Londýn/New York - Plovoucí město. Jedna z mnoha přezdívek Titaniku byla - na rozdíl od přízviska "nepotopitelný" - pravdivá. Mezi 2224 lidmi na palubě byly zastoupeny všechny společenské vrstvy.
Zatímco pasažéři ze třetí třídy povětšinou dali poslední peníze za lodní lístek a doufali, že ve Spojených státech začnou nový - lepší - život, pro milionáře z první třídy, kteří měli k dispozici mimo jiné lodní holičství, turecké lázně nebo squashové hřiště, byla plavba na v té době největší lodi světa vrtochem či otázkou prestiže.
Rozdělení do společenských vrstev bylo na Titaniku ještě přísnější než na souši. Lidé z nižších tříd byli od plující elity přísně odděleni a obdobná hierarchie panovala také mezi posádkou. Zatímco vysocí důstojníci se promenovali na palubě v nažehlených uniformách, v podpalubí se v horku a špíně lopotili topiči.
Podle toho také vypadala následná evakuace - nejvíce zachráněných patřilo k nejvyšší vrstvě na lodi. Stejně jako se osudy lidí lišily před naloděním, liší se i příběhy zachráněných...
Technik přežil jen díky náhodě
Zřejmě největší ztrátu, co se týče poměru počtu obyvatel a obětí, zaznamenala odlehlá fara Addergoole poblíž malého městečka Balina v severozápadním Irsku.
Na Titaniku se plavilo celkem 14 jejích obyvatel. Většina z nich se vydala do nového světa za příbuznými, kteří už se v Americe usídlili. Přežili tři.
Tehdy sedmnáctiletá Anna McGowanová, jedenatřicetiletá Delia McDermotová a Annie Kate Kelyová. Všechny tři se ve Spojených státech dožily požehnaného věku.
Delia McDermotová po dramatické záchraně, kdy musela do člunu číslo třináct seskočit z výšky několika metrů, vyprávěla, že jí jen pár dní před vyplutím oslovil podivný muž a prozradil jí, že bude svědkem neštěstí, ale sama se zachrání.
Další příběh hovoří o neuvěřitelném štěstí mladého lodního inženýra Davida Wilsona, jenž byl loděnicí Harland and Wolff vybrán, aby absolvoval panenskou plavbu Titaniku. Měl identifikovat a popsat případné technické neduhy lodi.
Wilson se sice 10. dubna 1912 v Southamptonu nalodil s ostatními cestujícími, ale ve francouzském Cherbourgu, kde přistoupily další stovky cestujících, na příkaz vedení své společnosti Titanic opustil. Musel vyřešit naléhavou pracovní povinnost v nizozemském Rotterdamu. Tehdy se pro něj zhroutil svět.
"Často přemýšlím, jaké musel mít strýc v té chvíli pocity a na co myslel. Byl svobodný pětadvacetiletý mladík a musel být tak hrdý, že má být u první plavby tak unikátní lodi. Musel být tak zklamaný, když se musel s Titanikem rozloučit a namísto životní plavby odjet do Holandska," cituje server the-titanic.com Wilsonovu neteř Gladys McClellandovou. Její strýc přežil z celého týmu dohlížejících techniků jako jediný.
Smutná ironie osudu
Mezi 2224 lidmi na palubě byli i tehdy sedmiletý americký chlapec Douglas Spedden, jeho chůva a zámožní rodiče, kteří ve společnosti nejbohatších cestujících na Titaniku mířili domů z dovolené v Evropě.
Do jednoho ze svých luxusních bytů v centru New Yorku se ale vrátili jako úplně jiní lidé. Ještě během osudné noci si díky ochotě pomáhat spolucestujícím získali důvěru a obdiv ostatních lidí v záchranných člunech. Proměna na nich ale byla patrná i po návratu domů.
"Uvědomili jsme si křehkost lidského života a z každodenních nepříjemností, které se nám do té doby zdály životně důležité, se staly naprosté triviality," popsala později své prozření Daisy Speddenová.
O to větší je ironie osudu, jenž rodinu potkal. Malý Douglas zahynul dva roky po plavbě, když vyběhl na silnici za míčem a přejelo ho auto. Oba rodiče zemřeli nedlouho po něm. Zanechali ale po sobě podklady pro knihu, která vyšla v roce 1994.
Ačkoliv bylo Douglasovi v době tragédie jen sedm let, stal se jedním z jejích symbolů. Je totiž vyfocen na slavném snímku jezuitského kněze Francise Browna z paluby, kde si ještě několik desítek hodin před katastrofou bezstarostně hrál s káčou.
Snímek je natolik výmluvný, že motiv použil i režisér James Cameron při natčení stejnojmenného velkofilmu.