Praha - Už skoro deset let žije s 24hodinovou ochrankou. Přesně od doby, kdy dánský list Jyllands-Posten rozpoutal celosvětové nepokoje otištěním několika karikatur proroka Mohameda.
Teď zavítal Flemming Rose, v roce 2005 vedoucí kulturní rubriky Jyllands-Postenu, do Prahy. Na uzavřenou diskusi Fora 2000.
Bezpečnostní opatření, která utajovanou debatu provázela, si v ničem nezadala s manévry při akcích, jichž se normálně účastní přední světoví politici.
Německý Goethe Institut v Praze připomínal obleženou pevnost, bezpečnostní prohlídce se museli podrobit i lidé, kteří přišli do sousedních učeben na jazykové kurzy. "V Dánsku se mnou chodí policisté v civilu a zbraně neukazují," komentoval to lakonicky Rose.
Netrestat slova jako činy
Právě Flemming Rose zorganizoval projekt, který vyústil v publikaci karikatur Proroka. V Jyllands-Postenu zůstal, momentálně vede jeho zahraniční rubriku.
Za uplynulé desetiletí se z něj stal globálně známý obhájce svobody slova. I v Praze se snažil vysvětlit, proč karikatury zveřejnil a proč si za tím i nadále stojí.
"Svět zásadně proměnily dvě věci: technologie a migrace. Lidé se míchají, cestují, různé kultury a náboženství jsou ve vzájemném kontaktu jako nikdy předtím v historii," říká. "Klíčem k obraně svobody slova je tedy vztah svobody a tolerance."
Hranice svobody projevu je přesně tam, kde začíná výzva k násilí.
K dnešnímu pojetí tolerance se podle něj Evropa musela "prokrvácet" náboženskými válkami od patnáctého do sedmnáctého století. "Tolerance ale nemá cenu, když si lidé nemohou říkat, co chtějí," zdůrazňuje Rose. S tím, že jasnou hranicí svobody slova, která by měla být definována zákonem, je výzva k násilí.
"V diktatuře se trestají slova, jako by byly činy," tvrdí muž, jemuž kvůli jeho názorům permanentně hrozí, že na něj zaútočí islamisté. Vztah slov a činů podle něj nejvíce charakterizuje rozdíl mezi svobodou a nesvobodou.
Kniha, kterou o tomto vztahu napsal, má 500 stran.
"Nesmíte útočit bezdůvodně"
Rose mimo jiné říká, že se musejí respektovat odlišná náboženství a zvyky, takže třeba do mešity půjde jeho dcera příslušně oblečená. Ale odmítá, aby muslimové diktovali pravidla chování i ve veřejném multikulturním prostoru.
"Je třeba respektovat okolí, ale nenechat se svázat strachem z toho, že když něco řeknete, může vás to ohrozit," řekl Rose v narážce na autocenzuru. Její definice je podle něj jednoduchá. "Chci to říct, ale neřeknu, protože se bojím toho, co se stane, když to řeknu," vysvětluje.
Jako novinář ví, o čem hovoří. Vystudoval ruštinu, byl celkem devět let zpravodajem v bývalém Sovětském svazu a Rusku, tři roky působil i ve Washingtonu a za manželku má Rusku.
Měl úzké vazby na sovětský a později ruský disent, kterému ještě jako student pomáhal. "Myslím, že znám různé úhly pohledu," řekl Rose.
Pithartovo "ne" karikaturám
V diskusi pouze pro zvané mu oponoval bývalý český disident, premiér a senátor Petr Pithart. Zmínil svoji zkušenost s cenzurou v komunistickém Československu, zveřejnění karikatur dánským listem však kritizoval.
Stejně jako přístup novinářů z francouzského listu Charlie Hebdo, kteří se stali letos v lednu terčem teroristického útoku.
"Člověk by měl mít nějaký svůj vnitřní hlas říkající, že tohle se prostě nedělá. Pojmenoval bych to jako základní úctu nikoli přímo ke konkrétním lidem, ale úctu k úctě. Ano, svým způsobem je to autocenzura," řekl Pithart.
Pithart i Rose se však shodli v tom, že muslimský svět si neprošel reformací, která stála svět křesťanský tolik krve a z něhož současné pojetí tolerance a svobody vyvěrá. "Muslimský svět musí ve své interakci s okolím v Evropě změnit přístup ve dvou věcech: přestat smrtí trestat rouhačství a odpadlictví od víry," řekl Rose.
