Češi volali "smrt Němcům", plivali na ně a bili je. Za odsunem stál postupimský mýtus

Obrazem: V Postupimi se sešla "Velká trojka" naposledy. Vše spělo ke studené válce
Postupimská konference proběhla ve dnech 17. července až 2. srpna 1945.
Poklidná fotografie byla velmi vzdálená vyhrocujícím se vztahům mezi představiteli vítězných mocností: britským premiérem Winstonem Churchillem, americkým prezidentem Harrym S. Trumanem a sovětským diktátorem Josifem V. Stalinem (zleva).
Konference uznala požadavek Československa na odsun německého obyvatelstva. Vítězné mocnosti druhé světové války o něm nicméně nerozhodly. Na fotografii němečtí občané se zavazadly čekají na Strossmayerově náměstí v Praze na odjezd z Československa (květen 1945).
Němky v Praze odklízejí barikády.
Foto: ČTK
Markéta Bernatt-Reszczyńská, Jan Blažek, Paměť národa
2. 8. 2020 13:23
Před 75 lety skončila postupimská konference, která uznala požadavek Československa na odsun německého obyvatelstva. Vítězné mocnosti druhé světové války o něm nicméně navzdory rozšířenému mýtu nerozhodly. Odsun v té době už probíhal a spojenci v závěrečném protokolu požadovali jeho pozastavení, než bude zajištěn "spořádaný a humánní" průběh.

"V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a okolnosti nás přinutily souhlasit," uvedl americký prezident Harry S. Truman v lednu 1946.

Spojenci se transferem, jak je odsun v dokumentu z postupimské konference nazýván, zabývali na přímou žádost prezidenta Edvarda Beneše. Britové a Američané v něm stále viděli - nehledě na uzavření smlouvy o přátelství se Sovětským svazem - záruku demokratického vývoje v Československu

Uvědomovali si, že v Postupimi musí Benešovu požadavku vyhovět, aby posílili jeho pozici na domácí politické scéně, která byla velmi protiněmecká. Edvard Beneš za vysídlení Němců "lobboval" s podporou odbojových organizací v londýnském exilu. Hned po svém návratu 12. května 1945 prohlásil v Brně za nadšeného jásotu davu: "Můj program je, já to netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat."

Podpora vysídlení Němců ale ze strany západních spojenců slábla, říká historik Milan Churaň, autor publikace "Československo a Postupim". Nejednalo se pouze o 2,2 milionu z Československa, ale i o devět milionů Němců z území mezi Odrou a Lužickou Nisou, které mělo dostat Polsko jako náhradu za ztracená území na východě. Ta na základě dohody z Jalty muselo Polsko podstoupit Sovětskému svazu.

Zejména britský premiér Winston Churchill se obával, co způsobí příchod tak ohromného počtu lidí bez domova a prostředků do zničeného Německa, jehož budoucnost byla hlavním tématem postupimské konference. Ta se ale už odehrávala v atmosféře nedůvěry mezi Churchillem (kterého v půli konference vystřídal vítěz britských voleb Clement Attlee), novým americkým prezidentem Trumanem a sovětským vůdcem Josifem Stalinem.

Představitelé Velké trojky hledali společnou řeč v Postupimi velmi obtížně. Ať už se diskuse týkala rozdělení Německa na čtyři okupační zóny, posunutí polských hranic na západ nebo právě transferu Němců z Československa a Polska. Ve všech těchto případech byli západní spojenci proti a Stalin pro.

Postupimský mýtus

"Západní mocnosti zde hrály druhé housle," uvádí Milan Churaň ve své knize. "Proti masovým transferům nemohly nic účinného podniknout a také stále ještě doufaly, že sovětské ovládnutí střední Evropy nebude totální, takže nechtěly oslabovat pozici podle jejich mínění prozápadních polských a československých politiků."

Snažily se tedy alespoň celý odsun zastavit do doby, než budou vytvořeny snesitelné podmínky, což prosadily navzdory nesouhlasu Stalina do závěrečného protokolu. Sovětský vůdce ovšem svým protějškům několikrát zopakoval, že vlády Polska a Československa jejich souhlas nepotřebují. V tom měl pravdu, výsledek jednání nebyl mezinárodně právně závazný.

Postupimský scénář podle not Teheránu a Jalty

  • Britský premiér Winston Churchill dal konferenci krycí jméno Terminal. Její oficiální název zněl Konference v Berlíně. Protože se však konala v zámečku Cecilienhof v Postupimi u Berlína, vžilo se pro ni označení Postupimská konference.
  • Při organizaci konference bylo využito zkušeností z Teheránu a Jalty. Denně se konala plenární zasedání šéfů vlád. Těmto zasedáním předcházela každodenní jednání ministrů zahraničních věcí.
  • Ministři vytvářeli z členů svých delegací podvýbory pro projednání speciálních otázek. 25. července jmenovali tři podvýbory: pro otázku "transferu německého obyvatelstva", přípravu textů protokolu a zprávy o průběhu konference.

Zdroj: Milan Churaň, Postupim a Československo

Československá vláda přesto na souhlas z Postupimi nedočkavě čekala. Pro vyhnání všech Němců bez rozdílu chtěla mít totiž alibi.

Nakonec se dočkala uznání svého požadavku, ačkoliv dohoda obsahovala žádost celý proces pozastavit. To nicméně stačilo na vytvoření "postupimského mýtu", který svaloval odpovědnost na druhé a jehož cílem bylo podle Churaně upokojit české myšlení. Proto se po desetiletí utajovaly důležité informace o přípravách a průběhu konference a pro vyhnání se začal používat eufemismus odsun.

Prezident Beneš hned v den skončení konference vydal dekret, který k 10. srpnu 1945 zbavoval všechny Němce československého občanství. Výjimkou byli ti, kteří prokážou, že zůstali věrni Československé republice, zúčastnili se boje za její osvobození anebo trpěli pod nacistickým či fašistickým terorem.

Přesídlování mělo začít v prosinci 1945, nakonec byl začátek posunut na leden. Do té doby ovšem z Německa a Rakouska uprchlo nebo bylo vyhnáno několik set tisíc československých Němců. Ti, kteří odešli na německé území, jež připadlo Polsku, zažili vyhnání dvakrát. Jako například tehdy čtrnáctiletý Franz Gruss z Moravské Ostravy.

Řádění Revolučních gard

Franz Gruss se narodil prvního dne roku 1931 do německé rodiny smíšeného původu. Otec Franz byl Němec původem z Mostecka. Matka Bronislawa sice uměla česky, s Franzem tak ale nemluvila, i ukolébavky mu zpívala v němčině. Výhradně česky naopak mluvila Franzova babička, která si i přes jazykovou bariéru skvěle rozuměla se svým zetěm, Franzovým otcem.

Ten pracoval v tiskárně, matka Bronislawa vedla doma krejčovský salon s několika švadlenami. Rodina obývala rozlehlý byt v činžovním domě, řada sousedů byli cizinci, například z Itálie nebo Běloruska. Franz si ze svého předválečného dětství, ale ani z následujícího období druhé světové války nevybavuje žádné národnostní pnutí, ani mezi Němci a Čechy.

Franzův otec tiskl na sklonku války frontové noviny, matka měla na radnici na starost distribuci potravinových lístků. Navzdory postupné evakuaci Němců proto zůstávali v Moravské Ostravě až téměř do posledních válečných dnů jako "služebně potřební".

Franze ale pro jistotu v lednu 1945 poslali k otcově sestře do Lomu u Mostu, údajně do bezpečí. Ke konci dubna přijeli Franzovi rodiče za ním. Rodina tak byla ve městě svědkem tažení Rudé armády. 

"Jednoho dne se stalo něco strašného," vzpomíná Franz Gruss. "Vidím, jak ženou lidi ulicemi, jak je bijí, jak jdou Češi s páskami na pažích. Dnes už vím, že to byly Revoluční gardy. Sbíraly německé spoluobčany po bytech, hnaly je po ulici seshora dolů a já vím, že tam dole byla kostelní zeď, u které je ti lidé ubili," dodává.

"Najednou moje maminka zavolala od okna: 'Podívej, tamhle je Pepp!' Vedli tam mého strýce. Měl už poraněný obličej a musel vézt vlastní rakev na vozíku, aby ho tam dole zabili. Z domu vyskočila jedna Češka, pamatuju se ještě, že se jmenovala Husáková, plivla na něho a dala mu pohlavek, až mu brýle spadly na zem. Musel s rýčem na ramenou jít dál, samou slabostí ale někde padl. Už předtím ho museli pořádně zmlátit. Položili ho na tu bednu, kterou musel vláčet, a tam dole prý nakonec dostal ránu z milosti." 

Ostravský tábor Mexiko

Franz s rodiči se proto rozhodli pro návrat domů do Ostravy. Jeli vlakem přes Prahu a museli zapírat, že jsou Němci. Franz s matkou hovořili česky, otec mlčel. Z rozhlasu se přitom šířily protiněmecké výzvy typu "Smrt Němcům", osazenstvo vlaku ke všemu vyprávělo, jak jsou Němci věšeni na lampy a podobně. 

Jeden cestující měl na sobě stále ještě vězeňský úbor z koncentračního tábora a ostatní ho vyzývali, aby "si zastřelil Němce" a převlékl se do jeho šatů. "A my sedíme v tom oddělení a jsme Němci," vybavuje si nyní Franz Gruss. "Ten strach si neumíte představit."

