reklama
 
 

Tomáš Pojar: Trump není Reagan. Jeho vítězství bylo protestem proti obamovské ideologii

10. 11. 2016 10:00
"Prezidentské volby v USA rozhodlo to, koho Američané víc nesnášejí, než to, koho mají rádi," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Tomáš Pojar, bývalý náměstek českého ministra zahraničí pro bezpečnostní otázky, exvelvyslanec v Izraeli a prorektor soukromé vysoké školy CEVRO Institut. Trump podle něj dokázal voliče šikovně nasměrovat a motivovat je proti establishmentu.

Bylo pro vás osobně zvolení Donalda Trumpa překvapením?

Mám už za sebou pár debat o volbách v USA. Na nich jsem říkal, že Hillary Clintonová měla sice lepší startovací pozici, ale že překvapení se nedá vyloučit.

Na Trumpa jsem nesázel, nicméně předpokládaným vítězstvím Hillary Clintonové jsem si taky nebyl jistý. Překvapení to pro mne i přesto je, i když nijak šokující. Takové věci se prostě stávají.

Faktem zůstává, že v očích mnohých politologů a analytiků byl Trump outsiderem, který neměl v souboji s Clintonovou šanci. Možná je ale zmátla "politická korektnost" amerických voličů, kteří navenek říkali, že jejich favoritem je Clintonová, nicméně svůj hlas pak dali Trumpovi.

Nemá Trump něco společného s Ronaldem Reaganem, dlouho podceňovaným a v Evropě i vysmívaným? Za jeho prezidentství se pak děly převratné věci.

Donald Trump není Ronald Reagan. Ten byl mnohem konzistentnější ve svých názorech už jako guvernér Kalifornie a pak i v Bílém domě. O Trumpově názorové stálosti se zatím nedá moc mluvit. Není tak čitelnou a předvídatelnou postavou jako Ronald Reagan, když nastupoval v roce 1980 do Bílého domu. Je otázkou, jak bude vypadat třeba jeho zahraniční politika.

Určité podobnosti mezi Reaganem a Trumpem ale přesto existují. Myslím tím hlavně konflikt v republikánské straně, který Ronald Reagan vyhrál. Podobně jako Trump chtěl omezit establishment, centrální moc ve Washingtonu. Reagan i Trump měli tah na branku, myslím tím hlavně tah na běžného Američana a na nižší střední třídu. 

Triumf? Nejen Trumpa, ale i republikánů

V počtu volitelů vyhrál Trump nad Clintonovou poměrně jasně. Jak si to vysvětlujete? 

Trump zvítězil ve většině států, ve kterých bylo hlasování těsné (tzv. swing states – pozn. red.). Zaútočil taky na Michigan, ve kterém měla mít Clintonová vítězství jisté. I tam nakonec vyhrál. A když už jste začal s tím jasným vítězstvím: je to vítězství především pro republikány, bez ohledu na to, že mezi nimi a Trumpem zejí často hluboké propasti.

Přesvědčivě obhájili kontrolu Sněmovny reprezentantů i Senátu. K tomu teď mají i prezidenta. To je opravdu velký republikánský triumf. Je o to paradoxnější vzhledem k tomu, že hodně lidí předpovídalo republikánské straně hlubokou krizi, i kvůli fenoménu Trump. Vítězství na třech frontách nakonec o krizi nesvědčí.

Může stát za vítězstvím Donalda Trumpa taky touha Američanu po změně? 

Už jsem to zmínil. Vzdor k establishmentu byl při těchto volbách dost silný. Ale nejen mezi Trumpovými republikány. Zjevné to bylo i při demokratických primárkách. Měla s tím velký problém i Hillary Clintonová. Jen těsně vyhrála nad Berniem Sandersem, který rovněž reprezentuje antiestablishment. Do posledních fází republikánských primárek se mimochodem dostali jen ti, kteří představují antiestablishment. 

Může být pro směřování USA tento triumf nebezpečný?

Nemyslím si to. Problém by mohl v americkém systému "vah a brzd" nastat jen tehdy, pokud by republikánská strana byla jednotná. Pokud by Donalda Trumpa brala jako svého vůdce, pro kterého bude hlasovat vždy, když pískne. To se ale nedá od republikánů čekat.

