Právník bez politického instinktu, který neumí říct vtip. Co vedlo k Starmerovu pádu

Když Keir Starmer nastupoval do premiérského úřadu, sliboval, že ukončí chaos a přinese „změnu“. Během svého působení v úřadu ale podle kritiků nedokázal přesvědčit ani voliče, ani vlastní stranu o tom, jakým směrem se mají labouristé vydat, a ani o tom, že má jasnou představu, co dělá. „Nebylo u něj ani jisté, jestli chce být politik a jestli chce dělat politiku,“ píší britská média.

Keir Starmer nastoupil jako britský premiér po čtrnácti letech vlády konzervativců. Během této éry dokončil celé volební období pouze David Cameron, který svou první vládu dovedl od voleb v roce 2010 až k řádným volbám v roce 2015. Rekordmanem mezi nimi byla premiérka Liz Trussová, která slavně „prohrála bitvu s trvanlivostí salátu“, když v premiérském úřadě vydržela pouze 49 dní.

Starmer britským voličům sliboval stabilitu. Nejdříve ale potřeboval stabilizovat i vlastní stranu – ta byla totiž v krizi a hluboce rozdělená poté, co ji vedl Jeremy Corbyn a ve volbách roku 2019 utrpěla drtivou porážku.

„Byli jsme nevolitelní,“ řekl listu The Telegraph nejmenovaný centristický poslanec k situaci po volbách roku 2019. „Dostat stranu z pozice, kdy nedokázala ve volbách vyhrát ani tradiční dělnické okrsky, až k drtivému vítězství, vyžadovalo disciplínu. Pomohlo ale i to, že konzervativci byli katastrofální,“ dodal.

Původní plán

Starmer se podle britských médií neplánoval od politiky levicového Corbyna zcela odříznout. Ve svém programu z roku 2020 mluvil o „morálním argumentu pro socialismus“, sliboval boj proti nerovnosti a úsporným opatřením, chtěl zvýšit zdanění bohatých a odmítal snižování veřejných výdajů.

Postupně ale pod tlakem strany i průzkumů veřejného mínění od tohoto směřování upustil. Začal mluvit o výdajové zodpovědnosti, omezování migrace a v labouristické straně postupně zlomil vliv „corbynovců“ i „tvrdé levice“, psal britský list The Economist. Kritici však tvrdili, že tento vývoj ukazoval na Starmerovu neschopnost přesvědčit vlastní stranu o programu, s nímž se původně ucházel o její vedení.

Jedním z důvodů bylo i to, že nyní třiašedesátiletý Starmer se stal poslancem až v 52 letech a neměl za sebou desetiletí budování stranického zázemí ani získávání politických zkušeností.

Před svou politickou dráhou pracoval jako právník se zaměřením na lidská práva, což u něj podle britských médií posílilo citlivost vůči sociálním tématům a současně respekt k pravidlům a právnímu řádu. Podle médií Starmer očekával, že za něj budou mluvit výsledky.

Roku 2024 pak Starmerovi labouristé přesvědčivě vyhráli v parlamentních volbách. Strana přitom těžila z těžkého propadu konzervativců – ti utrpěli nejtvrdší porážku v moderní historii. K propadu přispěla i rostoucí podpora Reform UK Nigela Farage, která konzervativcům odebrala část voličů.

Uvnitř vlády i v labouristické straně následovaly spory o bezpečnost, migraci, sociální dávky i ekonomiku. Britská média mu vyčítají, že pod tlakem opakovaně ustupoval a měnil své postoje.

Nestálý Starmer

Napětí uvnitř strany i mezi voliči vyvolávaly také Starmerovy obraty v otázce migrace. Kvůli rostoucí popularitě Reform UK slíbil výrazné omezení přistěhovalectví a prohlásil, že Británie riskuje, že se stane „ostrovem cizinců“. Když byl tento výrok přirovnáván k rétorice kontroverzního poválečného politika Enocha Powella, Starmer se omluvil. Nigel Farage následně prohlásil, že jde o „absolutní důkaz, že Starmer nemá žádné zásady ani přesvědčení“.

Na zahraniční scéně si Starmer připsal i několik úspěchů, uvádí list The Guardian. Navzdory očekáváním navázal relativně funkční vztah s americkým prezidentem Donaldem Trumpem a aktivně podporoval Ukrajinu. Usiloval také o užší spolupráci Velké Británie s Evropskou unií. Kvůli svému důrazu na zahraniční politiku si však vysloužil přezdívku „never here Keir“ (Keir, který zde nikdy není).

To, co se ale ukázalo jako rozhodující, byly neúspěchy na domácí scéně. I přes předvolební sliby se vládě nepodařilo nastartovat silný ekonomický růst. Starmera dostihla také aféra kolem Petera Mandelsona, britského velvyslance ve Spojených státech, jehož později připravily o funkci informace o jeho vztazích s Jeffreym Epsteinem.

Následně rezignoval Morgan McSweeney, šéf premiérské kanceláře a Starmerův nejbližší poradce. Už tehdy se objevovaly spekulace, že Starmer může rezignovat. Ten ale dlouho tuto možnost odmítal.

Starmerovu krizi odrážela také vlna rezignací ve vládě. Ve stejné fázi funkčního období odešlo z jeho kabinetu více ministrů, než kolik jich rezignovalo za vlád Theresy Mayové či Borise Johnsona. Naposledy podal demisi ministr obrany John Healey na protest proti tomu, co považoval za nedostatečné financování britských ozbrojených sil.

Mnozí pozorovatelé považovali hrozbu dalších rezignací před úterním zasedáním kabinetu za poslední kapku, která rozhodla o konci Starmerova premiérského působení, píše list Financial Times.

Keir Starmer odchází z funkce s jednou z nejnižších popularit mezi britskými premiéry posledních let. Podle průzkumu Ipsos z počátku června ho negativně hodnotilo 58 procent Britů. Podle některých komentátorů za tím stálo i to, že Starmer působil jako „karikatura nudného politika“ bez humoru.