V Praze ještě přestoupili na vlak, do Ostravy ale nedojeli, protože kontrola v Přerově zjistila z dokladů jejich národnost. Otce zatkli, ostatním zabavili cennosti. V dobytčích vagonech potom odjeli do Ostravy-Přívozu, kde jim znovu prošacovali kufry. Na levou část hrudi si museli přišít znak "N".

Internační tábory pro Němce ale byly plné, Franz s matkou proto zůstali odkázáni sami na sebe. Domů ale už nesměli. Po několika dnech putovali do tábora Mexiko, odkud Franz každé ráno odcházel pracovat na "bulharské" polnosti v okolí Ostravy. 

V táboře byly oddělené ubikace pro muže a ženy, spalo se na několikapatrových pryčnách a k jídlu a pití dostávali jen to nejnutnější. Franz proto vděčně vzpomíná na jednu Češku, která mu na ulici darovala koláč, ačkoli za to mohla být potrestána.

Jděte do Německa, tam patříte!

Po několika týdnech byl tehdy nezletilý Franz Gruss z tábora vyřazen jako slabý a setkal se s rodiči, kteří se kvůli pokročilému věku na práce také nehodili. Otec vyprávěl o mučení. Strávil například několik dní ve stísněném prostoru, kde se nemohl narovnat a potřebu musel vykonávat pod sebe. 

Vyřazení jedinci byli nejprve shromážděni na fotbalovém hřišti a poté šli dva dny přes Opavu a Krnov k hranicím Německa. Když je přešli, zatímco tišili hlad stonky syrové rebarbory, objevili se pohraničníci, kteří k všeobecnému překvapení měli polské uniformy - někdejší německé území totiž mezitím připadlo Polsku.

Franz s rodiči poté strávili rok a půl života na novém území Polska, z něhož bylo postupně odsouváno původní německé obyvatelstvo.

Franz pracoval na polích u německých sedláků a své znalosti češtiny využíval k tlumočení mezi německými starousedlíky a polskými správci a vojáky. Naučil se polsky a dostal nabídku, aby v zemi zůstal. Nakonec se ale roku 1947 spolu s rodiči připojil k jednomu z posledních transportů do tehdejší sovětské zóny Německa, vznikající Německé demokratické republiky (NDR).

Vozil turisty do Osvětimi

V NDR strávil Franz Gruss více než tři roky života. Začal opět chodit do školy, vystudoval obchodní školu v Lipsku. Rodiče ale mezitím jeden po druhém přešli načerno přes hranici do západního Německa, kde se usadili v Heidelbergu.

Franz ve východním Německu zůstával, chtěl dokončit školu. Když se potom v červnu 1951 rozhodl komunistický stát opustit, nebyl už přechod přes hranice tak jednoduchý. 

Paměť národa

  • Vzpomínky Franze Grusse pocházejí ze sbírky Paměti národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců.
  • Podpořit ji můžete drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete do 4. srpna ve sbírce HitHit na aplikaci Paměti národa pro mobilní telefony, která bude od podzimu nabízet články, kalendárium významných událostí nebo podcasty Příběhy 20. století.

"Koupil jsem si lístek na vlak a vystoupil dvě stanice před hranicí. Měl jsem s sebou jen aktovku se sendvičem nebo něčím takovým. Svěřil jsem se jednomu hospodskému v knajpě u hranice," vzpomíná. Měl štěstí. Hospodský ho nejen neprozradil, ale měl pro něj i dobrou radu: "Jestli jste sportovec a zvládnete naskočit na pomalu jedoucí vlak, tak v půl jedné v noci jede nákladní vlak, který už prošel kontrolou. Vlakvedoucí vědí, že na něj pořád někdo naskakuje, a tak jedou pomalu."

Franz Gruss se radou řídil a ve zdraví dojel na Západ. Usadil se v blízkosti Heidelbergu, kde žije dodnes. Po odchodu do důchodu v roce 1996 si udělal průvodcovské zkoušky a vozil zájezdy zejména do svého oblíbeného Polska, ale i České republiky. Vedl také kurzy polštiny pro začátečníky.

"Začínám se opět učit i česky," sdělil reportérům Paměti národa ve svých bezmála devadesáti letech v češtině s německým přízvukem. 

O zážitcích ze dvou odsunů moc nemluví. Své děti vychoval v duchu zásady, že každý se má v prvé řadě vyrovnávat s tím, co špatného se dělo ve jménu jeho vlastního národa. Turisty proto neváhal vozit ani do Osvětimi.

Video: Vzpomínky Franze Grusse na poválečnou situaci a odsun

Vzpomínky Němců, kteří byli v roce 1945 děti, na poválečnou situaci a odsun. | Video: Paměti národa
 

Právě se děje

Další zprávy