Mezi artefakty muzea nechybí například text poslední zprávy, kterou Kohen poslal v den svého zatčení o schůzce generálního štábu syrské armády.
Na Náměstí mučedníků v Damašku se čtyři měsíce poté - 18. května 1965 - sešly tisíce lidí. Krátce po půl čtvrté ráno vojáci dovedli Kohena k oprátce. I přes brzkou hodinu popravu vysílala syrská televize v přímém přenosu. Tělo viselo na náměstí dalších šest hodin, pak ho vojáci odvezli neznámo kam.
Skončil tak příběh nejslavnějšího izraelského špiona, který se dokázal infiltrovat do nejvyšších syrských politických a armádních kruhů. Kohen se kamarádil s prezidentem, generály a moc nechybělo k tomu, aby se stal ministrem.
Dodnes ale není jasné, kde leží jeho ostatky. Izraelcům se nepodařilo je za nikoho vyměnit. Loni učinil nečekanou nabídku Chálíd Háfiz, syn bývalého syrského prezidenta Amína Háfize. Chtěl milion dolarů za informaci, kde je Kohenovo tělo pohřbeno. Podle listu Jerusalem Post ale izraelská vláda vyhodnotila nabídku jako nevěrohodnou a odmítla ji.
Kohenova mise začala v polovině padesátých let. Narodil se v židovské rodině v Egyptě, do Izraele přesídlil v roce 1957. Začínal jako tlumočník na ministerstvu obrany, ale rekruti zpravodajské služby Mosad jej vyhodnotili jako muže s výbornou fotografickou pamětí a nadprůměrným orientačním smyslem. Zařadili jej do výcviku agentů, vysazovaných v nepřátelských arabských zemích. Jako egyptský rodák Kohen samozřejmě uměl výborně arabsky.
Jeho nadřízení vymysleli plán, jak ho dostat do Sýrie. Pod jménem Kamál Amín Tábí se bude vydávat za syrského emigranta v Argentině a obchodníka s textilem. V Argentině i Brazílii žije mnoho lidí s libanonskými nebo syrskými kořeny, takže to nebyla žádná kuriozita. Musel se naučit vyslovovat arabštinu se syrským přízvukem a také španělsky. V Buenos Aires se mu podařilo dokonale okouzlit místní syrskou komunitu a jeho legendě všichni uvěřili. Měl také štěstí: jako vojenský přidělenec v té době působil na syrském velvyslanectví v Argentině generál Amín Háfiz, se kterým se znal. Brzy přišla jeho chvíle.
Vysílačka maskovaná jako mixér
V roce 1963 se za podpory armády dostala v Sýrii k moci strana Baas a novým vůdcem země se stal právě Háfiz, v té tobě už Kohenův dobrý přítel. Kohen přesídlil do Damašku, pronajal si vilu v luxusní čtvrti a na večírcích se sblížil téměř s každým, kdo v té době v Sýrii něco znamenal. Získal si důvěru synovce náčelníka generálního štábu, který ho bral na výlety na hranici s Izraelem. Ukazoval mu postavení syrské armády, bunkry a stanoviště protiletadlových zbraní.
Kohen pak ze své vily posílal zprávy do Tel Avivu vysílačkou, maskovanou jako mixér. Špionážní techniku i výbušniny ukryté v mýdle dostal do Sýrie tak, že jel z Janova lodí do Bejrútu a na hranicích uplatil celníky, aby ho přísně nekontrolovali.
"Založil si firmu na export-import a vyvážel ze Sýrie nádobí nebo nábytek. Do tohoto zboží, posílaného do Evropy, vkládal své zprávy, nákresy a fotografie. Na adresách v Evropě si zásilky vyzvedávali lidé z Mosadu," napsal Ronald Payne, autor knihy o dějinách izraelských tajných operací.
Kohen se stal součástí syrské politické, armádní a byznysové elity. Měl přístup prakticky ke všem syrským tajemstvím. Věděl o různých frakcích v armádě, o ekonomických problémech i nákupech sovětských letadel MiG-21 a tanků T-54. Mezitím několikrát navštívil Izrael, když přestupoval na letištích v Římě, Curychu nebo Mnichově. Byl to jeden z největších špionážních majstrštyků historie.
Srovnatelný s tím je snad jen úspěch východoněmecké Stasi, která v první polovině sedmdesátých let dostala svého agenta Güntera Guillaumeho na místo tajemníka západoněmeckého kancléře Willyho Brandta. Když se věc provalila a policie v roce 1974 špiona zatkla, Brandt rezignoval.
Zatčení při činu
Izrael těžil z Kohenovy špionáže i po jeho smrti, dokonce možná hlavně po ní. Fotografie a zprávy o postaveních syrských ozbrojených sil pomohly armádě židovského státu při útoku na Golanské výšiny během šestidenní války v roce 1967.
Osudným se špionovi stalo příliš časté tajné vysílání. Někdy vysílal i nepracovní záležitosti, například vzkazy manželce, nebo komentoval fotbalové zápasy. Jeho konec nepřímo "zavinilo" indické velvyslanectví, které se nacházelo vedle Kohenovy vily. Indičtí diplomaté si stěžovali, že jejich spojení s Dillí neustále ruší jiné vysílání. Tím navedli syrskou kontrarozvědku na stopu. Ta vedla k zatčení Kohena přímo během jeho vysílání 18. ledna 1965. Po třech letech strávených v Damašku.
"Technicky patřil mezi dobré spojaře, ovšem to, že vysílačku používal nadměrně často na stejné frekvenci, bylo velkým přestupkem proti bezpečnostním pravidlům a téměř jistě zapříčinilo jeho dopadení. Vozidla s detektory na vysílačky, jejichž posádky se sestávaly z příslušníků syrské bezpečnostní policie a sovětských poradců, si nakonec povšimla opakovaných vysílání a určila místo jejich původu. Tedy Kohenovu vilu," uvádí izraelský historik Benny Morris.
V Jeruzalémě na hoře Herzl má Eli Kohen jen symbolický náhrobek. Jeho žena Nadia stále žije, je jí pětaosmdesát let. Loni zkritizovala šestidílnou sérii, která vznikla o Kohenovi v produkci Netflixu, ale vyslovila naději, že nový zájem o jejího manžela by mohl vést konečně k návratu jeho ostatků do Izraele.