Dokonce to podle mě bude naopak. Některá jeho rozhodnutí se budou určitě snažit blokovat nebo omezovat. Trump bude muset najít se širší republikánskou stranou kompromis. Proto podle mě žádné nebezpečí nehrozí.

Jeho vládnutí může fungovat, ale nepůjde o žádnou diktaturu. To opravdu není v Americe díky osvědčenému politickému systému zmíněných "vah a brzd" možné.

Negace všeho? Proč na to Američané tak slyšeli?

V těchto volbách šlo hlavně o to, koho nemají Američané rádi víc, než o to, koho mají v oblibě. A jak už jsem řekl, Trump prostě dokázal své voliče nasměrovat a motivovat proti establishmentu... To byla v určité míře ona negace.

Vzpomeňte si na Baracka Obamu. On taky postavil své první vítězství ve volbách na negaci. Byl to antiestablishmentový kandidát demokratů. Takový postoj vyhrává poměrně často.

Americké prezidentské volby byly vlastně hlasováním pro změnu, proti velkému státu a obamovské ideologii... Tohle vše sehrávalo nepochybně důležitou roli.

Jak můžou podle vás teď vypadat první kroky Donalda Trumpa? Třeba bude jako prezident vystupovat jinak... 

Je to docela možné. Nikdo to ale neví. A neví to podle mě ani Donald Trump. Když se podíváme na to, co dělal a kde stál v posledních třiceti či čtyřiceti letech, zjistíme, že nebyl většinu času republikánem.

Těžko taky říci, jakými lidmi se obklopí, koho dosadí do funkcí ministrů nebo jakou dá těmto lidem volnost. Tohle všechno nevíme a musíme se nechat překvapit.

Trumpa může prověřit bezpečnostní nebo jiná krize. Vzpomeňte si, s čím vyhrál volby George W. Bush: s izolacionistickou politikou. Teroristické údery na USA z jedenáctého září 2001 ale všechno změnily a z Bushe se stal největší válečník. Život přináší nejrůznější zvraty a vyloučit je nemůžeme ani teď.

Čeká Evropu nová vlna antiamerikanismu?

Jaké změny by mohly nastat ve vztazích mezi USA a Evropou? Ptám se i proto, že Trump se ve volební kampani vyjadřoval například na adresu NATO dost kriticky. 

Otřes v transatlantických vztazích vyvolá už to, že se v Evropě po Trumpově vítězství znovu zvedne vlna antiamerikanismu. Ta přijde vždy, když do Bílého domu vstoupí republikánský kandidát. Zvlášť když se na něj Evropané dívají povýšeně, proto to v tomto případě platí dvojnásobně. Mnohem častěji nyní budeme v Evropě slyšet, že za všechno špatné na světě můžou Američané. Čeká nás obtížné hledání cesty k sobě.

A černí pasažéři v NATO? Hlas, podle kterého nemají USA jen platit a zároveň garantovat bezpečnost i těm, kteří se jen vezou a nepřispívají k ní, sílí v Americe už dlouho – u republikánů, demokratů i v Pentagonu. Tyhle "černopasažérské" trendy se až na výjimky – jako je třeba Polsko či Estonsko – nedaří zvrátit. V poslední době se to dokonce ještě zhoršilo.

Tlak Washingtonu na to, abychom víc investovali do vlastní obrany a nečekali jenom na jednostrannou pomoc Američanů, bude sílit. Podle toho bude vypadat i fungování Aliance. Záleží jen na nás, jestli budeme brát obranu Evropy vážně. Pak se taky budeme moct bavit se Spojenými státy jako rovný s rovným.

Může vítězství Donalda Trumpa znamenat nový restart zmražených vztahů s Ruskem? Například zrušení nebo změkčení sankcí?

O podobný restart usilovali už před osmi lety Barack Obama s Hillary Clintonovou... a dopadlo to špatně. Do mezinárodních vztahů ale určitě vnese Trumpovo vítězství novou dynamiku. Uvidíme, koho si vybere za ministra zahraničí, obrany nebo národního bezpečnostního poradce, jak silnou roli jim svěří... Na tom bude hodně záležet. Stejně jako na reakci Ruska nebo Číny.

autor: Jan Gazdík | 10. 11. 2016 10:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama