Praha - Vedle starého plotu, který kdysi rozděloval na bulharsko-turecké hranici země Varšavské smlouvy a NATO, vyrostl plot nový.
Bulharská vláda ho postavila tentokrát ne proto, aby lidé neutíkali z Bulharska, ale do Bulharska. Ze sousedního Turecka tudy vede "severní balkánská trasa", kterou běženci míří dál do Evropy.
První vlajka Evropské unie, kterou vidí, pokud se jim podaří překonat plot a bulharskou pohraniční policii, visí na poště v malé vsi Goljam Devrent.
Stejně jako v jiných vesnicích v této oblasti se zde domy rozpadají, protože mladí lidé odešli za prací jinam. Je tu malý obchod, zmíněná pošta a několik desítek obyvatel. A výhled na plot, podél něhož jezdí džípy pohraniční policie.
V této zapadlé vísce na konci Evropy se odehrává dokument režiséra Tonislava Hristova Dobrý pošťák. Vypráví o volbách starosty, ve kterých kandidoval pošťák Ivan s plánem, jak zachránit skomírající vesnici: přesídlí do ní syrské rodiny s dětmi.
Proti němu stál kandidát socialistů, který sliboval, že když vyhraje, bude ve vesnici zase dobře jako za komunismu. A hlavně bez jakýchkoliv syrských uprchlíků.
Myšlenka zalidnit vesnice Syřany není úplně mimo realitu, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz režisér Hristov. Podle něj se ale těžko bude komukoliv prosazovat.
Pošťák Ivan s ní ve volbách nakonec nevyhrál.
Aktuálně.cz: Debata ve vesnici na bulharsko-turecké hranici vypadá ve vašem filmu jako metafora pro celou Evropu. Ta taky řeší, zda uprchlíky vítat, nebo ne.
Tonislav Hristov: Přesně tak. To bylo ostatně i mým cílem. Ukázat, jak se o problému celé Evropy diskutuje na jejím úplném konci. Co se tam děje. Prakticky jakákoliv politická strana má uprchlickou krizi v agendě. Mělo to vliv na Brexit ve Velké Británii i na vítězství Donalda Trumpa v USA.
I proto jsem chtěl ukázat, jak i malou vesnici v Bulharsku rozděluje otázka, zda uprchlíky vítat, či ne.
Proč jste si vybral zrovna vesnici Goljam Devrent?
Ve zprávách se vesnice objevuje v kontextu s uprchlíky, protože jich přes ni mnoho prochází. Zároveň je známá tím, že skupina žen ve věku zhruba 70 let běžencům pomáhá, dává jim jídlo a vodu - cokoliv potřebují. Některá bulharská média tento fakt kritizují a velmi negativně komentují.
Sympatizoval jsem s těmito ženami, a navíc otec mého kamaráda z této vesnice pochází. Přijel jsem, abych zjistil, co ženy k této pomoci vede. A pak jsem narazil na místního pošťáka Ivana, který kandidoval na starostu s návrhem, aby vesnice přijala syrské uprchlíky.
Otázkou je, zda by syrští běženci skutečně chtěli začít nový život v takových bulharských vesnicích. Většina chce do Německa nebo Skandinávie…
Ne tak docela. Před dvěma lety odstartovalo několik projektů, kdy se syrské rodiny usadily v Bulharsku. Hlavně z toho důvodu, že v bulharských uprchlických táborech byly špatné podmínky, zvláště pro děti. Část syrských rodin proto chtěla přesídlit do prázdných domů v malých vesnicích.
Problémy začaly, když si jedna rodina pronajala dům ve vesnici Rozovo. Lidé tam proti ní povstali s tvrzením, že nechtějí žádné teroristy. Před několika týdny se podobné scény opakovaly v jiné vesnici. Jako by lidé v Bulharsku zapomněli pomáhat jiným, kteří jsou v nouzi.
Na bulharském venkově je sice mnoho domů zbořených a neobyvatelných, ale i dost těch, které jsou jen zamčené, ale bydlet se v nich pořád dá. Takže ta Ivanova idea oživit vesnici Syřany není úplně scestná.
Myslím si, že by se našlo dost Syřanů, kteří by dali před tábory přednost takovým vesnicím. Pošťák Ivan patří k těm, kdo věří, že vymírající a vylidňující se vesnice lze tímto způsobem zachránit.
Kandidát na starostu, který ve filmu naopak vystupuje proti Syřanům ve vesnici, je velmi nostalgický a vzpomíná na období komunismu. Zdůrazňuje, že všichni měli práci, že bylo bezpečněji a žilo se lépe. Jak moc je taková nostalgie obecně v Bulharsku rozšířená?
Velmi. Za měsíc jsou volby a tento druh populismu, toto šílenství, je bohužel stále větší a větší. Šíří to nejen Socialistická strana - bývalá komunistická -, ale také krajní pravice, což je znepokojující.
Připadá mi, jako kdyby uplynulých více než 25 let demokracie a naděje ve změny ani neexistovalo. Mnoho Bulharů je zklamaných. Hlavně nezaměstnaností, především lidé s nižším vzděláním. Dost lidí uvažuje ve stylu "za komunismu jsme měli jistý chléb a každý rok jezdili na dovolenou".
The Good Postman (Dobrý pošťák). Režie: Tonislav Hristov. Malá vesnička na pomezí bulharsko-turecké hranice je branou pro uprchlíky převážně ze Sýrie. Své o tom ví zejména její nepočetní obyvatelé, které otázka běženců rozděluje. Jedni se uprchlíků bojí, zatímco druzí v nich vidí naději na znovuobnovení skomírající vesnice. Tento rozkol se také stává ústředním tématem nastávajících voleb na post starosty. Nadějným kandidátem je i tichý a obětavý pošťák Ivan, jehož přáním je zaplnit vylidněné domy syrskými rodinami. Volebním protivníkům se tento nápad nelíbí a raději vedou například kampaně za první internetový klub v obci. Film je tragikomickým obrazem svébytného pohledu na svět a jedné lidské dobroty.
