reklama
 
 

Pět let po invazi se Iráčané ptají: Stálo nám to za to?

12. 3. 2008 11:35
Ze svobody se Iráčané radují, klid jim ale chybí

Bagdád - Pět let poté, co americké a britské jednotky pronikly do centra Iráku a svrhly Saddáma Husajna, nepřestává Iráčany napadat jedna otázka. Stálo všechno to násilí a změny, jež obrátily jejich životy vzhůru nohama, za to?

Počet obětí irácké války je závratný. Pohybuje se podle různých zdrojů od 90 tisíc až po jeden milion zabitých civilistů. Další 4 miliony musely opustit své domovy.

Na druhou stranu se Irák zbavil jednoho z nejhorších diktátorů 20. století. Zažil demokratické volby, má novou ústavu.

Ke komu patříš?

Každý Iráčan mluví o změnách jinak. Záleží na tom, odkud je, k jaké etnické skupině patří a která z náboženských sekt je jeho.

Saddám, který byl sunnita, pronásledoval většinové šíity a Kurdy. Šíité jsou teď u moci a sunnité o dřívější vliv přišli.

V Bagdádu, epicentru sektářské války z let 2006-2007, která zemi téměř rozvrátila, lidé vzpomínají na to, jak bezpečné byly ulice za Saddámova režimu.

Šíitský jih už ze Saddáma strach mít nemusí. O to víc tam zuří boje mezi jednotlivými frakcemi toužícími po moci.

Kurdistán je úplně jiný. Začalo se mu říkat "ten druhý Irák". Tamní prosperita a relativní klid jinde v zemi najít nelze.

"Jsme na dobré cestě"

Irácký ministr zahraničí Hošijar Zebarí z Kurdistánu pochází. Věří, že je vše na dobré cestě. Všechny skeptiky upozorňuje, ať si vzpomenou na Saddámovu brutalitu. "Vraždění jeho režimu deformovalo celou společnost v mnoha směrech. Musíme být trpěliví," dodává.

Pro 40letou kadeřnici z Bagdádu má invaze mnohem menší smysl. Zmiňuje neustálý všudypřítomný strach ze zabíjení. Každý je podle ní připravený, že bude další obětí.

"Ne, ne, ne, nestálo to za to. Kdo říká, že je líp, ten lže," řekla agentuře Reuters.

Zabit kvůli jménu

Nejhorší vzpomínky nepanují v Iráku na samotnou invazi, ale na události, jež následovaly.

Po týdnech euforie přišlo povstání sunnitů proti novým vládcům. V autech naložené bomby rázem proměnily tržiště a mešity v místa, kterými obchází smrt.

Situaci ještě zhoršila mezinárodní teroristická organizace Al-Káida, když v únoru 2006 vyhodila do vzduchu posvátnou šíitskou mešitu v Samaře. Ocitnout se jako šíita, či sunnita ve špatné čtvrti? To poté znamenalo rozsudek smrti.

"Před rokem 2003 jsme žili pod tuhým režimem, to nikdo nepopírá," říká 55letý Abú Wasan, bývalý armádní generál a někdejší vysoce postavený člen Saddámovy strany Baas.

"Aspoň jsem ale nikdy neslyšel o vyhazování lidí na skládku jen kvůli příslušnosti k sunnitům, či šíitům," vzpomíná.

Ještě před rokem bylo běžné, že policie nacházela na bagdádských ulicích 50 obětí sektářského násilí denně. Teď je situace znatelně lepší. Může za to i navýšení počtu amerických jednotek hlídkujících v irácké metropoli.

Jaká prosperita?

Iráčany ale netrápí jen sčítání mrtvých. 40 procent obyvatel je nuceno používat závadnou vodu. 70 procent lékařů odešlo do zahraničí. Miliony lidí nemají elektrický proud. Přestože má Irák třetí největší zásoby ropy na světě, vystát fronty u benzínových pump trvá hodiny.

"Jaká demokracie, jaká prosperita? Když spadla Saddámova socha, představovali jsme si život jako v Perském zálivu. Byly to ale jen plané sliby," stěžuje si na kirkúcké ulici 53letý taxikář Abdulláh Ahmed.

Jemu podobní většinou přehlížejí fakt, že si najednou mohou svobodně stěžovat. Za Saddáma to bylo nebezpečné, dnešní prezident Džalál Talabání naopak hýří humorem a miluje satiru.

"Život se zlepšíl," nesouhlasí s kritiky současných poměrů Ahmed Sebti, prodavač kebabu v šíitském Nadžáfu.

Nebezpečí rozpadu

Mezi další obavy Iráčanů patří hrozba rozdělení země na šíitskou, sunnitskou a kurdskou oblast. Jde o krvavou vyhlídku, jež by do konfliktu zatáhla i sousední země.

Bojovali by o zem, která už pro ně není nebezpečná. Svobodné volby jako třeba ty nadcházející regionální jsou ve státech Perského zálivu pořád nemyslitelné.

Šejch Fatwa al-Džerba je jedním ze sunnitských kmenových vůdců v Mosulu. Britům i Američanům je vděčný: "Konečně máme svobodu slova, můžeme si vybrat své vlastní vůdce," raduje se.

S ním ale nesouhlasí pětadvacetiletý studetn Jusif Kamil z Baidží.

"Byla to velká chyba Ameriky. Budeme si ji pamatovat stejně, jako oni Vietnam," rozčiluje se.

autor: Dean Yates (Reuters) | 12. 3. 2008 11:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama