"Kdo vás řídí?" ptal se estébák. Ukrajinský disident protestoval proti okupaci, odseděl si 12 let

Ondřej Soukup Ondřej Soukup, Dominika Vřešťálová
21. 8. 2017 6:45
Zorjan Popaďjuk z Ukrajiny sledoval v šedesátých letech minulého století s přáteli pozorně tzv. pražské jaro v Československu. Když do Prahy dorazila 21.srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy, vyrobil Popaďjuk doma první letáky kritizující invazi. A v následujících letech to zopakoval. Sovětský režim zareagoval nemilosrdně. V roce 1973 dostal mladý Ukrajinec sedm let vězení a pět let vyhnanství. Sotva si trest odseděl, dostal dalších patnáct let. Na svobodu se dostal až v roce 1987 díky Gorbačovově perestrojce. Do Prahy teď přijel na pozvání Ústavu pro studium totalitních režimů.
Fotografie z vyšetřovacího spisu ukrajinského disidenta Zorjana Popaďjuka.
Fotografie z vyšetřovacího spisu ukrajinského disidenta Zorjana Popaďjuka. | Foto: ÚSTR ČR

Praha/Kyjev - "První letáky o okupaci Československa jsme udělali ještě v roce 1968, ale byly ještě psané rukou, nepodepsané," vzpomíná ukrajinský disident Zorjan Popaďjuk (*1953).

"Když se blížilo čtvrté výročí okupace, už jsme se připravili. Sehnali jsme cyklostyl, letáků bylo hodně. Oblepili jsme hodně měst, Ivano-Frankivsk, Lvov, Stryj a další. To už vyvolalo velký ohlas," dodává disident.

"Dokonce když už nás vyšetřovali, přijel z Prahy nějaký plukovník z vašeho StB a ptal se, kdo nám ty letáky přivezl nebo kdo nás řídí, což bylo hodně úsměvné," vzpomíná Popaďjuk.

Aktuálně.cz: Proč jste se vlastně kvůli invazi 1968 a dalším věcem pouštěli do souboje  se sovětským režimem, který tehdy vypadal, že se nikdy nezmění?

Zorjan Popaďjuk: Motivace byla existovat v nějakém mravním rámci.

Babička mi od útlého dětství vysvětlovala, co je dobro a co zlo. Co se dělo za Němců, co za Rusů, o popravách Židů.

Zorjan Popaďjuk
Zorjan Popaďjuk | Foto: Lukáš Bíba

Když jsem chodil do školy, utrhl se kus břehu Dněstru a odhalil pohřebiště ukrajinských studentů, které v roce 1941 popravili bolševici, když ustupovali před Němci.

Celé město to vidělo.

Ale babička mě vychovávala i jinak.

Já jsem jezdil studovat do jiného města a ona mi dávala peníze na lístek. Jednou jsem jel načerno a peníze mi zůstaly. Babička mi to vyčítala, že je to krádež.

Povídám, vždyť mi sama říkáš, že tohle není žádný náš stát! Jenže když se naučíš krást v cizím státě, budeš krást i v tom našem, odpověděla babička.

Vás a vaše přátele zatkla sovětská KGB v roce 1973 poté, co jste kritizovali zákaz oslav výročí ukrajinského básníka Tarase Ševčenka.

To byla poslední kapka. Tehdy jsme vydali leták, kde jsme použili citát toho jejich vůdce Lenina.

On totiž napsal, že zákaz oslav sta let narození Ševčenka v carském Rusku v roce 1914 byl jedním z nejúčinnějších kroků k rozpadu ruského impéria.

Natiskli jsme jich dost a oblepili celé město.

Oni uprostřed noci probudili celý pluk vojáků a poslali je strhávat letáky, aby do rána žádný nezůstal viset.

Jak jste prožíval zatčení a vyšetřování? 

Vyšetřovatelé byli docela slušní, zkoušeli to na nás spíš psychologicky.

Třeba jeden z nich si s sebou nosil léky na srdce. Když jsem říkal něco, co se mu nelíbilo, tak si rychle bral léky. Jako že mu je špatně…

Nebo mě vzal k oknu, abych se podíval, jak lidi chodí po ulici. Pokaždé tam šel někdo z mých známých.

Ve Lvově jsem po zatčení nezažil žádné fyzické násilí. To přišlo až později, ve vyhnanství v Kazachstánu.

Dostal jste u soudu sedm let vězení a pět let vyhnanství. Poslali vás do nechvalně proslulých pracovních táborů zpřísněného režimu v Mordovinsku, kde v té době seděli i další sovětští disidenti.

Sotva jsem přijel do lágru, ukázali mi, kde je můj barák, a prošel jsem kolem nějakého vysokého důstojníka.

Ten mě zastavil, křičel, proč nezdravím. Tak jsem mu řekl, že ho neznám a co bych zdravil cizího člověka.

Rovnou mi napařil dva týdny na korekci.

Když mě pustili, přišli za mnou naši staříci. Tak jsme říkali těm, kteří seděli už od konce války. Ti mi vysvětlili, jak se mám chovat.

Vyšetřovací spis ukrajinského disidenta Zorjana Popaďjuka.
Vyšetřovací spis ukrajinského disidenta Zorjana Popaďjuka. | Foto: ÚSTR ČR

Snažili se, abychom se nedostali do nějakých velkých konfliktů.

Nejvíc těch staříků bylo z Ukrajiny. Pak samozřejmě Litva, Lotyšsko, Estonsko. Pár jich bylo z Moldavska, Gruzie a Ázerbájdžánu.

Rusů mezi nimi moc nebylo, většinou nějací monarchisté.

V lágru není těžké přežít. Dávají na tebe pozor ti, kteří se tam dostali před tebou. Pomůžou ti radou, materiálně nebo psychicky.

Takže v tomto smyslu jsem se cítil dobře. 

Bavili jste se někdy s bachaři?

Nebylo to zakázané, ale oni se báli. Vždycky se nejdříve rozhlédli, jestli nás někdo nevidí. Ale byli zvědaví, proč jsme se tam dostali.

Vysvětlovali nám, jak máme silný stát, jaké máme skvělé tanky, a my místo toho, abychom na to byli pyšní, jsme tady.

Když jsme se jim to snažili vysvětlit, upřímně nechápali. Hlavně naši rodáci z Ukrajiny, kterých bylo mezi bachaři dost.

Sotva vám skončil první trest, odsoudili vás znovu za antisovětskou propagandu v dopisech vašim přátelům. Jak jste se tehdy cítil?

Já jsem nevěřil, že se dožiji konce toho režimu. Počítal jsem s tím, že ještě párkrát skončím ve vězení a nevrátím se už domů na západní Ukrajinu.

Když se blížil konec trestu, vždycky se snažili ti něco přišít, abys tam zůstal.

U mě to nebylo jiné. Když jsem si odseděl těch dvanáct let, odsoudili mě ještě k patnácti. Ale z toho trestu už jsem si díky Gorbačovově amnestii odseděl jen čtyři roky.

Po propuštění z vězení jste se brzy stal na nezávislé Ukrajině populárním místním politikem. Jak to období hodnotíte?

Když mě v únoru 1987 pustili, lidé se ještě báli, přecházeli na jiný chodník, tvářili se, že se neznáme.

Ale už koncem roku se začali natolik zajímat, že jsem pořád musel někomu něco vyprávět a vysvětlovat. To už také začaly předvolební kampaně, komunisté vlastně ztratili monopol.

Počátkem devadesátých let, kdy jsem se do místní vlády dostal i já, už všichni prosazovali nezávislou Ukrajinu. Euforie po rozpadu Sovětského svazu byla velká.

K moci přišli romantici, kteří chtěli věci měnit, ale nedopadlo to vždycky dobře. Pak přišli ti, kteří se předtím schovávali, včas vyměnili vlajky i rétoriku a postupně začali krást.

Ale celkově jede vlak správným směrem (smích).

Hodně lidí na Ukrajině bylo z vývoje rozčarováno, což vedlo až k tzv. oranžové revoluci (2004) a Euromajdanu (2013-14). Většinou to ale končilo zklamáním. Nehrozí, že když teď ukrajinští politici hlásící se k Evropě znovu zklamou, přijdou další nepokoje?

Po Euromajdanu samozřejmě přišlo rozčarování. Mnozí z těch, kteří přišli k moci, nesplnili sliby. Ale to je taková nevyhnutelná porevoluční kocovina.

Kvůli válce na východě země jsme se znovu semkli. Vladimir Putin (ruský prezident - pozn. red.) je takový sjednotitel Ukrajiny, že bychom mezi sebou podobného nenašli.

To, že lidé šli dobrovolně na frontu a zastavili armádu cizího státu, ve společnosti uchovalo určitou důstojnost. 

Jistě, je tu problém, že v zemi mluvíme dvěma jazyky (ruština a ukrajinština - pozn. red.). Východ a jih země mluví rusky a pro ně to byl psychologický problém identifikovat se s Ukrajinou.

Ale i díky válce už si lidé vybrali.

Zorjan Popaďjuk vystoupí v pondělí v Praze od 18:00 hod. v Knihovně Václava Havla.

Čelíme reálným a zvyšujícím se kybernetickým hrozbám, propaganda může mít vliv na výsledky voleb, říká ministr obrany Martin Stropnický. | Video: Filip Horký
 

Právě se děje

Další zprávy