Putin je měkký. Ruští „turbovlastenci“ mají úplně jiný pohled na válku s Ukrajinou

Úplné zničení ukrajinských měst, odpálení rozvoden jaderných elektráren, likvidace mostů přes Dněpr nebo preventivní jaderné údery na logistická centra NATO v Evropě. To nejsou výkřiky z internetových fór, ale každodenní návrhy vlivných nacionalistických ruských komentátorů a vojenských blogerů. Vladimiru Putinovi vzkazují jediné: je příliš měkký a měl by ve válce s Ukrajinou konečně přitvrdit.

Tito radikálové, v politologických kruzích označovaní jako „turbovlastenci“, představují pro Kreml specifický druh opozice. Na rozdíl od zlikvidovaného liberálního křídla tito lidé nezpochybňují smysl samotné invaze, ale kritizují její neefektivitu a slabost generálů. Novou vlnu jejich agresivní rétoriky v poslední době výrazně přiživily úspěšné ukrajinské útoky bezpilotními prostředky a raketami, které zasáhly Krym, Moskvu i Petrohrad. Ruský miliardář, ultranacionalista a zakladatel mediální společnosti Tsargrad Konstantin Malofejev v reakci na to otevřeně vyzval k vyhlášení totální války a okamžitému nasazení jaderného arzenálu.

Válečný radikalismus dnes v Rusku diktuje hlavně Telegram. Nacionalistický kanál Obsessed by War, který sleduje přibližně 650 tisíc lidí, nedávno bez obalu vyzval k úplnému vyhlazení všech velkých ukrajinských měst. Jeden z nejvlivnějších vojenských kanálů Rybar (s 1,2 milionu sledujících) zase dlouhodobě prosazuje taktiku „systémové paralýzy“. Po ukrajinských úderech na ruské území opakovaně žádá systematické ničení ukrajinské kritické infrastruktury s otevřeným cílem „uvrhnout zemi do doby kamenné“ a zcela znemožnit fungování státu.

Známý válečný zpravodaj Alexandr Koc (600 000 sledujících) dodává ideologický rozměr – jakékoli zastavení bojů nebo příměří by podle něj byly pro Rusko „zradou a kapitulací“. Ukrajina musí být podle jeho slov demilitarizována do té míry, aby ztratila jakoukoli státní suverenitu. Hvězda státní televize Vladimir Solovjov (s cca 1 milionem sledujících) zase pravidelně požaduje preventivní jaderné údery na logistické uzly NATO (například v Polsku), aby Západ konečně pocítil „skutečný strach“.

Nacionalistické kruhy na Putina tlačí, aby srovnal se zemí kyjevskou vládní čtvrť, vyhlásil plnou mobilizaci a zaútočil na evropské zbrojovky. Volání po taktických jaderných zbraních přitom není v ruském éteru ničím novým. Ruští představitelé od začátku invaze v únoru 2022 do ledna 2026 pronesli celkem 135 prohlášení obsahujících atomovou hrozbu. Podle novináře Boba Woodwarda, autora knihy War, existovala na podzim 2022 až padesátiprocentní pravděpodobnost, že Rusko jadernou zbraň skutečně použije poté, co bylo vytlačeno z Chersonu a Charkovské oblasti. Putin tehdy od nejzazšího řešení ustoupil až po drsném diplomatickém tlaku ze strany Indie, Číny, Turecka a USA.

Strategie „hodného a zlého policisty“

Zdroje blízké Kremlu potvrzují, že Putin podobnou rétoriku záměrně toleruje. Stojí v čele pevně kontrolovaného politického systému, který buduje už 26 let, a váleční blogeři dobře znají svá pravidla hry. Když bývalý velitel Igor Girkin (Strelkov) překročil červenou linii a začal urážet přímo Putina, okamžitě skončil za mřížemi. Ostatní tak vědí, že smí útočit na ministerstvo obrany, ale nikdy ne na samotného cara.

Analytici z Institutu pro studium války (ISW) upozorňují, že tato „řízená radikalizace“ slouží Kremlu jako skvělý mocenský nástroj. Vedle fanatiků, kteří chtějí zničit Evropu, vypadá Putin v očích běžného ruského občana jako racionální, rozvážný a umírněný státník, který situaci pevně drží v rukou.

Zároveň jde o sofistikované mezinárodní vydírání. Moskva tím vzkazuje Západu: „Podporujte raději mě, protože pokud padnu, dostanou se k moci tito šílenci s prstem na červeném tlačítku.“

Tato hra má však svá úskalí. Rétorika turbovlastenců podněcuje veřejné nálady a nebezpečně zvyšuje očekávání ruské společnosti. Tím se Kremlu zužuje prostor pro jakékoli budoucí diplomatické manévrování, pokud by o něj stál.

Moskva zatím požadavky radikálů na úplné opuštění diplomatické scény formálně odmítá. Nicméně Putinův poradce Jurij Ušakov i ministr zahraničí Sergej Lavrov nedávno prohlásili, že veškeré rozhovory nikam nevedou, protože Washington odmítá respektovat formát, který měl být podle Moskvy dohodnut na loňském summitu v Anchorage. Americký ministr zahraničí Marco Rubio tato tvrzení okamžitě smetl ze stolu s tím, že v Anchorage nebyla vyjednána vůbec žádná, ani předběžná dohoda.

Frustrace Kremlu z diplomatické patové situace se okamžitě projevuje na bojišti. Ruské ministerstvo zahraničí minulý měsíc varovalo zahraniční ambasády v Kyjevě a následně spustilo masivní vlnu raketových náletů na ukrajinskou metropoli.

Volání po zničení strategických mostů přes Dněpr však naráží na tvrdou realitu. Zlikvidovat masivní sovětské betonové konstrukce běžnými raketami je technologicky nesmírně náročné a pro ruskou armádu by to znamenalo vyplýtvat obrovské množství drahé munice s nejistým výsledkem. Pro blogery na Telegramu je to snadný status, pro generály logistické sci-fi.

Zatím se zdá, že Vladimir Putin má ve svou stávající opotřebovávací strategii stále důvěru a tlaku zprava nepodléhá. Během návštěvy vojenské akademie kadetům sebevědomě oznámil, že ruská armáda brzy obsadí město Kosťantynivka na Donbasu. Svůj optimismus opřel i o tvrzení, že mezinárodní izolace Ruska selhala a stále více zemí světa dnes usiluje o „normální vztahy“ s Moskvou.