reklama
 
 

Verbíři Islámského státu fungují jako sekty a hledají zranitelné mladíky, varují belgičtí rodiče

29. 3. 2017
Osmnáctiletý Sabri matce namluvil, že jede na svatbu svého přítele. Místo toho odjel do Sýrie účastnit se bojů v řadách Islámského státu. | Video: Jeden svět |  01:10
Z Belgie se podle oficiálních odhadů přidalo k Islámskému státu na 500 lidí. Neoficiální čísla jsou ale mnohem vyšší a hovoří se až o tisícovce často velmi mladých lidí. Na jaké předsudky, obavy i odsouzení narážejí jejich rodiny, zmapovala ve svém dokumentu Prázdný pokoj režisérka Jasna Krajinovicová. Její film je k vidění na festivalu Jeden svět, který se tento týden přesunul do Brna.
Doporučujeme

Brusel - Jedna z mála věcí, které zbyly Salize po jejím synovi, je prázdný pokoj.

Patří mezi širokou skupinu belgických rodičů, jejichž děti odešly do Sýrie, aby se přidaly k teroristické organizaci Islámský stát. Podle oficiálních odhadů je takových synů a dcer v Belgii zhruba 500. Neoficiální čísla jsou až dvojnásobná.

Jejich rodiče, kteří mezitím zůstali v Evropě, spojuje stejné trápení, pocity i obavy. Proto se často setkávají a navzájem se podporují.

Na jednom z takových setkání rodičů, jejichž děti se přidaly k islamistům, se Saliha setkala s režisérkou Jasnou Krajinovicovou. Ta o jejím příběhu natočila dokument Prázdný pokoj. K vidění je na filmovém festivalu Jeden svět, který se tento týden přesunul do Brna.

"Salihu jsem potkala jen asi dva týdny poté, co její syn odešel do Sýrie. Já jsem už znala celou situaci celkem dobře, ale Saliha do ní spadla po hlavě," popisuje Krajinovicová pro Aktuálně.cz.

Rodiče jsou v pasti

Její dokument na příkladu jedné rodiny z města Vilvoorde na sever od Bruselu ukazuje, čemu musí čelit Belgičané, jejichž děti propadly radikalismu.

Lidé se v takových případech dostávají do neřešitelné situace. Okolí je odsuzuje a často považuje za "špatné" rodiče, kteří své děti doslova "poslali" k Islámskému státu.

Potýkají se i s obrovským pocitem viny. "Máte dítě, je mu třeba jen 18 let, a zničehonic odejde do Sýrie. Proč? Sami rodiče si myslí, že jsou špatní a že něco pokazili," říká režisérka v jedné z bruselských kaváren. "Když vám takto odejde dítě, tak vás to dennodenně rve na kusy. Nevíte, co se děje," dodává.

Rodiče se pak pokouší s podobnou situací smířit, jak to jen jde. Někteří se třeba snaží odradit další mladé lidi od stejného osudu. Obchází školy, kde varují mladistvé před nástrahami verbířů.

Naráží ale na potíže v justici. Ta nahlíží na verbíře i jejich oběti - tedy mladé lidi, kteří pod jejich vlivem odešli k Islámskému státu - stejně. I to se rodiče snaží změnit.

Jednotný profil neexistuje

"Neexistuje jednotný profil mladých lidí, kteří odešli k Islámskému státu. Je to stejné, jako kdybyste se snažili odhadnout, kdo bude brát drogy - důvodem není, že jste z bohaté nebo chudé rodiny. Je to příliš složité," vysvětluje režisérka Krajinovicová.

"Hodně lidí si myslí, že tento problém je spojený s náboženstvím. Tak to ale není," dodává. Náboženství je podle ní jen nástroj k indoktrinaci mladých lidí, které pak lze "využít".

Verbíři jsou podle režisérky velmi dobře zorganizovaní. Fungují skoro jako tajné společenství nebo sekta - rodiče proto mnohdy vůbec netuší, že jejich dítě se chystá odejít do Sýrie nebo Iráku.

"Nikdy o tom s nikým jiným nemluví. Je pro ně velmi jednoduché odejít, protože verbíři se o všechno postarají," uvádí Krajinovicová. Sítě verbířů si navíc podle ní umějí dobře vytipovat zranitelné mladé lidi, které je potom lehčí "zlákat".

Být mučedníkem

Dokumentaristka Krajinovicová se také setkala s několika mladými lidmi, kteří se z Blízkého východu vrátili zpět do Belgie. Režisérce popsali svůj život v řadách Islámského státu.

"Ženy například nemohou vycházet z domu, nikdy nesmí chodit samy po ulicích a vždy musí být zahalené, jinak by je potrestali," popisuje Krajinovicová.

"Mohou se akorát setkávat s dalšími ženami a společně se modlit. Jenom čekají na to, až se vrátí jejich manžel domů. Pokaždé když odchází, mu žena popřeje, aby zemřel jako mučedník. To je to nejlepší, co mu může říci," doplňuje.

A muži? "Ti nejčastěji k Islámskému státu přicházejí ve dvojicích, s kamarádem, bratrem, nebo v malých skupinkách. Pak je ale rozdělí, protože kdyby se třeba chtěli vrátit domů, budou v tom sami," vysvětluje režisérka.

Poté radikálové mladíky záměrně dostanou do velmi stresových situací - například je pošlou blízko bojové linie. A sledují, jak se budou pod takovým tlakem chovat. "A současně je trénují a vymývají jim mozek. Musí třeba po modlitbě vyjádřit své přání, že chtějí zemřít jako mučedníci," říká Krajinovicová.

Cesta zpět je pro ně velmi složitá. Často končí v belgickém vězení, anebo se ukrývají, protože jim hrozí nebezpečí od lidí, kteří je dříve naverbovali.

The Empty Room (Prázdný pokoj). Režie: Jasna Krajinovic. Osmnáctiletý Sabri matce namluvil, že jede na svatbu svého přítele, nachystala mu tedy slavnostní oděv. Místo toho odjel do Sýrie účastnit se bojů v řadách Islámského státu. Poslední slova se Salihou si vymění prostřednictvím mobilní zprávy. Prosté oznámení o jeho úmrtí zašle už někdo jiný. Zdrcená Saliha se setkává s dalšími rodiči, kteří procházejí stejnou zkušeností. S nimi pak vystupuje na veřejnosti i před regionálním parlamentem v Belgii, aby upozornila, jaká nebezpečí dnes hrozí kterékoliv rodině. Kdo nese zodpovědnost za radikalizaci mladých lidí? A dalo se jim nějak zabránit v překročení hranic? Prázdné pokoje zaplňuje mnoho otázek.

Související

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama