičního hnutí Solidarity, nositel Nobelovy ceny míru a po roce 1989 polský prezident, pozn. red.): S pravdou je to jako se zadkem, každý sedí na tom svém.

Neexistuje česká nebo polská pravda. Jen pravda konkrétního člověka. Pokud se na to někdo v Česku ptá, má asi pocit, že máte nějakou unikátní pravdu pro svět. Češi jsou mimochodem velmi sebestřední. Ale to Poláci taky (smích).

Zaskočila tě nějaká reakce na knihu?

Ani ne, ale reakcí byla spousta. Dorazila mi řada e-mailů, lidé živě reagují na besedách. Existují dokonce webové stránky Projektu pravda, kde je přes 10 000 lidí. Spousta čtenářů mi píše, že mají knížku počmáranou vlastními postřehy a poznámkami.

My dokonce s těmi "pravdami" jezdíme po Polsku a koncertujeme. Já čtu texty, trochu umělecky. A mladí umělci - zpěvačka, violoncellistka a hudebník s počítačovými samply - k tomu improvizují. Nevědí nikdy, co přesně přečtu, ale podle pár vět improvizují a snaží se obsah hudebně vystihnout. Občas se to potká, je to zajímavý experiment. Vznikla z toho dokonce oficiální nahrávka.  

Taky už vím, které "pravdy" jsou nejvíc populární. Staly se z nich šlágry.

Které?

Třeba o tom, že musíme maximálně využít zbytku života. Nebo že všichni jsme tady pro sebe jen na čas. Spousta žen mi píše, že je to věta, která jim dává úlevu.

Nebo mě zastaví v kavárně, hospodě mladý člověk a říká: Už jsem si koupil malý rámeček, do kterého si dám citát pravdy z vaší knížky. Tedy to, že všichni jsme tady jeden pro druhého jen na čas. Dokonce mi jedna žena řekla, že se díky knížce probrala z depresí. A rozhodla se vyjít z domu, ze kterého rok nevykročila.

Jak si ten ohlas vysvětluješ?  

V Polsku si debatu o životních hodnotách, osobních pravdách přivlastnila katolická církev. Když jsem věřící, mám hodnoty, konec, a to stačí. Mně to ale nestačí. Zaprvé v Polsku aktivních katolíků ubývá. Oficiálně vystupují z církve. Já jsem taky nevěřící, přesněji řečeno věřím, že Bůh neexistuje.

Spousta lidí proto hledá nějaký nový prostor, ve kterém se dá debatovat o hodnotách. A taky existuje spousta věřících, kteří mají navzdory oficiální víře spoustu dilemat, pochybností. Někde musí být možnost, jak se o tom bavit. 

Ty těm lidem ale nedáš rozhřešení.

Nejsem ani psycholog, ani kněz, ani publicista. Jsem jen reportér, médium, které se ptá a tu myšlenku předává dál. Ale jsem mile překvapený, že to funguje a projekt má takový úspěch.

Můj popis Česka a jeho obyvatel není depresivní, odmítá v rozhovoru autor knihy Gottland Mariusz Szczygiel. | Video: DVTV |  15:23

autor: Josef Pazderka | 28. 12. 2017 11:20

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama