Praha - Ukrajina stojí na prahu občanské, a dost možná i partyzánské války. Svědčí o tom stále častější (mnohdy vyprovokované) konflikty a rozmíšky a nejnověji i výzva krymského premiéra Sergeje Aksjonova na adresu Ruska: "Jihovýchod Ukrajiny potřebuje podporu Moskvy. Vlastenecké vzepětí se musí rozšířit i tam."
Aksjonov to přitom neprohlásil nikde jinde než v ruském parlamentu.
"Nikdo si ve východní Ukrajině nepřeje příchod ruských vojsk ani patřit pod ruskou vládu. Nepřeháním, když řeknu, že invaze vyvolá krvavou partyzánskou válku," varuje ovšem kyjevský politolog Jurij Lukjanov.
Aktuálně.cz oslovilo tři přední české experty na partyzánský boj, kteří se nezávisle na sobě shodli, že další eskalace napětí na Ukrajině může v asymetrickou válku opravdu snadno vyústit.
Už teď se ostatně do své vlasti vracejí Ukrajinci, kteří studují či pracují v zahraničí, aby vstoupili do narychlo zformované Národní gardy a mohli tak bránit svoji vlast.
Hrdí Ukrajinci a Poláci
"Pokud eskalace napětí vyústí v 'podporu či vojenskou pomoc Moskvy jihovýchodní Ukrajině', jak ji k tomu vyzývají někteří tamní proruští politici, pak budeme svědky velmi krvavého konfliktu - hlavně zpočátku," míní Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu, který se guerillovým konfliktům dlouhodobě věnuje.
Ukrajince, ale třeba i Poláky či Srby považuje za velmi hrdé a emocionální národy. Silné vzedmutí emocí by tedy podle něj zpočátku převládlo nad racionálním zvážením sil okupovaného a okupujícího.
"Pokud se Moskva po obsazení Krymu pustí i do východní ruskojazyčné Ukrajiny, narazí na masový, hrdinný, v lecčems naivní, špatně koordinovaný, a proto také krvavý odpor Ukrajinců," vysvětluje Jindřich Marek.
Do krajnosti vybičované emoce jsou na východní Ukrajině patrné koneckonců už dnes.
Lze jen těžko odhadnout, jak by na oběti reagovala Moskva. O reakci veřejného mínění na Západě netřeba pochybovat.
Marek se domnívá, že efektivnější a také racionálnější odpor Ukrajinců by nastal pod vlivem velkých ztrát až v druhé fázi boje za nezávislost Ukrajiny.
Guerilly ve městech a na vesnicích?
Jakkoliv lze o většině aspektů partyzánské války na Ukrajině jen spekulovat, jedno lze říci s jistotou. Partyzánské oddíly by už netvořily mnohasetčlenné brigády (jak je známe z druhé světové války), které se ukrývají v lesích či horách.
Ať již kvůli potížím v jejich zásobování potravinami a zbraněmi, či vyspělým vojenským technologiím ruské armády - například satelitům. S pomocí bezpilotních průzkumných letounů, úderných výsadkových jednotek či bombardovacího letectva by totiž ruská armáda takového partyzánského protivníka rychle vypátrala a zlikvidovala.
Historiku Jindřichu Markovi dává za pravdu i velitel prostějovských speciálních sil Karel Řehka.
Oba experti předpokládají, že partyzánský odpor na Ukrajině by se v případě okupace této země rychle změnil v teror městských guerillových oddílů. Avšak s tím rozdílem, že partyzáni by vyhazovali do povětří či zabíjeli jen okupanty.
"Takoví partyzáni chodí přes den do práce a útočí obvykle v noci. Neříkám, že by to bylo stejné jako v Afghánistánu, avšak některé formy boje by byly totožné s těmi, které používá Tálibán. Například nástražné výbušné systémy či útoky ze zálohy," tvrdí Řehka.
"Pokud tedy na Ukrajině k partyzánské válce opravdu dojde, bude mít všechny rysy asymetrického boje tak, jak je známe ze současných konfliktů - ať už v Iráku, Afghánistánu... anebo Kolumbii. Ale jak říkám: civilizovaná a vyspělá Ukrajina není Afghánistán. Navíc tam většina mužů prošla vojenským výcvikem a mnohdy i v elitních výsadkových jednotkách," jmenuje namátkou Karel Řehka, jehož muži v Afghánistánu stále působí.
Útok ve stylu teroru ve Volgogradu
Za příklad asymetrického boje může sloužit i rusko-čečenská válka anebo nedávné teroristické útoky ve Volgogradu, proti nimž je těžké se bránit.
Pravě útoky ve Volgogradu mohou podle šéfa policejního útvaru rychlého nasazení (URNA) Libora Lochmana sloužit jako příklad toho, co lze očekávat po okupaci východní Ukrajiny.
Jakou by tedy mohl mít soudobý partyzánský boj na Ukrajině podobu?
Mohly by ho tvořit městské a venkovské guerilly, zpravodajské skupiny, anebo osamocené oddíly vlastenců a v některých případech i nacionalistických extremistů.
"Anebo může jít o různorodou směsici všeho dohromady," upřesňuje velitel českých speciálních sil.
Jak Moskva, tak partyzáni se ale budou muset snažit získat přízeň tamního obyvatelstva.
"Podpora lidí je důležitá nejenom pro partyzány, ale i pro okupanty. Lidé jim totiž mohou na partyzány donášet a tím paralyzovat jejich sílu a zejména počty na minimum," vysvětluje Řehka.
Když teror doprovází boj o přízeň obyvatel
Historik Jindřich Marek nabízí ještě jedno přirovnání: "Partyzánský boj na Ukrajině v roce 2014? Mohlo by jít o podobné metody, jaké používala Frakce Rudé brigády v Německu v sedmdesátých letech minulého století. Vynořily se, udeřily a opět splynuly s davem. Přesně ve stylu - udeř a zmiz."
K této variantě odporu se přiklání i šéf protiteroristické URNA Libor Lochman.
"Kdo si získá přízeň lidí, ten vyhraje. A jestliže okupanti nabídnou lidem hodnoty či pořádek, který až dosud postrádali, a oni to přijmou, tak je konec s povstaleckým bojem. Tohle ale říkám obecně, nikoliv na adresu Ukrajinců," zdůrazňuje Karel Řehka.
Když například v Afghánistánu obsadí Tálibán nějakou oblast, záleží mu na tom, aby vesničanům přinesl vytouženou stabilitu. Vzniknou například tribunály, které spravedlivě soudí dlouho odkládané spory... takže si pak lidé položí obvykle otázku: Nežije se nám teď lépe? Zkušenosti z Afghánistánu mají ovšem i Rusové.
